ECLI:CZ:US:2024:4.US.3187.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3187/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2023 č. j. 14 Co 376/2022-911, kterou byl potvrzen IV. výrok rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 9. září 2022 č. j. 100 P 342/2016-803, a proti IV. výroku rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 9. září 2022 č. j. 100 P 342/2016-803, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a nezletilých D. P. a M. P. a D. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozsudkem (po kasaci jeho předchozího rozsudku), ze dne 9. 9. 2022 č. j. 100 P 342/2016-803 odňal nezletilé vedlejší účastníky z výlučné péče stěžovatelky - jejich matky - a svěřil je do střídavé péče rodičů (I. výrok), rozhodl o vyživovacích povinnostech rodičů (II. výrok), zamítl návrh stěžovatelky na změnu úpravy styku třetího vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilými (III. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu plnou výši náhrady nákladů řízení, která bude stanovena samostatným usnesením (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). K výroku IV., napadenému ústavní stížností, okresní soud uvedl, že rozhodl podle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť otec byl v řízení procesně úspěšný, a proto stěžovatelku jako procesně neúspěšného účastníka stíhá povinnost nahradit státu náklady řízení za znalečné, přičemž u stěžovatelky neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2023 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., III. a IV. (I. výrok) a zrušil II. a V. výrok a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (II. výrok). Kasaci dvou výroků krajský soud odůvodnil potřebou bližšího zkoumání majetkových poměrů otce. Ohledně IV. výroku rozsudku okresního soudu krajský soud konstatoval, že okresní soud se nedopustil žádného pochybení, a v této souvislosti také odkázal na §148 odst. 1 o. s. ř. Výsledek řízení, vztaženo k otázce péče o nezletilé vedlejší účastníky, podle krajského soudu jednoznačně svědčí v neprospěch stěžovatelky, která je proto povinna hradit státu vzniklé náklady v plné výši, když vzhledem k příjmové situaci stěžovatelky nejsou dány ani předpoklady pro její osvobození od soudních poplatků. Z toho důvodu krajský soud tento výrok rozsudku okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka upozorňuje na to, že posléze vydaným usnesením okresního soudu jí byla stanovena povinnost uhradit na náhradě nákladů řízení státu částku 68 034 Kč, přitom nelze uvažovat o jejím neúspěchu, neboť střídavé péči bránila s ohledem na emoční nestabilitu otce. V opatrovnických věcech nelze podle ní hovořit o procesním úspěchu také proto, že takový druh řízení patří mezi řízení nesporná. Dále stěžovatelka uvedla, že otec se k ní choval dlouhodobě agresivně a hostilně a byl opakovaně přestupkově řešen. Stěžovatelka v této souvislosti měla dokonce podezření, že otec trpí duševní poruchou či chorobou, a proto také krajský soud ve svém předchozím - tehdy kasačním - rozhodnutí zavázal okresní soud k tomu, aby byl proveden stěžejní důkaz - znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Náklady na znalečné státu tedy vznikly na základě vlastní aktivity krajského soudu, a nikoliv na základě aktivity stěžovatelky. Proto soudy měly správně rozhodnout tak, aby stěžovatelka i otec hradili náklady znalečného rovným dílem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře opakovaně zabýval a v té souvislosti připomínal, že při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Vzhledem k okolnosti, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty řádného procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takové vady napadené výroky v posuzované věci nemají.
8. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila i usnesení krajského soudu ze dne 16. 10. 2020 č. j. 14 Co 149/2020-598, kterým byl rozsudek okresního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 100 P 342/2016-555 zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud, mimo jiné, uvedl, že aby bylo možno rozhodnout o návrhu stěžovatelky na úpravu rozsahu styku mezi otcem a nezletilými vedlejšími účastníky, je nutno nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, na základě něhož budou zjištěny nejen výchovné předpoklady obou rodičů a jejich výchovná způsobilost, ale také jejich zdravotní stav. Zároveň měla být znaleckým posudkem zkoumána i citová orientace nezletilých, zda nejsou stěžovatelkou nebo otcem ovlivňováni. Až po vypracování takového znaleckého posudku bude moci okresní soud rozhodnout také o návrhu otce na střídavou péči (pozn. Ústavního soudu: uvedené požadavky krajského soudu byly v té fázi řízení, z níž vzešly napadené výroky, naplněny). Nelze proto přijmout kategorický závěr formulovaný stěžovatelkou v ústavní stížnosti, že ke znaleckému zkoumání soudy přistoupily výhradně s ohledem na osobnost otce. Oba soudy se opakovaně zmínily o tom, že je to stěžovatelka, která má tendenci otce a jeho důležitost pro výchovný rozvoj nezletilých vedlejších účastníků eliminovat (str. 12 rozsudku okresního soudu), kdežto otec úlohu stěžovatelky jako matky do jisté míry akceptuje a eliminovat ji nechce.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými výroky byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu