ECLI:CZ:US:2024:3.US.2399.23.1
sp. zn. III. ÚS 2399/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Svatoně, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 ? Vinohrady, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 23 Co 147/2023-203, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Andrey Jany, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejší účastnici řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že soudy v řízení o vypořádání společného jmění manželů uložily stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 356 039,23 Kč. Stěžovatel tuto částku vedlejší účastnici uhradil. Nejvyšší soud ale následně oba rozsudky zrušil. Vedlejší účastnice tak získala majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl, a bezdůvodně se obohatila. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen ,,obvodní soud") žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a ten rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 13 C 153/2021-96 žalobě vyhověl (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z žalované částky a ve zbývající části výrok I. potvrdil (výrok I.). Stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele (výrok II.). Ty shledal zejména v osobních poměrech vedlejší účastnice, která trvale pečuje o zdravotně handicapovaného syna. Soud přihlédl i k okolnostem sporu. Stěžovatel výlučně po řadu let užívá nejhodnotnější část ze zaniklého společného jmění manželů, několik let užíval v podstatě veškerý majetek ze zaniklého společného jmění manželů. Nepřiznání poměrné náhrady nákladů se podle soudu výrazně nepříznivým způsobem nedotkne majetkových poměrů stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem městského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Uvádí, že se městský soud nezabýval jeho osobními, majetkovými a sociálními poměry, neprováděl k jejich prokázání žádné dokazování a závěr, že se nepřiznání náhrady nákladů nedotkne poměrů stěžovatele, proto nemá oporu v soudním spisu. Stěžovatel navíc nebyl o možnosti vyjádřit se a navrhnout důkazy k soudem zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. poučen. Městský soud se nedostatečně zabýval i poměry vedlejší účastnice. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v péči o handicapovaného syna, nezkoumal ale celkové majetkové a finanční poměry vedlejší účastnice. Stěžovatel nesouhlasí ani se soudem provedeným zhodnocením okolností sporu.
III.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
5. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 153/2021 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
6. Městský soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při jednání i v písemném vyhotovení rozsudku podrobně uvedl důvody pro mimořádné použití §150 o. s. ř.
7. Vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatel plnil pouze to, co plnit měl, učinil tak však předčasně. Stěžovatel si byl po celou dobu řízení o vydání bezdůvodného obohacení vědom toho, že bude muset na základě rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů vedlejší účastnici tuto částku (i více) zaplatit. Jeho žaloba byla tedy bezdůvodná a zjevně šikanózní. O nákladech řízení rozhodl městský soud spravedlivě. Bez dalších podrobností uvádí, že argumentace stěžovatele je silně zavádějící, ignorující konkrétní okolnosti projednávané věci, důkazy a rozsudky, z nichž závěry o důvodech hodných zvláštního zřetele jednoznačně vyplývají. Vedlejší účastnice odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výkladu §150 o. s. ř. Na věc je třeba nahlížet optikou celého soudního procesu směřujícího ke konečnému vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti upozorňuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/2022 a ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, které se týkají rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů. Vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před Ústavním soudem.
8. Stěžovatel ve své replice zpochybňuje úvahy vedlejší účastnice. Uvádí, že sama vedlejší účastnice v řízení o vypořádání společného jmění manželů požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení a Krajský soud v Praze jí právo na náhradu nákladů přiznal. Ohrazuje se také proti tvrzením vedlejší účastnice o šikanózní povaze žaloby o vydání bezdůvodného obohacení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
11. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
12. To platí i pro rozhodování soudu podle §150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoli (usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn.
I. ÚS 389/05).
13. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2259/13).
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že se městský soud v projednávané věci extrémního excesu při aplikaci §150 o. s. ř. nedopustil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se městský soud dostatečně nezabýval jeho majetkovými poměry, a navíc nebyl o možnosti vyjádřit se a navrhnout důkazy k soudem zamýšlenému použití §150 o. s. ř. poučen. Ústavní soud k tomu připomíná, že z jeho judikatury jednoznačně vyplývá, že podmínkou aplikace §150 o. s. ř. je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu. Soud se s nimi musí v rozhodnutí také náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek (srov. nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13).
15. Z vyžádaného spisu (protokolu o jednání před městským soudem č. j. 23 Co 147/2023-200 a zvukového záznamu z jednání) však Ústavní soud zjistil, že městský soud vyzval zástupce stěžovatele, aby se vyjádřil k případné aplikaci §150 o. s. ř. a sdělil soudu majetkové poměry stěžovatele. Postup soudu tedy byl v souladu s výše uvedenou judikaturou. Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení nemohlo být pro stěžovatele překvapivé.
16. Právní zástupce stěžovatele soudu sdělil, že nevidí důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., další majetkové poměry stěžovatele mu nejsou známy a nepožádal soud o lhůtu k jejich doplnění. Soudu nelze za této situace vytknout, že se majetkovými poměry stěžovatele nezabýval podrobněji a na základě jemu známých skutečností uzavřel, že se nepřiznání poměrné náhrady nákladů řízení výrazně nepříznivým způsobem nedotkne majetkových poměrů stěžovatele. Ostatně ani z ústavní stížnosti nejsou zřejmé skutečnosti o majetkových poměrech stěžovatele, které by měly vyloučit aplikaci §150 o. s. ř.
17. Není pravda, že se městský soud nezabýval majetkovými poměry vedlejší účastnice. V rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastnice trvale pečuje o handicapovaného syna, její výdělečné možnosti jsou značně omezeny. Pokud stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice vlastní družstevní podíl, k němuž náleží nájemní právo k družstevnímu bytu, není tato okolnost sama o sobě způsobilá vyloučit aplikaci §150 o. s. ř. Stejně tak není relevantní ani, to, jaké právo na vypořádací podíl jí bylo soudem přiznáno, navíc v době vydání napadeného rozhodnutí probíhalo ve věci vypořádání společného jmění manželů odvolací řízení. Městský soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné zejména v osobních poměrech žalované. Ani závěrům městského soudu o okolnostech sporu vedoucích také k použití §150 o. s. ř. nelze nic vytknout. Mylné jsou však v tomto ohledu námitky vedlejší účastnice týkající se bezdůvodné a zjevně šikanózní žaloby o vydání bezdůvodného obohacení. Stejně tak i její přesvědčení o možném využití judikatury týkající se náhrady nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů.
18. Městský soud použití §150 o. s. ř. v napadeném rozsudku řádně odůvodnil a nelze v něm spatřovat projev svévole ani jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
20. Ústavní soud vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nepřiznal. Zásadou totiž je, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí sám účastník nebo vedlejší účastník (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (viz např. nález ze dne
14. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 53/97). Takové okolnosti v nyní projednávané věci vedlejší účastnice netvrdí a ani Ústavní soud žádné nezjistil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu