ECLI:CZ:US:2024:4.US.1662.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1662/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Bezručova 705/4, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. května 2023 č. j. 14 To 143/2023-29 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. května 2023 č. j. 0 Nt 905/2023-9, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného před Okresním soudem ve Svitavách (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 0 Nt 905/2023 se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 11. 2. 2023 v 14:40 byl jako podezřelý ze spáchání uvedených trestných činů omezen na osobní svobodě zadržením podle §76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, s předchozím souhlasem státního zástupce. Následně byl usnesením okresního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. 0 Nt 1606/2023 podle §68 odst. 1 a §73b odst. 1 trestního řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
3. Dne 25. 4. 2023 byl okresnímu soudu doručen návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") na prodloužení vazby v přípravném řízení. Dne 26. 4. 2023 byl obhájce stěžovatele vyzván k písemnému sdělení, zda stěžovatel ve smyslu §73d odst. 3 trestního řádu výslovně žádá o své osobní slyšení při vazebním zasedání, ve kterém bude podle §72 odst. 1 trestního řádu rozhodováno o dalším trvání vazby. Vazební zasedání bylo nařízeno na den 12. 5. 2023. Podáním ze dne 3. 5. 2023 obhájce stěžovatele sdělil okresnímu soudu, že nežádá o své osobní slyšení při vazebním zasedání. Současně požádal o zaslání všech podání, které v této souvislosti podalo, případně podá příslušné státní zastupitelství, aby na ně mohl písemně reagovat ve lhůtě do 11. 5. 2023.
4. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením podle §73b odst. 3 a §72 odst. 1 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu (výrok I.). Podle §72a odst. 3 věty třetí a §68 odst. 3 písm. d) trestního řádu bylo také rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. b) trestního řádu i po uplynutí lhůty 3 měsíců (výrok II.), neboť již působil na svědky a mařil tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nežádal o slyšení při vazebním zasedání, rozhodl okresní soud již dne 5. 5. 2023. Návrh na prodloužení vazby doručil stěžovateli spolu s usnesením.
5. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. Podle krajského soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Okresní soud ve věci nařídil vazební zasedání, vyrozuměl o něm obhájce a vyzval ho ke sdělení, zda stěžovatel žádá o své osobní slyšení při vazebním zasedání s tím, že nebude-li ho žádat, pak bude vazební zasedání zrušeno. Stěžovatel se svým sdělením učiněným prostřednictvím obhájce, že nežádá o své osobní slyšení, sám dobrovolně vzdal možnosti osobní účasti u vazebního zasedání.
6. Krajský soud dále shledal důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel je reálně ohrožen trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od 8 do 16 let. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nežil pouze v místě svého trvalého bydliště, případně u své přítelkyně, ale i na různých místech u svých přátel, a v minulosti byl opakovaně odsouzen pro různorodou, i násilnou trestnou činnost. Podle výpovědí svědků je jeho chování zejména pod vlivem návykových látek nevyzpytatelné a vyznačuje se násilnými prvky. K důvodům vazby podle §67 písm. b) trestního řádu krajský soud uvedl, že svědkyně M. R. podala v minulosti na stěžovatele trestní oznámení, které po jeho nátlaku a výhrůžkách vzala zpět. Je tedy zřejmé, že i samotné doručení SMS zprávy z jeho telefonu, byť se tak stalo v době, kdy byl ve vazbě, na ni jako svědkyni výrazně působilo. Svědka M. Č. zase navštívili dva pro něj cizí lidi. Podstatou jejich jednání sice bylo vydání psa patřícímu stěžovateli, i tento svědek měl ale důvodnou obavu o sebe i přítelkyni. Stěžovatel se mu měl opakovaně svěřit s tím, co by se mu mělo na statku stát a co je také stěžovateli kladeno za vinu. Není podstatné, zda matka stěžovatele při domovní prohlídce slyšela hlasité vzkazy obviněného ("mámo řekni, ať nikdo nevypovídá", resp. "řekni, ať R. nevypovídá"). Z chování stěžovatele je zřejmé, že se prostřednictvím dalších osob snaží ovlivnit výpovědi svědků vypovídajících k jeho trestní věci. Pro uvedené mají svědčit i dopisy, které sice byly bez uvedených adresátů, je z nich ale zřejmá snaha stěžovatele působit na průběh trestního řízení.
7. Krajský soud neshledal v předmětném řízení neodůvodněné průtahy probíhajícího trestního stíhání. Poukázal na složitost věci a nutnost opatřit řadu důkazů, a to svědecké výpovědi osob z prostředí stěžovatele i poškozených a některé listinné důkazy. Vedle odborných vyjádření musí být vypracovány i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k příčině smrti poškozeného a z odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu stěžovatele i spoluobviněného. S ohledem na doplnění dokazování v naznačeném rozsahu nelze vyloučit ani rozšíření trestního stíhání obviněných.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací zpochybňující správnost postupu okresního soudu. Ve svém podání ze dne 3. 5. 2023 žádal, aby mu byl zaslán návrh na prodloužení vazby a mohl se tak k němu do 11. 5. 2023 vyjádřit. Právě tímto požadavkem podmínil, že nežádá své slyšení na vazebním zasedání. Okresní soud mu však žádnou reakci neumožnil, čímž bylo flagrantně porušeno jeho právo na obhajobu. Krajský soud na tuto argumentaci vůbec nereagoval.
9. Stěžovatel popírá důvody koluzní vazby podle §67 odst. b) trestního řádu, protože nepůsobil na svědky nebo spoluobviněné ani jinak nemařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Stěžovatel byl v době, kdy byla svědkyni doručena SMS s textem: "M.?", ve vazbě, a tudíž ji nemohl poslat. Není ani zřejmé, jak by mohla taková SMS na svědkyni působit. Stejně tak mu nelze přičíst k tíži, že vlastnice psa, jeho bývalá přítelkyně, jej požaduje od nevlastníka, který ho protiprávně zadržuje. Stěžovatel s návštěvou u svědka nemá nic společného. Výkřiky stěžovatele při domovní prohlídce adresované jeho matce ta vůbec nemohla slyšet, resp. ani tak ji nebyly způsobilé ovlivnit, když šlo navíc o připomenutí práva, které má svědek podle §100 odst. 1 a 2 trestního řádu. Nic nebránilo orgánům činným v trestním řízení v období 2,5 měsíce od domovní prohlídky vyslechnout všechny relevantní svědky. Ani u dopisů (bez uvedení adresátů) nelze dovodit tvrzení, že by stěžovatel po odpadnutí důvodu koluzní vazby očekával možnost výrazněji ovlivňovat svědky v jejich výpovědích.
10. Jde-li o důvod útěkové vazby podle §67 odst. a) trestního řádu, stěžovatel sice před svým zadržením příležitostně pobýval u své přítelkyně, většinu času ale trávil v místě trvalého bydliště. Není pravdou, že neměl zaměstnání a žádný majetek. Jediným důvodem útěkové vazby je proto hrozba vysokého trestu, což samo o sobě nemůže obstát. Ve věci stěžovatele nebyly posouzeny všechny podstatné skutečnosti a obecné soudy si věc zjednodušily na jeho úkor. Napadená usnesení nejsou náležitě a pečlivě odůvodněna a jsou v podstatě pouze zopakováním vazebních důvodů. Krajský soud nijak nerozvedl jejich opodstatnění ani se nevypořádal s argumenty stěžovatele obsaženými ve stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí. Nebylo postupováno v souladu s nutností restriktivní interpretace důvodů vazby.
III.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
11. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 0 Nt 905/2023 a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Krajský soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se podle svého názoru s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal a neshledal je důvodnými. Stěžovatel nemohl předpokládat, že okresní soud v jeho trestní věci rozhodne až v termínu původně nařízeného vazebního zasedání, neboť povinností soudu bylo rozhodnout bezodkladně.
13. Okresní soud zastává názor, že nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Ve vztahu k důvodu vazby uvedenému v §67 písm. b) trestního řádu uvedl, že stěžovatel působil na svědky a v tomto směru odkázal na jejich výpovědi. Je bezpředmětné, zda matka stěžovatele mohla něco slyšet, když je zřejmé, že stěžovatel se prostřednictvím dalších osob snaží ovlivnit výpovědi svědků. K důvodu útěkové vazby podle §67
písm. a) trestního řádu okresní soud dodal, že stěžovatel má deset záznamů v opisu z evidence Rejstříku trestů a nyní je reálně ohrožen trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od 8 do 16 let. Osoba, u níž měl podle svých tvrzení pracovat před jeho zadržením, tuto skutečnost vyvrátila ve svém vysvětlení. Z obsahu spisu nevyplývá, zejména z výpovědi stěžovatele, že by měl vlastnit nějaký majetek.
14. Krajské státní zastupitelství se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo, a tudíž se má za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo. O tomto následku bylo v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu ve výzvě k vyjádření poučeno.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel zdůraznil, že svými námitkami nerozporoval zrušení vazebního zasedání, ale nemožnost náležitě se seznámit s návrhem na prodloužení vazby a reagovat na ně, ačkoli o to výslovně žádal. Bezodkladné rozhodování je jistě potřebné a žádoucí, nemůže však být samoúčelné. Nejsou-li plně respektována práva obviněného, je i seberychlejší rozhodnutí nezákonné a ve své podstatě protiústavní. Krajský soud měl na toto pochybení reagovat a uvedené pochybení okresního soudu napravit. Nic okresnímu soudu nebránilo v tom, aby s doručeným návrhem byl obhájce přípisem upozorněn na to, že se bude termín rozhodnutí měnit, popř. že se bude rozhodovat ve stejný den, kdy mu byl doručen návrh. Ve vztahu k jednotlivým důvodům vazby stěžovatel odkázal na znění ústavní stížnosti. Pouze dodává, že nepovažuje za adekvátní odůvodňovat další trvání vazby záznamy v Rejstříku trestů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) v řízení o ústavních stížnostech přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
18. Východiskem ústavněprávního přezkumu vazebních rozhodnutí je povaha vazby jako zásahu do osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při zbavení osobní svobody jde vždy o zásah do práv jednotlivce, jehož následky zásadním způsobem dopadají do všech sfér jeho života. V trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek zbavení osobní svobody proto spočívá základní záruka, že budou skutečně respektována jeho práva a nikdo se vůči němu nedopustí zneužití moci [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451), bod 27]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") k požadavku zákonnosti uvedl, že předpokládá určitou kvalitu zákonné úpravy, tedy aby byla dostatečně určitá a předvídatelná a zamezila tak jakémukoli riziku svévole [srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 1979 ve věci Winterwerp proti Nizozemsku, stížnost č. 6301/73, body 39 a 45; rozsudek ze dne 25. 6. 1996 ve věci Amuur proti Francii, stížnost č. 19776/92, bod 50; nebo rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 125].
19. Ve vazebním řízení se uplatní zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, k jejichž naplnění slouží především osobní slyšení ve vazebním zasedání upraveném v §73d až §73g trestního řádu [podrobně např. nález ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1466/19 (N 26/98 SbNU 317), body 18 a násl.]. V posuzované věci se stěžovatel nicméně práva na osobní slyšení vzdal, a to navzdory tomu, že neznal obsah návrhu na prodloužení vazby. Ani následně se jeho nařízení nedomáhal, ať už stížností proti rozhodnutí okresního soudu nebo ústavní stížností. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje výlučně v tom, že mu návrh na prodloužení vazby nebyl před rozhodnutím okresního soudu doručen a sám se s ním tak nemohl seznámit a vyjádřit se k němu.
20. Ústavní soud konstatuje, že i když v trestním řádu není výslovně stanovena povinnost doručit návrh na prodloužení vazby obviněnému, platí, že seznámení se s tímto návrhem je nezbytným předpokladem uplatnění jeho práv ve vazebním řízení. Tato povinnost tudíž vyplývá přímo ze zásady rovnosti účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k věci zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná své závěry, že "[o]soba, o jejíž vazbě se rozhoduje, má právo být slyšena, má právo obeznámit se s argumenty státního zástupce a vyjádřit se k nim, přičemž k uplatnění těchto záruk jí musí být dána reálná možnost a nelze postupovat toliko formálně. Právo obeznámit se s obsahem stížnosti státního zástupce a vyjádřit se k argumentaci v ní plyne ze zásady kontradiktornosti řízení, která musí být respektována jako náležitost řádného procesu i ve vazebním řízení, přičemž při výkonu tohoto práva musí být zabezpečeny i požadavky plynoucí z práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny" [nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 3939/19 (N 190/102 SbNU 171)].
21. Okresní soud se dopustil pochybení tím, že vyzval stěžovatele ke sdělení, zda žádá o ústní slyšení při vazebním zasedání, aniž by mu zaslal návrh státního zástupce na prodloužení vazby. Nelze požadovat po obviněném, aby kvalifikovaně reagoval, není-li seznámen s důvody, pro které státní zástupce navrhl prodloužení vazby. Toto pochybení přitom mohl zhojit samotný okresní soud doručením zmíněného návrhu stěžovateli, resp. jeho obhájci, před rozhodnutím o prodloužení vazby.
22. Bylo povinností krajského soudu, aby okresnímu soudu uvedený postup vytkl pro rozpor se zásadou kontradiktornosti řízení. Rozhodně neměl jeho postup shledat ústavně konformním. Navzdory této skutečnosti ale nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud uvedené pochybení okresního soudu nenapravil. Jak vyplývá z §147 trestního řádu, řízení o stížnosti je ovládáno revizním principem, byť částečně omezeným. Krajský soud byl oprávněn přezkoumat a také přezkoumal správnost usnesení okresního soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě ze všech hledisek. Při svém rozhodování reagoval i na námitky stěžovatele, které uplatnil ve stížnosti již s vědomím obsahu návrhu na prodloužení vazby. Nebyl dán žádný důvod k tomu, aby stížnostní soud usnesení okresního soudu zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Nahlíží-li Ústavní soud na vazební řízení jako na celek, namítané procesní pochybení okresního soudu se, jde-li o možnost vyjádřit se k návrhu na prodloužení vazby, nepromítlo do výsledku tohoto řízení. Napadenými usneseními proto nebyla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
23. K námitkám směřujícím vůči samotným vazebním důvodům Ústavní soud podotýká, že zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na význam zásahu do osobní svobody jednotlivce nutno vždy vykládat restriktivně [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne i z jejího čl. 4 odst. 4. Také podle judikatury ESLP má seznam výjimek z osobní svobody vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni proti Itálii, stížnost č. 19218/91; rozsudek ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn proti Francii, stížnost č. 18580/91).
24. K tomu je třeba uvést, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, které bylo základem zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité obecnými soudy k odůvodnění existence reálného rizika nebo důvodné obavy musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně uznávaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) nebo ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
25. Stěžovatel nijak nezpochybňuje existenci důvodů předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, a tudíž se jimi nezabýval ani Ústavní soud. Důvody pro vazbu útěkovou i koluzní podle §67 písm. a) a b) téhož zákona a u vazby koluzní i pro její prodloužení nad tři měsíce podle §72a odst. 3 třetí věty trestního řádu jsou zase v napadených usneseních dostatečně konkretizovány. Je v nich popsáno, z jakých zjištění tyto důvody vycházejí, i jakým jednáním již mělo být působeno na svědky (viz bod 6 tohoto usnesení). Uvedené závěry nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. K dalšímu trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu je navíc namístě připomenout obecný závěr, že rozhodování o vazbě je vedeno zpravidla jen v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [nález ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)]. Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž porušení tvrdil stěžovatel
(viz bod 1 tohoto usnesení).
26. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu