ECLI:CZ:US:2024:4.US.150.24.1
sp. zn. IV. ÚS 150/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, sídlem Vilová 1367, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023, č. j. 7 Td 51/2023-3770, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 8/2022 (kde vystupuje jako obviněný) podal návrh podle §25 trestního řádu na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a přikázání věci Městskému soudu v Praze. Usnesením v záhlaví Nejvyšší soud rozhodl, že se věc krajskému soudu neodnímá. Stěžovatel se proto ústavní stížnosti domáhá zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu, protože podle něj porušilo čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uplatnil v zásadě dva okruhy námitek. Namítá, že Krajský soud v Brně není místně příslušný, domnívá se též, že ve věci rozhoduje podjatý soudce.
2. Ústavní stížnost je subsidiární prostředek ochrany práv. Aby byla ústavní stížnost přípustná, musí stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nejprve vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž zasahuje na ochranu ústavnosti teprve tehdy, když ostatní orgány veřejné moci již nemohou neústavní stav napravit, neboť je pro ně věc uzavřena. Ústavní soud proto může zásadně věcně posoudit teprve ústavní stížnost, která směřuje proti konečným rozhodnutím, tj. rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
3. Rozhodnutím podle §25 trestního řádu, že se věc jinak příslušnému soudu neodnímá, trestní řízení nekončí. Např. námitky ohledně porušení zásad nestrannosti soudního rozhodování nebo podjatosti rozhodujících soudců může stěžovatel uplatnit v opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí, kterým řízení končí. Ústavní stížnost proti usnesení o neodejmutí věci tak není přípustná (srov. usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2348/20, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2495/16, nebo ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2963/15). To samé platí i pro námitky ohledně nesprávného posouzení místní příslušnosti, byť, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, otázku místní příslušnosti striktně vzato ani skrze §25 trestního řádu řešit nejde (srov. usnesení ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1441/15, a ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 4310/12).
4. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nicméně Ústavní soud ústavní stížnost neodmítne, pokud stížnost mj. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel však žádné výjimečné okolnosti netvrdí a ani Ústavní soud důvody pro použití §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.
5. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Zdeněk Kühn v. r.
soudce zpravodaj