ECLI:CZ:US:2024:4.US.3295.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3295/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. září 2023 č. j. 70 Co 78/2023-916 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. ledna 2023 č. j. 12 C 414/2018-119, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Z. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (k návrhu vedlejší účastnice) rozhodl, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice uzavřené dne 26. 1. 2008 se rozvádí (I. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že návrhu na rozvod manželství je třeba vyhovět, neboť manželství je v dlouhodobé krizi, manželé spolu více než 5 let nevedou společnou domácnost, nežijí intimně, společně nehospodaří, netráví spolu žádný čas, vůbec spolu nekomunikují. Příčiny rozvratu manželství okresní soud spatřoval v rozdílných názorech stěžovatele a vedlejší účastnice na způsob vedení života, které nedokázali sladit, vedly ke konfliktům, pročež se vedlejší účastnice rozhodla k odstěhování ze společného bydliště. V řízení bylo prokázáno, že se stěžovatel choval velmi nevhodně k manželce i dětem a v opatrovnickém řízení bylo stěžovateli uděleno napomenutí za to, že dlouhodobě neúměrně emočně zatěžuje nezletilé děti tím, že je úmyslně vtahuje do rodičovského konfliktu, dehonestuje matku v její rodičovské roli a oběma nezletilými manipuluje proti ní. Uzavřel, že rozvod účastníků tak představuje jediné možné řešení zcela nefunkčního a rozvráceného manželství, a dodal, že nebyly zjištěny překážky, pro které by nemohlo být manželství rozvedeno, tj. že by rozvodem byla způsobena dětem či účastníkům zvlášť závažná újma, či by mimořádné okolnosti svědčily ve prospěch zachování manželství.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, že jsou splněny zákonné požadavky §755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť posoudil manželství účastníků jako hluboce, trvale a nenapravitelně rozvrácené, a to minimálně od září 2017, kdy se vedlejší účastnice i s nezletilými dětmi odstěhovala ze společné domácnosti, přičemž nelze očekávat obnovení manželského soužití. Stěžovatel sice s rozvodem nesouhlasil, nicméně z jeho písemných podání vyplývá, že k manželce zaujal velmi negativní postoj, který doprovází verbálními útoky a obviňuje ji z komplotu proti němu, a na manželku podává trestní oznámení obsahující velmi závažná nařčení. Příčiny rozvratu shledal krajský soud, shodně s okresním soudem, v rozdílných názorech manželů na způsob života rodiny a jejich postupném citovém odcizení a přisvědčil okresnímu soudu v závěru, že chování stěžovatele dlouhodobě vykazovalo nestandardní rysy s tím, že především k manželce se choval nevhodně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, neboť má za to, že výraznou měrou zkrátily jeho procesní práva, a tím jeho právo na spravedlivý proces (na soudní ochranu), když při zjišťování příčin rozvodu vyšly převážně z důkazů, které navrhla vedlejší účastnice. Stěžovatel namítal, že manželský rozvrat nezpůsobil a že manželství bylo rozvedeno v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku i přes jeho nesouhlas. Podle stěžovatele to byla právě vedlejší účastnice, která se bez jeho vědomí a souhlasu odstěhovala ze společného bydliště a která stála a stojí v různých sporech na straně státu a nikoli na straně manžela a otce jejich nezletilých synů s cílem se na úkor stěžovatele obohatit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné prostředky ochrany svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinněprávních zvláště zdrženlivě, v některých případech rozvodu manželství považuje ústavní stížnosti dokonce za nepřípustné [např. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 778/02, ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 617/04, ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/05, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08 (judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Důvodem je skutečnost, že v tomto typu řízení bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty. Byť není přezkum rozhodnutí o rozvodu manželství zcela vyloučen, celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je poměrně zúžen a jeho přezkumná pravomoc se koncentruje na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí není "extrémním" rozhodnutím, které by bylo založeno na naprosté libovůli (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
8. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k tomu, že se obecné soudy příčinami rozvratu manželství ve smyslu §755 odst. 1 ve spojení s §756 občanského zákoníku zabývaly, a to plně akceptovatelným a dostačujícím způsobem. Závěry obecných soudů o rozvratu manželství jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že účastníci spolu jako manželé nežijí (§758 občanského zákoníku) a žádný z manželů manželské společenství obnovit nechce. Námitky stěžovatele tak představují prostou polemiku se závěry obecných soudů a jeho tvrzení, že se na rozvratu manželství nepodílel, postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu.
9. Námitky stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů, které se údajně uchýlily pouze k jednostrannému provedení důkazů navržených vedlejší účastnicí a neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, které měly zásadní vliv na zjišťování příčin rozvratu manželství, nejsou opodstatněné. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zřetelné, že všechna relevantní skutková zjištění a jejich výklad umožňují učinit závěr, že byly naplněny zákonné hmotněprávní předpoklady pro rozvod manželství stěžovatele a vedlejší účastnice. Ústavní soud nemohl v posuzované věci zasáhnout, neboť požadavek, aby uspořádal vztahy mezi bývalými manžely k vnitřnímu zadostiučinění toho kterého z nich, se míjí s jeho postavením.
10. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele neshledal, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu