ECLI:CZ:US:2024:4.US.257.24.1
sp. zn. IV. ÚS 257/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Nikol Mondokové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2023 č. j. 28 Cdo 3053/2023-675, proti III. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 20 Co 179/2022-494 a proti II. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. března 2022 č. j. 35 C 207/2018-384, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Aleny Brajerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na ochranu vlastnictví a majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 "Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na rovnost účastníků řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhala vydání specifikované kuchyňské linky. Tvrdí, že je její vlastnicí, neboť jí tuto linku darovali rodiče v době, kdy bydlela se synem vedlejší účastnice, svým tehdejším manželem, a stěžovatelka linku nainstalovala do domu vedlejší účastnice. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobě vyhověl (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 58 320 Kč (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 7 352 Kč (III. výrok). Výrokem II. okresní soud vyhověl návrhu vedlejší účastnice na finanční náhradu za uskladnění kuchyňské linky, protože vzal za prokázané, že vedlejší účastnice stěžovatelku opakovaně vyzývala, aby si linku odvezla a vyzývala ji rovněž k uhrazení skladného, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení stěžovatelky na úkor vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku okresního soudu podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem uvedeným v záhlaví odmítl odvolání vedlejší účastnice (I. výrok), rovněž odmítl odvolání stěžovatelky proti I. výroku do lhůty k plnění (II. výrok), změnil II. výrok tak, že zamítl vzájemný návrh vedlejší účastnice na zaplacení částky 20 207 Kč, v části týkající se zaplacení částky 38 113 Kč tento výrok potvrdil (III. výrok), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před okresním soudem (IV. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (V. výrok). Při změně výroku o vzájemném návrhu vedlejší účastnice krajský soud zohlednil částečné promlčení. V závěru rozsudku krajský soud formuloval poučení, že proti III. výroku lze podat dovolání, přičemž parafrázoval text §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustností dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním byla napadena část výroku rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o částce 38 113 Kč a nejde o věc vyplývající ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy a ani o nárok z pracovněprávního vztahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že přístup Nejvyššího soudu byl příliš formalistický, sledující toliko svůj zájem se věcí nezabývat (ulehčit si), namísto zájmu na spravedlnosti a důvodném poskytnutí ochrany práv.
6. Dále stěžovatelka vznesla námitku podjatosti vůči soudcům Ústavního soudu Davidu Uhlířovi a Tomáši Lichovníkovi, a to s ohledem na to, jak rozhodli o její ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 2748/17. Kromě těchto dvou soudců dále stěžovatelka namítla podjatost soudce Jana Svatoně, protože se podílel na odmítnutí její ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 1216/23.
7. K věci samé stěžovatelka uvádí, že předtím, než se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, vedla jiné soudní řízení o zaplacení částky 180 000 Kč, jako ekvivalentu za spornou kuchyňskou linku (pozn. ani této žalobě obecné soudy nevyhověly a následnou ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl). Bývalý manžel stěžovatelky a vedlejší účastnice stěžovatelce odmítali kuchyňskou linku vydat, včetně originálních nákupních dokladů, které jí odcizili, když byla v polovině roku 2010 hospitalizována v nemocnici. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že vůlí vedlejší účastnice ani jejího syna nikdy nebylo stěžovatelce náhradu za kuchyňskou linku zaplatit nebo tuto kuchyňskou linku stěžovatelce vydat. V řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení ekvivalentu ceny za kuchyňskou linku, obecné soudy podle stěžovatelky překvapivě dospěly k závěru, že kuchyňská linka se nestala součástí nemovité věci. Stěžovatelka preferovala finanční náhradu za kuchyňskou linku, neboť ji nemohla z rozhodnutí vedlejší účastnice používat a naopak ji používali vedlejší účastnice a její syn, čímž docházelo k jejímu opotřebení.
8. Vedlejší účastnice kuchyňskou linku umístila do nevhodných prostor bývalé slepičárny, za což si nárokovala náklady za uskladnění. Stěžovatelka shrnuje, že vedlejší účastnice a její syn si protiprávně přivlastnili a nárokovali minimálně jednu polovinu kuchyňské linky. Dále znemožňovali odvoz kuchyňské linky stěžovatelkou, když její vydání ve skutečnosti podmiňovali zaplacením nákladů za uskladnění. Stěžovatelce neoprávněným jednáním vedlejší účastnice a jejího syna, které má podle stěžovatelky trestněprávní konsekvence, vznikla škoda minimálně v částce 330 375 Kč.
9. Za daných okolností je rovněž nesprávný závěr obecných soudů, že by se stěžovatelka měla na úkor vedlejší účastnice jakkoliv obohatit. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly eventuálním promlčením nároku vedlejší účastnice na zaplacení skladného a jejím prodlením v plnění povinnosti vůči stěžovatelce.
10. Stěžovatelka rovněž považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, neboť podle ní vycházejí ze skutkových zjištění, které soudy nesprávně posoudily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka je advokátkou zapsanou u České advokátní komory, nevztahuje se na ni tedy povinnost být právně zastoupena [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výrokům rozsudku okresního soudu a krajského soudu, jde o opožděný návrh, neboť proti nim nebylo dovolání přípustné, a proto nepředstavovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3, resp. odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který by měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odvolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze přezkoumává, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů řádného procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
13. Pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti je relevantní napadené usnesení, kterým Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. z důvodu majetkového cenzu (viz výše bod 4.). Vzhledem k tomu, že dovolání v posuzované věci bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla datum doručení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání, avšak Ústavní soud z veřejně přístupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) zjistil, že věc byla krajským soudem evidována jako skončená ke dni 18. 5. 2023. Na základě tohoto zjištění lze učinit závěr o opožděnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným výrokům rozsudků krajského soudu a okresního soudu.
14. K argumentaci stěžovatelky, že při podání dovolání postupovala v souladu s poučením o přípustnosti dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v poučení nezdůraznil nic jiného než podmínky uvedené v §237 o. s. ř., k nimž celostně náleží také zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v §238 o. s. ř. [v posuzované věci konkrétně podmínka uvedená v §238 odst. 1 písm. c)]. Ústavní soud uznává, že krajský soud poučil stěžovatelku zbytečně složitým způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon dovolání nepřipouští. Taková vada však nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto nedopatření na straně krajského soudu je ostatně jen jiným projevem ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zastoupení dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem, příp. k právnickému vzdělání dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Proti tomu lze jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci [srov. usnesení ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2598/18, ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3851/19 a ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3486/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem ke složení senátu, který rozhodoval o stěžovatelčině nynější ústavní stížnosti, neposuzoval Ústavní soud vznesené námitky podjatosti tří soudců (viz bod 6.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu