ECLI:CZ:US:2023:2.US.3534.22.1
sp. zn. II. ÚS 3534/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem, sídlem Bucharova 1314/B, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 45 T 10/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. 3 To 29/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 696/2022, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství a F. Ü., jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V roce 2018 zahájila Policie České republiky trestní stíhání stěžovatele a F. Ü. pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně ve smyslu ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vytýkaného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že přestože fakticky ovládal společnost A (dále jen "A"), registrovanou na Kypru, nepodal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za společnost "A" za rok 2015 a tuto daň neuhradil, přestože tato společnost měla příjem z prodeje akcií společnosti B, (dále jen "B"), čímž zkrátil daň z příjmu právnických osob za uvedené období o částku ve výši nejméně 38 267 757,50 Kč. Podle následně podané obžaloby stěžovatel fakticky ovládal nejen společnost "A", ale též společnost C (dále jen "C"), registrovanou rovněž na Kypru, čímž měl zkrátit daň z příjmu právnických osob u společnosti "C" ve výši nejméně 20 229 315,39 Kč a u společnosti "A" ve výši nejméně 9 621 442,11 Kč, celkem tedy o částku ve výši nejméně 29 850 757,50 Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 č. j. 45 T 10/2019-6444 byli stěžovatel D. M. a F. Ü. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně a poplatku a podobné povinné platby podle §40 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v délce 5 let. Dále byl oběma obviněným uložen peněžitý trest, a to stěžovateli v celkové výměře 3 000 000 Kč a obviněnému F. Ü. v celkové výměře 500 000 Kč.
Tento rozsudek napadli oba obžalovaní, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozená Česká republika odvoláním. Z podnětu odvolání všech uvedených osob Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022 č. j. 3 To 29/2021-6993, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se obžalovaní uznávají vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, a 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost (zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. 57 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 To 67/2020) byl tento odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let. Obviněný F. Ü. pak byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 5 let. Dále byl oběma obviněným uložen peněžitý trest, a to stěžovateli v celkové výměře 3 650 000 Kč a obžalovanému F. Ü. v celkové výměře 500 000 Kč. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 let a současně mu byl zrušen trest týkající se sbíhající se trestné činnosti. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené České republiky na náhradu škody.
Dovolání obou obviněných Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Podle skutkových závěrů odvolacího soudu se obvinění dopustili uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí dohodě a za součinnosti dalších osob jednak za účelem zatajení osoby, která měla výnos z obchodní činnosti, jejímž smyslem byl převod pozemků nacházejících se v k. ú. H., obec P., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu na LV č. XX mezi daňovými rezidenty České republiky, jednak za účelem zatajení dosažených zdanitelných příjmů ze zdrojů na území České republiky a s tím souvisejících daňových povinností, na území České republiky ani jinde, při vytvoření série obchodních transakcí se začleněním daňových rezidentů Kyperské republiky, žádným způsobem záměrně nezajistili, aby bylo v souladu s ustanovením §17 odst. 1 písm. a), odst. 4, §22 odst. 1 písm. h) a §38m odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28, popř. u jiného správce daně, nejpozději ke dni 1. 7. 2016, podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 ze strany společnosti "C" a společnosti "A" a aby daň z příjmu těchto daňových subjektů za zdaňovací období roku 2015 byla zaplacena, a to přesto, že
F. Ü., který byl benefičním vlastníkem uvedených společností, a sice smluvně sjednal či jinak zajistil korporátní správu obou společností, avšak se samostatnými pravomocemi vztahujícími se toliko k jurisdikci Kyperské republiky a se svým vlastním závazkem zajištění právního, finančního a daňového poradenství týkajícího se veškerých aspektů podnikání uvedených kyperských společností a D. M., který byl řídícím partnerem D, (dále jen "D") jež poskytovala právní služby F. Ü. a ve vztahu ke společnostem "C" a "A" vystupovala jako oprávněný zástupce (autorizovaná osoba) s pravomocí předávat za benefičního vlastníka společností kyperskému managementu doporučení, žádosti a upozornění, připravovala transakční a jinou smluvní dokumentaci. Sám D. M. byl rovněž osobou, která fakticky koordinovala realizaci předmětného obchodu s nemovitostmi, resp. akciemi společnosti E, (dále jen "E"), jež nemovitosti vlastnila, dále osobou, která koordinovala činnost dalších fyzických a právnických osob na transakcích se podílejících, ať již jako smluvní strany či jako osoby poskytující služby s budoucím převodem nemovitostí, resp. akcií souvisejících, ale byl i osobou, která za společnost "C" převodní dokumentaci podepsala a která následně dohlížela i na rozdělování zisku z předmětné transakce. Oba obvinění si byli vědomi toho, že ve zdaňovacím období roku 2015 měla společnost "C" příjem zdanitelný v České republice minimálně ve výši 147 647 881 Kč z prodeje obchodního podílu, a to všech 12 ks akcií společnosti "E", které nabyla v souvislosti s uplatněním opčního práva v květnu 2015 u společnosti F (dále jen "F") nejvýše za částku 3 122 200 Kč a jejichž hodnota byla v té době tvořena převážně blíže určenými pozemky nacházejícími se v k. ú. H., obec P. zapsanými v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu na LV č. XX, a které dne 2. 6. 2015 prodala účelově založené společnosti "A" za kupní cenu 150 770 081 Kč, a dále si byli vědomi toho, že ve stejném zdaňovacím období měla v České republice zdanitelný příjem z prodeje uvedených akcií rovněž společnost "A", a to minimálně ve výši 1 050 000 Kč, když akcie společnosti "E" zakoupené od společnosti "C" dne 12. 6. 2015 za kupní cenu 150 770 081 Kč dne 19. 6. 2015 prodala za kupní cenu ve výši 151 820 081 Kč společnosti G, (dále jen "G"), čímž obvinění na úkor České republiky úmyslně docílili zkrácení daně z příjmů z převodu podílů v obchodních korporacích, které mají sídlo na území České republiky, stanovené §22 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů, a to za zdaňovací období roku 2015 u daňových subjektů "C" a "A" v celkovém rozsahu nejméně 28 252 597,39 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že podané dovolání nebylo Nejvyšším soudem projednáno zákonem stanoveným postupem, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Není pravdou, že by stěžovatel toliko opakoval námitky z předchozích řízení, s nimiž se měly nižší obecné soudy již vypořádat. Stěžovatel uplatnil v dovolání nové námitky, které vycházely z překvapivého rozsudku Vrchního soudu v Praze a dále pak také ty námitky, s nimiž se Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze dostatečně nevypořádaly.
Vrchní soud rozsáhlým způsobem sám doplnil dokazování, přičemž neprovedl důkazní prostředky navrhované obhajobou a následně podstatným způsobem změnil skutek, kterým uznal stěžovatele vinným. Tím, že vrchní soud zrušil rozsudek nalézacího soudu, doplnil dokazování a sám ve věci rozhodl, připravil stěžovatele o možnost dvouinstančního posouzení jeho trestní věci. Nebyl-li soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav, nelze aplikovat ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu. Odvolací soud po zrušení rozsudku nemůže sám ve věci rozhodnout, nýbrž musí věc vrátit k novému rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud skutkový stav nebyl prvoinstančím soudem správně zjištěn a odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku rozhodl sám, je třeba rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za překvapivé. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09, sp. zn. I. ÚS 109/11 nebo II. ÚS 3564/12). Vrchní soud podle stěžovatele doplnil dokazování rozsáhlým způsobem, přičemž opomenul důkazní prostředky navrhované obhajobou a následně bez jakéhokoliv upozornění změnil skutek, kterým uznal stěžovatele vinným. Vrchní soud doplnil dokazování 35 listinami, které stěžovatel připojil ke svému odvolání, přičemž se jednalo o základní transakční dokumentaci, které orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajistit u společnosti "G". Podle odvolacího soudu se tak nalézací soud dopustil zkreslení, které se projevilo v nesprávném výpočtu rozsahu zkrácení daně.
Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byla posléze podána obžaloba. Zatímco podle usnesení o zahájení trestního stíhání se měl stěžovatel se spoluobviněným dopustit trestného jednání tím, že nepodali daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2015 za společnost "A" a měli tak zkrátit daň nejméně o 38 267 757,50 Kč, podle podané obžaloby se obvinění měli dopustit trestného jednání tím, že popsaným jednání měli zkrátit daň z příjmu právnických osob za rok 2015 nejen u daňového subjektu "A" (ve výši nejméně 9 261 442,11 Kč), ale i u daňového subjektu "C", (ve výši nejméně 20 229 315,39 Kč).
Změnou skutku došlo dle náhledu stěžovatele ke změně jeho základního jednání, kterým se měl dopustit trestného činu zkrácení daně, vymezení povinnosti, kterou měl stěžovatel opomenout a vymezení jeho role a postavení. Vrchní soud tak nerespektoval zákaz reformationis in peius. Na změnu skutku nebyl stěžovatel vrchním soudem upozorněn a ten se nemohl řádně vyjádřit k tomu, co je mu kladeno za vinu. Dospěje-li soud k závěru, že je třeba změnit právní kvalifikaci stíhaného jednání, je nutno dát obviněnému možnost na takovou změnu reagovat, což se však nestalo. Podle městského soudu měl stěžovatel pochybit tím, že "nepodal daňové přiznání", kdežto vrchní soud spatřoval jeho pochybení v tom, že "nezajistil, aby bylo podáno daňové přiznání a aby daň z příjmu byla zaplacena". Podle nalézacího soudu tak stěžovatel měl opomenout "povinnost podat daňové přiznání", kdežto podle odvolacího soudu měl opomenout "oprávnění udělovat závazné pokyny, resp. pravomoc předávat doporučení, žádosti a upozornění". Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že by povinnost podat daňové přiznání a pravomoc předávat doporučení, žádosti a upozornění byla toutéž povinností. Stěžovatel má za to, že z prostého porovnání skutkových vět nalézacího a odvolacího soudu je zjevné, že se mezi nimi jedná o podstatný posun v jejich obsahu.
Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy řádně nevypořádaly se všemi argumenty, které přednesl v rámci své obhajoby. Městský a vrchní soud zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování odborným vyjádřením a svědeckými výpověďmi, aniž by tento svůj postup blíže vysvětlily. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se s tím obecné soudy v rámci odůvodnění vypořádat. Obecným soudům nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem vlastní úvahou. Posoudí-li obecný soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, má to za následek vadu řízení. Stěžovatel v řízení před městským soudem navrhl doplnit dokazování odborným vyjádřením společnosti H a odborným vyjádřením Ministerstva financí, přičemž nalézací soud tento návrh ignoroval. Vrchnímu soudu stěžovatel předložil tři odborná vyjádření a dva znalecké posudky týkající se ekonomických otázek a otázky zdanění, přičemž soud tento důkazní návrh zamítl (bod 98 rozsudku). Stejně tak vrchní soud zamítl znalecký posudek z odvětví kriminalistika, specializace fonoskopie, který obsahuje přepis relevantních pasáží výsledků sledování rohové kanceláře "D". Vrchní soud zcela pominul vyjádřit se k navrhovanému výslechu svědků C. E. a N. Ch. T., a to ohledně fungování korporátní správy společnosti "A" a "C". Uvedené vady řízení nezhojil ani Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že zamítnutí důkazních návrhů bylo řádně odůvodněno.
Stěžovatel poukázal na odborné vyjádření společnosti I, které se mělo věnovat otázce, zda společnost "A" a "C" měly či neměly povinnost danit v České republice příjem z prodeje akcií společnosti "E". Obdobně se tomuto věnovalo též odborné vyjádření společnosti H. a společnosti J. Odborná vyjádření potvrdila, že zákon o daních z příjmu, ani jiná česká právní norma, neobsahují definici příjmu z převodu podílu ve společnosti, jejíž hodnota plyne z více než 50% z nemovitého majetku umístěného v České republice, a že se tedy nerozlišují jednotlivé druhy příjmů z převodu podílů v obchodní korporaci podle složení jejich majetku. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že podle odborného stanoviska je právo České republiky na zdanění takových příjmů vyloučeno. Obdobnými otázkami se pak měl zabývat i znalecký posudek z oboru ekonomika zpracovaný Ing. Jaroslavem Zlatohlávkem. Určení hodnoty společnosti "E" a určení výpočtu domnělé daňové povinnosti jsou otázky ryze ekonomické, které obecné soudy nahradily vlastními chybnými úvahami. Přitom neměly k dispozici ani platební výměr příslušného finančního úřadu, který do doby podání daňového přiznání nevyzval společnost "A" ani "C" k podání daňového přiznání.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily povinnost společnosti "A" a "C" zdanit na území České republiky příjem z prodeje akcií společnosti "E". V obecné rovině se jedná o posouzení otázky, zda existuje či neexistuje povinnost kyperského daňového rezidenta zdanit v České republice příjem z prodeje akcií společnosti, která má sídlo na území České republiky. Obecné soudy dospěly k chybnému závěru, že taková povinnost existuje. Při výkladu a aplikaci zákona o dani z příjmu se obecné soudy podle stěžovatele dopustily libovůle, neboť nezohlednily ústavněprávní východiska pro stanovení daní. Ty mohou být stanoveny toliko na základě zákona. Ke stanovení daně je oprávněn výlučně zákonodárce, přičemž jeho rozhodnutí nesmí vytvářet prostor pro dvojí výklad. Nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění nenahrazují vnitrostátní daňové předpisy smluvních států a ani nezakládají nové právo státu požadovat placení daně. Mohou pouze měnit právní režim zdanění stanovený vnitrostátními daňovými předpisy.
Stěžovatel je toho názoru, že vrchní soud sice dospěl ke správnému závěru, že společnost "A" a "C" jsou kyperští daňoví rezidenti, nicméně učinil chybný a neústavní závěr, že společnosti měly povinnost danit v České republice příjem z prodeje akcií společnosti "E". Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož by ke zdanění mělo docházet pouze na základě ustanovení §22 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmu a vůbec by se neměla použít smlouva o zamezení dvojího zdanění, neboť nedochází ke dvojímu zdanění. Obecné soudy tak sice dospěly ke stejnému chybnému závěru, pokaždé však na základě odlišného výkladu.
Dále stěžovatel namítá, že rozsudek vrchního soudu byl pro něj překvapivý, neboť byl odsouzen za omisivní jednání, a to přesto, že byl toliko řídícím partnerem advokátní kanceláře, která měla pravomoc předávat za benefičního vlastníka společnosti kyperského managementu doporučení, žádosti a upozornění. Soud stěžovateli vytkl, že nezajistil, aby bylo podáno daňové přiznání a aby došlo k zaplacení daně. Stěžovatel však žádnou takovou povinnost konat neměl a tato skutečnost není ani uvedena ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel byl odsouzen za nevyužití údajného oprávnění, nikoliv za nesplnění povinnosti.
Podle judikatury Ústavního soudu musí být ve skutkové větě rozhodnutí výslovně obsaženy všechny znaky skutkové podstaty. Neobsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis skutečností, má to za následek porušení práva na soudní ochranu. Opomenutí musí mít přibližně stejnou závažnost jako konání, a proto musí jít o opomenutí zvláštní povinnosti konat. Nestačí tudíž porušení povinností vyplývající toliko z morálních pravidel. Na základě provedeného dokazování bylo nade vši pochybnost vyloučeno, že by stěžovatel byl osobou jednající za společnost "A" nebo "C" nebo že by byl těmito společnostmi zmocněn k podání daňového přiznání. Nejvyšší soud se námitkou vadnosti skutkové věty v podstatě nezabýval a byl toho názoru, že stěžovatel měl povinnost samostatně a automaticky zjistit daňovou povinnost ve vztahu k České republice a případně podat daňová přiznání a zajistit úhradu daně. Taková povinnost však není uvedena ve skutkové větě rozsudku vrchního soudu. Názor Nejvyššího soudu je tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. To platí zvláště v situaci, kdy stěžovatel neměl žádnou povinnost konat a nemohl se tak trestného činu zkrácení daně omisivním jednáním dopustit. Povinnost stěžovatele konat není navíc uvedena ani v odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel a ani advokátní kancelář "D" nebyli stranou smlouvy o poskytování služeb a nemohla mu tak vzniknout povinnost, kterou by mohl opomenout.
V souvislosti se smlouvou o poskytování služeb stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s rozdílnostmi mezi anglickým originálem a českým překladem. V důsledku tohoto pochybení měly obecné soudy za to, že stěžovatel či jeho spoluobviněný Ü. byli oprávněni udělovat pokyny kyperským ředitelům společnosti "C" a "A".
Stěžovatel byl odsouzen za úmyslné jednání, přičemž mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku panuje extrémní nesoulad. Jeho podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá v úmyslu zkrátit daň, nemá oporu ve skutkové větě vrchního soudu a ani v žádné části zjištěného skutkového stavu. Skutková věta Vrchního soudu v Praze neobsahuje popis skutečností rozhodných pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně. Vrchní soud ve svém rozsudku neuvedl, jakým konkrétním jednáním se měl obviněný výrazně přičinit o to, že obchodní případ byl netransparentní. Nejvyšší soud neuvedl, jaká byla konkrétní role a vliv stěžovatele a jak je konkrétně měl stěžovatel využít v rámci obchodního případu. Stejně tak neuvádí, jaké dílčí otázky měl stěžovatel v souvislosti s projednávaným obchodním případem řešit. Kromě obecného tvrzení, že sám stěžovatel koordinoval realizaci obchodního případu a činnost dalších osob, není žádné další konkrétní jednání stěžovatele v rámci obchodního případu uvedeno. Stěžovatel v rámci své obhajoby opakovaně uváděl, že nevěděl, že by společnosti "A" nebo "C" vznikl příjem zdanitelný v České republice a naopak ve shodě s daňovými poradci a znalci považoval za notorietu, že kyperský daňový rezident nemá povinnost danit v ČR příjem z prodeje společnosti. Chybějící důkazy nelze nahrazovat úvahou soudu.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel mimo jiné též v tom, že ve věci byly použity procesně nepoužitelné důkazní prostředky. Obecné soudy se nezabývaly výsledky sledování veškerých zásilek FEDEX v blíže určeném období, které přicházely a odcházely z advokátní kanceláře "D". Stejně tak považoval stěžovatel za nezákonné sledování jeho advokátní kanceláře. Postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do advokátní mlčenlivosti. Výsledky sledování nejsou podle stěžovatele v projednávané věci použitelné, neboť se týkají jiné trestní věci. Příkazy a povolení, jakož i záznam o zahájení úkonů trestního řízení jsou podle stěžovatele toliko obecné a povšechné.
Stěžovatel během hlavního líčení namítal, že dozorující státní zástupce podal obžalobu i pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání a že tak nebyla zachována totožnost skutku. Ze samotné podstaty daní vyplývá, že trestněprávně postižitelné je pouze zkrácení konkrétní daně, konkrétním daňovým subjektem. V případě společnosti "A" byla zachována úplná shoda v jednání a následek byl snížen. V případě společnosti "C" neexistovala podle stěžovatele žádná shoda v jednání ani žádná shoda v následku.
Stěžovatel svoji shora předloženou argumentaci prohloubil v doplnění ústavní stížnosti, přičemž poukázal na skutečnost, že Vrchní soud v Praze si sám vytvářel závěry o skutkovém stavu a neoprávněně nahrazoval hlavní líčení. Stejně odvolací soud podle stěžovatele pochybil, pokud neoprávněně změnil skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Dalším doplněním ústavní stížnosti přednesl stěžovatel tvrzení, jimiž se snažil opodstatnit odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Ústavní soud se předmětnou ústavní stížností zevrubně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval v podstatě již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451]. Pokud stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání uplatnil nové námitky, které vycházejí z překvapivosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nutno uvést, že o překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] by šlo pouze tehdy, pokud by soud rozhodl způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel byl s odvoláním vedlejšího účastníka řízení seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit a uplatňovat svoji argumentaci, čehož také využil. Stejně tak si byl vědomý toho, jaké důkazy jsou v odvolacím řízení prováděny a jak rozhodl nalézací soud.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu, nelze mu dát za pravdu. Je tomu tak proto, že celková koncepce ustanovení §259 je výrazem posílení apelačního principu v odvolacím řízení. To se projevuje již v odst. 1 zmíněného ustanovení, podle něhož může odvolací soud věc vrátit nalézacímu soudu pouze a jedině v případě, že vadu řízení nelze odstranit ve veřejném zasedání. Má-li tedy odvolací soud za to, že po doplnění dokazování může ve věci sám rozhodnout, je na něm, aby tak učinil. Samotné doplnění dokazování tedy není bez dalšího důvodem pro kasaci rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. V každém jednotlivém případě je třeba se zabývat tím, do jaké míry lze zjištění nalézacího soudu považovat za validní a využitelné v dalším řízení. To se v projednávané věci také stalo, když odvolací soud vysvětlil své pochyby o některých skutkových zjištěních nalézacího soudu, která však současně nepovažoval za natolik vadná, aby je nebylo možné precizovat doplněním dokazování (srov. odst. 37 a násl. rozsudku odvolacího soudu). V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za podstatné, že doplnění dokazování ve veřejném zasedání nevedlo k vytvoření zcela nového skutkového stavu věci a tím k nahrazení hlavního líčení.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy. Lze jej však odkázat na vlastní tvrzení, podle něhož vrchní soud doplnil dokazování 35 listinami, které stěžovatel soudu předložil. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní dokazování doplnit. Přitom posuzuje důvodnost návrhů stran na doplňování dokazování. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Na úvaze soudu je, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu je v rámci dokazování nezbytné zabývat se mimo jiné důkazy, které byly obviněným navrženy k prokázání jím tvrzených skutečností, avšak příslušný soud jeho návrhu nevyhověl. V projednávané věci by se tak podle tvrzení stěžovatele mělo jednat především o znalecké posudky z oboru ekonomika, odborné vyjádření společností zabývajících se daňovou problematikou a další. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné to, zda a jakým způsobem se vrchní soud s navrženými a neprovedenými důkazy vypořádal. Z napadeného rozsudku vrchního soudu se podává, že neprovedenými důkazy se tento zabýval v odst. 97 a násl., přičemž srozumitelně vysvětlil, proč k návrhům stěžovatele nepřihlédl a důkazy neprovedl - závěry v nich obsažené nebyly způsobilé přinést další a nové poznatky důležité pro trestní řízení. Stěžovatel rozporuje také skutečnost, že soudce vrchního soudu sám vyhodnotil obsah odposlechů, aniž by akceptoval stěžovatelem předložený znalecký posudek z odvětví kriminalistika, specializace fonoskopie. Je však na soudu, aby zvážil, zda je nezbytné vyžádat znalecký posudek či postačí, aby se spolehl na vlastní sluchové vnímání. V případě, že na straně soudu nevzniká pochybnost o obsahu zajištěných záznamů nelze vrchnímu soudu vytknout, že provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné. Stěžovateli lze dát za pravdu, že se vrchní soud nevypořádal s návrhem na výslech svědka C. E. Nicméně Nejvyšší soud v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že nižší soudy měly k dispozici smlouvy uzavřené se společností K a jejich obsah tak mohly posoudit samy dle samotného textu těchto smluv (srov. odst. 103 usnesení Nejvyššího soudu). Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami, je třeba uvést, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které mohly mít vliv na výsledek řízení.
K námitce stěžovatele, že sledováním zásilek doručovaných společností FEDEX do/z advokátní kanceláře stěžovatele nebo povolením jeho odposlechů bylo porušeno právo stěžovatele na zachování advokátní mlčenlivosti, lze konstatovat, že obdobnou problematikou se Ústavní soud v minulosti zabýval např. ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3533/18. V něm dospěl k závěru, že advokátní mlčenlivost je sice součástí práva na spravedlivý proces na druhou stranu však tento právní institut nemůže být využíván či zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv, k jejichž naplňování a ochraně má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje též v trestním řízení. Povinnost advokátní mlčenlivosti je primárně dána k ochraně práv klientů a nikoliv samotného advokáta. Navíc, i v případě, že by orgány činné v trestním řízení pomocí odposlechů advokáta získaly důkazy týkající se jiné věci, bylo by nutno nahlížet na takto získané důkazy jako na procesně nepoužitelné. Brojí-li stěžovatel proti použití důkazních prostředků z jiných trestních řízení, lze jej odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se touto námitkou ústavně konformním způsobem zabýval (srov. odst. 110 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Z odůvodnění vrchního soudu se podává, že zajištěné odposlechy dotvořily celkový obraz o jednání stěžovatele. Odvolací soud připustil, že z odposlechů nevyplývá, že by stěžovatel osobně řešil otázku zdanění předmětné transakce, že by někoho žádal nebo že by někomu dal pokyn, aby se takovou otázkou zabýval. Nicméně podle závěrů soudu to byl právě stěžovatel, kdo musel jiným osobám vysvětlovat jednotlivé náklady transakce a způsob vypořádání výnosu, což svědčí o tom, že on či jeho ekonomický tým se museli i nákladovými položkami ve formě daňových povinností zabývat. Při rozsahu služeb formálně či fakticky poskytovaných stěžovatelem je stěží uvěřitelné, že by související daňová zátěž byla ze strany stěžovatele opomenuta. Odvolací soud věrohodně vysvětlil, proč si musel být stěžovatel vědom toho, že aktivity nejen dotčených společností, ale i dalších, kterým poskytoval právní služby, směřují k obcházení zákona či dokonce k jeho porušení, k utajení osob na transakcích skutečně profitujících a že jsou po formální stránce vykazovány v rozporu se skutečností. Dle Ústavního soudu odvolací soud v souvislosti s celou obchodní transakcí ústavně konformním způsobem vysvětlil, že postavení stěžovatele bylo v projednávané věci klíčové a nelze jej pasovat toliko do role prostého vykonavatele pokynů příkazce.
Pokud stěžovatel namítá, že nemohl naplnit znaky omisivního deliktu, neboť mu nesvědčila povinnost podat daňové přiznání z příjmu, lze jej odkázat na odůvodnění vrchního soudu, který k tomuto poznamenal, že pachatelem i spolupachatelem nemusí být jen subjekt daně či jeho statutární zástupce, ale prakticky kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla povinnému daňovému subjektu vyměřena vůbec či byla vyměřena v nižší výměře. Subjektem daně tak může být osoba rozdílná od pachatelů (srov. odst. 102 rozsudku odvolacího soudu). Obdobně k tomu srov. též komentář SOTOLÁŘ, Alexander. §240 Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. In: DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA, Alexander SOTOLÁŘ aj. Trestní zákoník: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-10-15]. ASPI_ID KO40_2009CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, jak obecné soudy zhodnotily povinnost společnosti "A" a "C" zdanit příjmy na území České republiky. Zatímco vrchní soud dovodil povinnost podat daňové přiznání jak z ustanovení §22 odst. 1, písm. h) zákona o dani z příjmu, tak i z čl. 13 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, Nejvyšší soud vyšel toliko z ustanovení §22 odst. 1, písm. h) zákona o dani z příjmu. Dovolací soud na rozdíl od vrchního soudu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nenastala situace, kdy by docházelo ke dvojímu zdanění (srov. odst. 152 usnesení Nejvyššího soudu). V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že rozdílnost ve vyvozování povinnosti podat daňové přiznání není v konečném důsledku rozporná, neboť oba soudy se shodly na povinnosti zdanit příjmy z převodu obchodního podílu z ustanovení §22 odst. 1, písm. h) zákona o dani z příjmu. To, zda tato povinnost vyplývala též z příslušné mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, již na věci ničeho nemění. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění dostatečně vysvětlil, ostatně jako již vrchní soud, důvody, pro které povinnost podat daňové přiznání vznikla. Odkazuje-li se stěžovatel na vlastní výklad zákona, nutno konstatovat, že je to právě obecný soud, kdo vykládá a aplikuje to které zákonné ustanovení (iura novit curia).
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že obecné soudy stanovily předmět zdanění nikoliv na základě zákona, ale své libovůle. V souvislosti s uvedeným lze plně odkázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v odst. 150 napadeného usnesení, kde se zabývá tím, ve kterých případech jsou i daňoví nerezidenti povinni platit daň z příjmu v České republice.
Obecné soudy dostatečně popsaly postavení a jednání stěžovatele při realizaci převodu akcií společnosti "D" a současně vysvětlily, proč jej nepovažují za transparentní - prodej neprobíhal přímo mezi dvěma obchodními korporacemi se sídlem na území České republiky, ale skrze dva kyperské daňové rezidenty, jejichž zapojení zůstalo převážně skryté díky realizaci jednotlivých převodů velmi krátce po sobě (v řádu několika dnů). Současně neproběhla žádná evidence změn na pozici akcionáře společnosti "D". Obecné soudy neměly pochyb o tom, že se stěžovatel podílel na této transakci s vědomím, že nebude podléhat zdanění v Kyperské republice a České republice bude zatajen, případně bude operováno výkladem čl. 13 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění.
V části ústavní stížnosti se stěžovatel snažil zbavit své deliktní odpovědnosti poukazem na nesrovnalosti českého překladu smluv o poskytování služeb uzavřenými mezi obviněnými, společností K a společností "A" a smlouvou o poskytování služeb mezi L (investiční fond založený stěžovatelem), společností K a společností "C". Stěžovatel přikládal pojmům užitým v předmětných smlouvách o poskytnutí služeb takový význam, z něhož dovozoval, že nebyl oprávněn činit vůči společnosti K [později spol. M] jakékoliv závazné pokyny. Vrchní soud v Praze se touto argumentací podrobně zabýval (srov. odst. 60 a násl. rozsudku vrchního soudu), přičemž s odvoláním na čl. 6.3 dotčených smluv vysvětlil roli stěžovatele při přijímání strategických rozhodnutí společnosti "C" a "A". K obdobným závěrům pak dospěl ve svém odůvodnění též Nejvyšší soud (srov. odst. 115 usnesení dovolacího soudu).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v jeho věci dozorující státní zástupce podal obžalobu i pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání, napadá tím zachování totožnosti skutku. Je pravdou, že v průběhu trestního řízení docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k precizaci skutku, nicméně nelze přehlédnout, že se stále jednalo o jednu ucelenou obchodní transakci v podobě prodeje nemovitostí, resp. obchodního podílu konečnému zájemci způsobem zakládajícím cílený daňový únik. Jinými slovy řečeno, za podstatnou je třeba považovat skutečnost, že v projednávané věci šlo stále o jedno protiprávní jednání obviněných v rámci jednoho obchodního případu, jehož cílem bylo zatajit zdanitelný příjem na území České republiky. Skutečnost, zda se naplnění prokázaného záměru stalo prostřednictvím jedné společnosti ("A") nebo dvou společností ("A" a "C") je z hlediska základní skutkové linie podružná. Ze strany obecných soudů se jedná o námitku, s níž se tyto ve svých odůvodněních ústavně konformně vypořádaly (srov. odst. 29 a násl. rozsudku Vrchního soudu v Praze a především pak odst. 131 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Namítá-li stěžovatel, že nebyl poučen o změně skutku, čímž mělo dojít k porušení zásady reformationis in peisu, lze uvést, že takové poučení by bylo namístě pouze v případě, že by ke změně skutku skutečně došlo, což se však v projednávané věci nestalo.
Napadá-li stěžovatel konkrétní znění skutkové věty, z níž dle jeho názoru nevyplývá, jakým způsobem se měl trestného jednání dopustit, nelze mu dát za pravdu. Podstatné je, aby skutková věta obsahovala naplnění znaků skutkové podstaty podle §240 trestního zákoníku, což v dané věci bylo splněno způsobem, vylučujícím záměnu daného jednání s jiným. Takto vymezená skutková věta podle mínění Ústavního soudu dostatečně vystihuje podstatu jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, tudíž mu umožňovala v plné míře uplatnit svou obhajobu. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru přímých a nepřímých důkazů, které si nikterak významně obsahově neodporovaly (k dílčím nepodstatným rozporům soudy přihlédly a výslovně se s nimi vypořádaly). Soudy důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyhodnotily logickým a přezkoumatelným způsobem, přičemž upozornily na logickou neudržitelnost jiných skutkových verzí (zejména obhajoby). V tomto směru je nepodstatné, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku u některého jednání nevymezuje přesně chování obžalovaného.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly v projednávané věci dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. řádu) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. řádu), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není úkolem Ústavního soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu nebo 134 odst. 2 tr. řádu obecné soudy naplnily.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze pak Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, protože toto rozhodnutí již bylo zrušeno vrchním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu