ECLI:CZ:US:2024:3.US.408.24.1
sp. zn. III. ÚS 408/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti Pavly Kolaříkové, zastoupené Mgr. Pavlem Starostou, advokátem, sídlem Štěpská 380, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2023 č. j. 29 A 28/2023-213, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje a společností RM REZIDENT, s. r. o., REALIVIDA, s. r. o., EG.D, a. s., a CETIN, a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že Magistrát města Zlín (stavební úřad) svým rozhodnutím povolil odstranění stavby rodinného domu sousedícího s rodinným domem stěžovatelky, schválil na stejném místě a dalších parcelách stavební záměr na stavbu bytového domu a uložil opatření na sousedním pozemku osobám, jejichž vlastnické právo či jiné věcné právo k pozemkům či stavbám bude tímto opatřením dotčeno. Krajský úřad Zlínského kraje coby odvolací správní orgán rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil a ve zbytku jej potvrdil. Stěžovatelka spolu s další žalobkyní napadly rozhodnutí krajského úřadu správní žalobou, se kterou spojily návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. května 2023 č. j. 29 A 28/2023-92 návrh na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka ani druhá žalobkyně nesplnily povinnost tvrdit a prokázat, že by výkon nebo právní následky rozhodnutí způsobily u nich nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, zejména stavebníkům. Stěžovatelka a druhá žalobkyně uvedly pouze obecná tvrzení, ze kterých nebylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem je může realizace napadeného rozhodnutí omezovat na jejich vlastnických či jiných věcných právech. Samotné tvrzení o nesprávnosti či nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů či jejich jednotlivých výroků nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka spolu s druhou žalobkyní ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1641/23, usnesení krajského soudu v části, kterou byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě, zrušil, ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Krajskému soudu vytkl, že svůj závěr o nedůvodnosti návrhu na přiznání odkladného účinku založil na zjištění, které neodpovídá obsahu žaloby, neboť opomněl tvrzení stěžovatelky uvedená v bodech 50, 55, 74 a 87-88 podání a nevypořádal se s nimi.
4. Krajský soud rozhodl napadeným usnesením o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku znovu a tento návrh opět zamítl. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že výstavbou bytového domu dojde "de facto" k zazdění okenních a prosvětlovacích otvorů v jejím domě (bod 50 žaloby), není podle krajského soudu zřejmé, co znamená použití pojmu "de facto". Stěžovatelka tuto újmu nijak neosvědčila, sama uvedla, že stavebník opravil projektovou dokumentaci. Navíc tento důvod již řešil krajský úřad, který konstatoval, že okenní otvor stěžovatelky vznikl bez stavebního řízení, přesto jej stavebník respektoval a zapracoval do projektové dokumentace tak, že počítá s instalací ventilačních a prosvětlovacích šachet. Ani snížení pohody bydlení vlivem výstavby hromadné garáže (bod 74) stěžovatelka neosvědčila a tato její argumentace se nesla pouze v hypotetickém duchu. Co se týče obav stěžovatelky o škody na jejím rodinném domě v důsledku výkopových prací (bod 55) a jejího ohrožení tím, že stavebník začal odstraňovat stavbu ještě před vydáním povolení (body 87-88), tyto okolnosti nemohou být podle krajského soudu důvodem pro přiznání odkladného účinku, neboť odkladný účinek není sankcí za skutečnosti nastalé v minulosti. Negativní vliv stavebního záměru na statiku rodinného domu stěžovatelka také nijak neosvědčila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tímto rozhodnutím podle ní došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se opět nevypořádal se všemi jejími konkrétními tvrzeními. V napadeném usnesení krajský soud pouze shrnul část tvrzení, na které byl Ústavním soudem upozorněn, a ke každému konstatoval, že se jím bude zabývat při přezkumu věci samé, což je podle stěžovatelky nedostatečné. Odůvodnění, že stěžovatelka uvádí ta samá tvrzení, jako před správními orgány, je zarážející, protože právě nedostatečné vypořádání se s tvrzeními správními orgány bylo jedním z důvodů podání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka neosvědčila vznik újmy, je v rozporu s jeho usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. 29 A 28/2023-182, v němž krajský soud uvedl, že stěžovatelka újmu na svém majetku v podobě prasklin na domě prokázala. Krajský soud při svém rozhodování nezohlednil obsah žaloby, návrh stěžovatelky a doplnění žaloby ze dne 30. 8. 2023. Stěžovatelka podotýká, že usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2023, č. j. 29 A 28/2023-182, kterým krajský soud zamítl její další návrh na přiznání odkladného účinku, jehož se domáhala podáním ze dne 30. 8. 2023, nenapadla ústavní stížností, neboť spoléhala na to, že po vydání nálezu Ústavním soudem se krajský soud vypořádá s návrhem na přiznání odkladného účinku v souladu se závěry Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná. Již v minulosti Ústavní soud přezkoumával dílčí procesní rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě [nález sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269)]. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v daném případě nedošlo.
9. Při přezkumu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, jakožto dílčího a dočasného procesního rozhodnutí, používá Ústavní soud omezený test ústavnosti sestávající se z posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Protože nedostatek zákonného podkladu nebo příslušnosti krajského soudu vydat napadené rozhodnutí stěžovatelka nenamítá, zaměřil se Ústavní soud pouze na otázku, zda stěžovatelčiny argumenty vedou k pochybnostem o porušení zákazu svévole.
10. Jedním ze základních atributů spravedlivého procesu je požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, což ve svém důsledku zakládá jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
11. Krajský soud v uvedené věci požadavku řádného odůvodnění dostál. Je pravdou, že z jeho strany bylo namístě při odůvodňování rozhodnutí více reflektovat skutečnost, že již jednou bylo jeho rozhodnutí pro nedostatečnost odůvodnění Ústavním soudem zrušeno (nález sp. zn. IV. ÚS 1641/23, body 16 až 22), a úvahy k jednotlivým tvrzením stěžovatelky více rozvést. Sama tato skutečnost však nemůže vést k zásahu Ústavního soudu, neboť byť lze v odůvodnění najít nedostatky, plynou z něj dostatečně důvody, které krajský soud k zamítnutí návrhu vedly.
12. Ve svém rozhodnutí se krajský soud vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatelky, která stěžovatelka uvedla v návrhu na přiznání odkladného účinku. Nelze mu vyčítat, jak se domnívá stěžovatelka, že nepřihlédl k dalším jejím tvrzením, neboť o těchto rozhodoval samostatně dřívějším usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. 29 A 28/2023-182. Proti tomuto usnesení stěžovatelka ústavní stížnost nepodala. Její chybnou domněnku, že budou ta samá tvrzení předmětem řízení o jejím dřívějším návrhu na přiznání odkladného účinku po zrušovacím nálezu Ústavního soudu, nelze přičítat krajskému soudu, který proto tím, že přihlížel pouze k původním tvrzením, do stěžovatelčiných ústavních práv nijak nezasáhl.
13. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že krajský soud u každého tvrzení pouze stroze konstatoval, že se jím bude zabývat při přezkumu věci samé. Krajský soud ke každému tvrzení uvedl konkrétní argumentaci (body 14 až 16 jeho rozhodnutí), kterou stěžovatelka blíže nijak nenapadá. Konstatování krajského soudu, že obdobnými námitkami stěžovatelkami se zabývaly již správní orgány, nelze chápat jako argument soudu pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku, ale pouze jako podpůrné tvrzení, které zásah do základních práv stěžovatelky způsobit rovněž nemohlo.
14. K námitce stěžovatelky, že v jiném řízení, o kterém krajský soud rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. 29 A 28/2023-182, prokázala vznik újmy, lze uvést následující. V tomto jiném řízení stěžovatelka podle krajského soudu prokázala, že jí vlivem prováděné stavební činnosti vznikají na domě praskliny. To však samo o sobě neprokazuje zároveň ohrožení statiky domu v té míře, která by svědčila pro nutnost zásahu výjimečným opatřením v podobě přiznání odkladného účinku. Jak krajský soud správně uvedl, zbylé obavy stěžovatelky by spíše mohly odůvodnit uložení sankce, nikoliv však přiznání odkladného účinku. Pokud tedy krajský soud uzavřel, že stěžovatelka toto ohrožení relevantním způsobem neosvědčila, není tento závěr v extrémním nesouladu s obsahem spisu a lze jej shledat ústavně souladným.
IV.
Závěr
15. Lze shrnout, že krajský soud svým rozhodnutím do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nijak nezasáhl. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu