ECLI:CZ:US:2024:3.US.2923.23.1
sp. zn. III. ÚS 2923/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů O. K. a nezletilého D. O. K., zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, sídlem Libická 1832/5, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2023, č. j. 12 Co 306/2023-4755, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. června 2023, č. j. 0 P 298/2017-4569, P a Nc 119/2023, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. srpna 2023, č. j. 0 P 298/2017-4699, P a Nc 119/2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a J. M. O. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 0 P 298/2017, vyplývá, že uvedený soud napadeným rozhodnutím zamítl návrh vedlejšího účastníka (otce) na nařízení předběžného opatření, na základě něhož by byl nezletilý stěžovatel svěřen do okamžité péče otce, stěžovatelka (matka) by byla povinna nezletilého otci předat, při předání by byl přítomen pracovník orgánu sociálně právní ochrany dětí a Policie České republiky, stěžovatelce by bylo stanoveno výživné podle uvážení soudu na základě jí doložených příjmů a zároveň by jí bylo uloženo předat otci občanský průkaz a všechny cestovní pasy nezletilého (I. výrok). Soud zároveň nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce zakázal vycestovat s nezletilým mimo území České republiky bez souhlasu otce (II. výrok), a podle rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2023, č. j. 12 Co 348/2022-4007, nařídil k uspokojení práva otce na střídavou péči k nezletilému výkon rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce ve výši 3 x 50 000 Kč za nepředání nezletilého v termínech od 14. 5. od 18:00 hodin do 21. 5. 2023 do 18:00 hodin, od 28. 5. od 18:00 hodin do 4. 6. 2023 do 18:00 hodin a od 11. 6. od 18:00 hodin do 19. 6. 2023 do 18:00 hodin (III. až V. výrok). Nezletilému jmenoval pro rozhodnutí o návrhu otce na výkon rozhodnutí kolizního opatrovníka (VI. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (VII. výrok, doplněný doplňujícím usnesením).
2. Obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka měla nezletilého předat do péče otce dne 14. 5. 2023, k tomu však nedošlo a od té doby otec nemá možnost výkonu svých rodičovských práv, o nezletilém má minimum informací. V současnosti se stěžovatelka s nezletilým zdržují neznámo kde, pravděpodobně v Ruské federaci, a není známo, kdy a zda se vrátí. Stěžovatelka soustavně nedodržuje rozsudek o střídavé péči, podle obvodního soudu nicméně nebylo možno situaci řešit okamžitým svěřením nezletilého do otcovy péče, a proto jeho návrh zamítl. Shledal však důvodným rozhodnout předběžným opatřením o zákazu stěžovatelky vycestovat s nezletilým do zahraničí bez otcova souhlasu, neboť s takovými cestami by měl vždy souhlasit druhý rodič. K návrhům na výkon rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce obvodní soud vyšel ze zjištění, že matka dobrovolně neplní soudní rozhodnutí o péči. V prvním termínu měl být nezletilý nemocný, nebylo však prokázáno, že by byl jeho zdravotní stav tak vážný, že by o něho nemohl v době nemoci pečovat otec. Krátce před druhým termínem stěžovatelka otci sdělila, že je s nezletilým z rodinných důvodů v Ruské federaci, a z tohoto důvodu mu nezletilého nepředala; ze stejného důvodu pak nedošlo k jeho předání otci ani ve třetím termínu. Stěžovatelka se podle obvodního soudu v uvedených případech dopustila protiprávního jednání, za které bylo namístě uložit jí pokutu podle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka brání otci v péči již dlouhou dobu, bylo namístě uložit pokuty v nejvyšší možné výši. Ačkoliv otec využil všech právních možností a nástrojů, aby se domohl péče o nezletilého, a maximálně se snaží o nápravu stavu, ze stěžovatelčiny strany nebyl doposud učiněn žádný vstřícný krok směřující k naplnění rozsudku, jímž byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů.
3. Stěžovatelka se odvolala proti výrokům II - V napadeného usnesení obvodního soudu, a dále navrhla, aby bylo řízení o výkonu rozhodnutí uložením pokut přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti nezletilého, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1663/23.
4. Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh na přerušení řízení (I. výrok), neboť ústavní stížnost nezletilého byla v mezidobí Ústavním soudem odmítnuta. Usnesení obvodního soudu ve II. výroku o nařízení předběžného opatření, v III. až V. výroku o výkonu rozhodnutí a v VII. výroku o nákladech řízení potvrdil (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
5. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že otec prokázal nutnost zatímní úpravy poměrů, neboť i ze samotných odvolacích námitek stěžovatelky vyplývalo, že cestuje s nezletilým do zahraničí bez souhlasu otce, ačkoliv ví, že podle právních předpisů České republiky otcův souhlas potřebuje. Z obsahu spisu vyplývalo, že stěžovatelka dlouhodobě rozhoduje o všech podstatných záležitostech týkajících se nezletilého zcela sama; podle znaleckého posudku, zpracovaného v řízení ve věci samé, je stěžovatelčino působení na nezletilého hyperprotektivní a nezletilý je proti otci dlouhodobě negativně ovlivňován. Stěžovatelka byla obvodním soudem v řízení opakovaně vyzývána k plnění svých povinností, na jejím přístupu se však nic nezměnilo. Ani případná naléhavost odjezdu stěžovatelky do Ruské federace kvůli zdravotnímu stavu svého otce nemá vliv na povinnost vyžádat si k odjezdu nezletilého otcův souhlas, neboť nezletilý je český státní občan s obvyklým bydlištěm v České republice. Stěžovatelka navíc s nezletilým odjela bez ohledu na konec školního roku a datum odjezdu zvolila krátce po rozhodnutí odvolacího soudu o péči, s nímž nesouhlasí, přičemž, jak sama uvedla, již kontaktovala ruské úřady ve snaze uvedený rozsudek zvrátit. Městský soud označil jako správné rozhodnutí o uložení pokut v maximální výši, a to s ohledem na stěžovatelčino dlouhodobé a zcela vědomé bránění otci ve styku a péči o nezletilého; výše pokut slouží k tomu, aby stěžovatelku donutila k plnění pravomocného soudního rozhodnutí v budoucnu, pokud sama opakovaně vůči soudu uvádí, že tak činit nehodlá.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; rovněž namítají porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a "s ohledem na nezletilého" žádají o přednostní projednání věci.
7. Podstatou obsáhle koncipované stížnostní argumentace jsou zejména tyto námitky. Stěžovatelka žádnou povinnost stanovenou soudem neporušuje, pouze respektuje názor nezletilého, který k otci odmítá chodit a nechce s ním být v kontaktu; není přitom v její moci, aby ho proti jeho vůli nutila ke styku s otcem. Soudy měly v řízení zjišťovat názor nezletilého, což však neučinily. Předběžné opatření stěžovatelé považují za nezákonné, neboť k jeho nařízení nebyly splněny podmínky. Bylo vydáno toliko na základě nepodložených tvrzení otce, což platí i pro rozhodnutí o výkonu rozhodnutí uložením pokut. Stěžovatelce nebyly otcovy návrhy zaslány k vyjádření, a ona se tak proti nim nemohla účinně bránit. Výši uložených pokut stěžovatelka považuje za nepřiměřenou a pro ni likvidační. V dalších částech ústavní stížnosti pak obšírně brojí proti střídavé péči, pro kterou podle jejího přesvědčení nebyly splněny podmínky, a proti výši výživného.
8. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je odůvodněn tvrzením, že úhradou pokut by se stěžovatelka dostala do existenčních potíží, což by mělo negativní dopad i na nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatelky je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá přezkumu. Odlišná situace byla ovšem zjištěna v případě nezletilého stěžovatele.
10. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči jakožto zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, bod 28, či nález sp. zn. II. ÚS 485/10, bod 11). Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16, sp. zn. II. ÚS 455/19). Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě, neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 578/23).
11. Předmětem posuzované věci jsou výroky napadených rozhodnutí soudů, kterými bylo matce zakázáno s nezletilým vycestovat mimo území České republiky, a dále jí byly uloženy pokuty za nepředání nezletilého otci v rámci střídavé péče. Je zde tedy zcela zřejmá a zjevná kolize zájmů mezi matkou a nezletilým. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti i vývoj řízení před obecnými soudy nasvědčují tomu, že stěžovatelčino podání ústavní stížnosti jménem svým i nezletilého je procesní taktikou stěžovatelky, která tímto způsobem zpochybňuje rozhodnutí, kterým jí byly uloženy povinnosti v souvislosti s péčí o nezletilého a s jeho stykem s otcem. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka v nyní posuzované věci využívá nezletilého stěžovatele k vymožení vlastních postojů a představ k (ne)realizaci jeho styku s otcem a prosazení svých zájmů. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla vzhledem ke zjevnému střetu zájmů oprávněna podat jménem nezletilého stěžovatele ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 578/23, body 4 - 9). Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala za nezletilého, proto Ústavní soud posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
12. Ve vztahu k ústavní stížnosti podávané stěžovatelkou Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
14. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak navíc v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Nic takového přitom Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
15. Jak obvodní soud, tak městský soud přesvědčivě rozvedly, jakými úvahami se řídily při posouzení návrhů otce a z jakých konkrétních důvodů shledaly naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření i výkonu rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce. Ve světle zjištění učiněných ve věci Ústavní soud nepovažuje závěry, k nimž obecné soudy dospěly, za jakkoliv extrémní, a s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu je naopak hodnotí jako udržitelné. Ke stěžejním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti dodává následující.
16. Tvrdí-li stěžovatelka, že dobrovolně žádnou soudem uloženou povinnost neporušuje, neboť pouze respektuje (jí neovlivněný) názor nezletilého, který odmítá být v péči otce a je jeho výchovným přístupem traumatizován, pak je nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl prokázán opak. Je pravdou - jak stěžovatelka rovněž namítá - že v řízení o návrzích otce na nařízení předběžného opatření a na výkon rozhodnutí soudy nepřistoupily k provedení pohovoru s nezletilým, tento svůj krok nicméně vysvětlily, jejich argumentace odpovídá skutkovým okolnostem případu i ustálené judikatuře soudů a Ústavní soud k němu nemá výhrad (viz zejména body 35, 48 a 49 odůvodnění rozsudku městského soudu).
17. Je nutno připomenout, že krátce před vydáním napadených rozhodnutí bylo rozhodováno o úpravě péče a výživného, a soudy tak měly dostatečnou znalost rodinné situace a postojů účastníků řízení. Měly k dispozici obsáhlý spis, z jehož vyžádané části si Ústavní soud ověřil správnost závěrů městského soudu o negativním ovlivňování nezletilého stěžovatelkou a jejím přílišně protektivním přístupu, jenž je jednou z příčin stupňujících se závažných výchovných problémů nezletilého (srov. rozsudek městského soudu o úpravě péče ze dne 14. 3. 2023, č. l. 4515 až 4524). K tomu lze dodat, že stěžovatelčino tvrzení, že nezletilý je otcem traumatizován a odmítá ho, bylo vyvráceno mimo jiné již zjištěními znalkyň a kolizního opatrovníka v řízení o péči. Podle nich je vztah nezletilého k otci naopak pozitivní, nezletilý v průběhu znaleckého zkoumání i při pohovoru s opatrovníkem vyjádřil přání stýkat se s otcem, přespávat u něho, jezdit s ním na výlety apod. (srov. zejména body 27, 28 a 70 odkazovaného rozsudku). Tvrzení stěžovatelky, že nemělo dojít k nařízení předběžného opatření a k uložení pokut za situace, kdy i přes její snahu není v její moci přimět nezletilého ke kontaktu s otcem, tak zjevně neobstojí.
18. Ústavní soud neshledal prostor ke svému zásahu ani ve vztahu k výši uložených pokut. Soudy v základních rysech předestřely, proč považovaly za nutné uložit stěžovatelce pokuty v maximální možné výši, přičemž lze mít za to, že tak činily se znalostí stěžovatelčiných majetkových poměrů prokázaných v souběžně probíhajícím řízení o péči a výživě, s ohledem na něž nelze výši pokut považovat za nepřiměřenou [stěžovatelčin průměrný měsíční příjem činí zhruba 73 000 Kč čistého, přičemž o příznivosti její finanční situace svědčilo i to, že v únoru 2022 prodejem bytu získala částku 6 600 000 Kč (téměř dvojnásobek jeho pořizovací ceny) a následně jí byl poskytnut hypoteční úvěr na koupi jiného bytu, na který je schopna hradit měsíční splátku ve výši 27 000 Kč měsíčně; srov. např. výše odkazovaný rozsudek městského soudu, č. l. 4520, a rozsudek obvodního soudu o stanovení výživného ze dne 16. 11. 2023, č. l. 4988].
19. K námitce porušení stěžovatelčina práva vyjádřit se k návrhům otce Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem, jehož prostřednictvím obvodní soud stěžovatelce doručoval svá rozhodnutí i otcovy návrhy (viz referát obvodního soudu, vč. doručenek na č. l. 4574 verte a 4575). Nic jí proto nebránilo, aby ve vztahu k důvodům, o které (podle obvodního soudu částečně důvodně) otec své návrhy opíral, a které stěžovatelka nyní znovu zpochybňuje, skutkově i právně argumentovala v odvolacím řízení. To ostatně i učinila (srov. odvolání stěžovatelky na č. l. 4588 až 4598), přičemž městský soud se její argumentací zabýval a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelka proto nebyla postupem soudů v přezkoumávaném řízení zkrácena na právu vyjádřit se k věci. K nařízenému předběžnému opatření Ústavní soud dodává, že obecné soudy pravidelně v tomto typu řízení rozhodují s ohledem na jeho účel i limitní lhůty pro rozhodnutí bez oslovení ostatních účastníků řízení, přičemž jako podklad pro rozhodnutí jim často slouží pouze návrh a listiny k němu přiložené (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 1879/23).
20. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani argumentace namířená proti rozhodnutí o režimu péče a o výživném pro nezletilého. Veškeré námitky tohoto typu směřují proti rozhodnutím ve věci samé, jejichž zrušení stěžovatelé nenavrhují, a která tak nejsou předmětem nynějšího řízení. Ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 14. 3. 2023 a jemu předcházejícímu rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 8. 2022, jimiž bylo rozhodnuto o péči a výživě nezletilého, navíc Ústavní soud již dříve odmítl z důvodu její opožděnosti (usnesení ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1663/23).
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítaná pochybení obecných soudů, její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala za nezletilého, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
22. Návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl a rovněž ho odmítl, neboť jako návrh tzv. akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. O žádosti na přednostní projednání samostatně nerozhodoval, věc nicméně s ohledem na předmět řízení posoudil přednostně, čímž této žádosti fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu