ECLI:CZ:US:2024:4.US.1488.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1488/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ACARA PRAHA, s.r.o., sídlem U Trati 3240/44, Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 686/2022-296 ze dne 21. března 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 238/2021-258 ze dne 8. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Smart Clean s.r.o., sídlem Rokycanova 485/69, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o díle, jejímž předmětem byly čistící a impregnační práce na dlažbě v hotelu. Sjednanou cenu stěžovatelka nezaplatila, protože dílo mělo vady, a požadovala proto 100% slevu z ceny díla. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 11 C 620/2018-217 ze dne 25. 3. 2021 vyhověl žalobě vedlejší účastnice na zaplacení sjednané ceny díla a stěžovatelce uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit částku 160 115 Kč s úrokem z prodlení. Soud konstatoval, že vedlejší účastnici vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny díla, dopravného i nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Námitce stěžovatelky, že k zaplacení nedošlo, protože mělo dílo vady, soud nepřisvědčil, neboť nárok z odpovědnosti za vady díla nevznikl. Tento závěr odůvodnil i tím, že zašednutí dlaždic není projevem vadného provedení čistících a impregnačních prací vedlejší účastnice, ale bylo způsobeno vadou samotných dlaždic. Soud zjistil, že tuto vadu dlaždic přitom vedlejší účastnice nemohla zjistit ani při vynaložení potřebné péče. Námitku stěžovatelky týkající se nesjednání dopravného soud označil na podkladě zjištění skutkového stavu jako nedůvodnou a účelovou, a proto i tento nárok vedlejší účastnici přiznal.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelčinou argumentací obsaženou v odvolání neztotožnil a napadeným rozsudkem potvrdil závěry obvodního soudu. V odůvodnění uzavřel, že vedlejší účastnice má pravo na zaplacení sjednané ceny díla, neboť prokázala splnění díla, na rozdíl od stěžovatelky, která vady ani nesplnění informační povinnosti neprokázala.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl ve smyslu §243c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že dílo nebylo provedeno bez vad, a sjednaná cena díla vedlejší účastnici nenáleží. Svoji argumentaci opírá o to, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá a v řízení nebyl prokázán závěr, že vadu dlažby, pro kterou impregnace nesplnila svůj účel, údajně nemohla vedlejší účastnice zjistit.
6. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pochybil i tím, že ignoroval její argumentace, a to zejména argumentaci závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 772/2019 ze dne 27. 1. 2021 a sp. zn. 33 Cdo 4142/2008 ze dne 17. 6. 2011.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem, jakým obecné soudy odůvodnily vznik nároku na zaplacení nákladů na dopravení materiálu z Itálie. Podle jejího názoru je v posuzované věci dán extrémní rozpor a nepodloženost závěrů obecných soudů s provedenými důkazy. Jejich rozhodnutí lze shledat podle stěžovatelky jako projev libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
10. Ústavní soud uvádí, že ústavněprávní deficit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neshledal. Nejvyšší soud zdůvodnil nepřípustnost dovolání konstatováním, že stěžovatelka uplatnila námitky proti skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů, resp. že právní otázky vycházely z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel městský soud. Jakkoliv je takové odůvodnění dovolání stručné, Ústavní soud z dovolání stěžovatelky, jež je součástí vyžádaného spisu, nemohl Nejvyššímu soudu jeho postup vytknout. Stěžovatelka skutečně podstatnou část svých dovolacích námitek staví na své vlastní skutkové verzi, resp. provedeným důkazům přikládá jiný hodnotící význam než městský soud, popř. pokládá takové otázky, na nichž nebylo rozhodnutí městského soudu založeno.
11. Pochybení nelze shledat ani v tom, že Nejvyšší soud v odůvodnění explicitně stěžovatelkou citovaná rozhodnutí neuvádí. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů, a tedy i soudu dovolacího, svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. z mnoha např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3534/22 ze dne 24. 10. 2023).
12. Zmíněnému pojmu "adekvátně" je - ve smyslu judikatury Ústavního soudu z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) - třeba rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností konkrétní věci s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko ve své judikatuře přitom zastává i Evropský soud pro lidská práva. Nejvyššímu soudu proto nelze vytýkat žádné podstatné pochybení, když souhrnně odkazuje, že stěžovatelka váže svou právní otázku na jiný skutkový stav. Nepřiléhavost stěžovatelčiny argumetance závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 772/2019 přitom vyjádřil i městský soud (srov. bod 15 napadeného rozsudku městského soudu).
13. K stěžovatelkou tvrzenému extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů při posuzování nároku na úhradu přepravních nákladů Ústavní soud uvádí, že takový nesoulad je dán (mimo jiné) za situace, kdy závěry soudů nelze z obsahu důkazů dovodit při jakékoliv jejich logické interpretaci. Naznačený postup však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal. Obvodní soud náležitým způsobem odůvodnil, na základě jakých úvah se u přiznání nároku řídil (srov. bod 59 rozsudku obvodního soudu).
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu