ECLI:CZ:US:2024:4.US.3354.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3354/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Martinem Halahijou, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 9 To 376/2023-42 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2023 č. j. 70 Nt 4226/2023-23, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů právního zastoupení.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 a 4 a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel dále navrhuje, aby mu Ústavní soud podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na jeho osobní poměry přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je trestně stíhaný pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2023 č. j. 70 Nt 3614/2023-10 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu. Napadeným usnesením městského soudu pak byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a bylo rozhodnuto o tom, že se nepřijímá nabídka záruky učiněná O. N., farářem farnosti D., a obchodní společností X, za další chování stěžovatele, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele, vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a že se nepřijímá nabídka peněžité záruky.
3. Proti napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel (který je občanem Slovenské republiky) namítá, že k cizímu státnímu občanství mohou obecné soudy při rozhodování o vazbě přihlížet jen jako k doplňkovým argumentům a že cizí státní příslušnost nemůže jít obviněnému k tíži, jde-li o území Evropské unie. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 347/96 (N 155/9 SbNU 349), usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 810/23 a nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Obecné soudy tak podle něj svým neodůvodněným odlišným přístupem k rozhodování o něm jakožto osobě jiné státní příslušnosti zapříčinily nerovné zacházení. Uvádí, že se obecné soudy bezdůvodně odmítly zabývat možností nahrazení vazby mírnějším prostředkem. Má za to, že absence jeho zásadnějších vazeb k České republice může být nahrazena nadstandardními zárukami, které nabídl.
6. Stěžovatel tvrdí, že soud (nespecifikuje který) v rozporu se zásadou presumpce neviny předjímá rozhodnutí ve věci samé a postavil odůvodnění trvání útěkové vazby pouze na základě závažnosti stíhané trestné činnosti. Takový přístup podle něj koliduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i se základními ústavněprávními požadavky pro vazební řízení. Podotýká, že hrozba vysokého trestu coby důvodu útěkové vazby musí být konkrétní, reálná a aktuální, a nelze se v tomto směru opírat pouze o horní hranici trestní sazby. Soud podle stěžovatele ignoruje, že na něj dosud nebyla podána obžaloba a staví důvod vazby právě jen na vysoké horní hranici trestní sazby. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení nemají dostatek důkazů o tom, aby jej jednoznačně označily jako pachatele stíhaného skutku. Má za to, že obecné soudy nezohlednily zmíněné okolnosti hovořící proti trvání vazby.
7. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že v napadeném rozhodnutí svévolně hodnotí řízení již před podáním obžaloby za rozhodnuté a účelově a nesprávně předjímá rozhodnutí ve věci samé. Obecné soudy podle jeho názoru nedostály požadavku na srozumitelné vysvětlení důvodů obavy, že se pokusí utéct. Pochybit měly i tím, že nevzaly v potaz navrhované záruky směřující k nahrazení vazby a nezabývaly se jeho argumentací. Domnívá se, že krajský soud nevysvětlil, proč by byl výkon dohledu probačního úředníka nemožný na území Slovenské republiky, případně na území České republiky, jestliže by si zde zřídil dočasné bydliště. Tvrdí, že soud (opět nespecifikuje který) považoval stěžovatelovo využití práva nevypovídat a jeho útěk z místa činu za skutečnosti opravňující užití útěkové vazby, což považuje za nepřijatelné. V souvislosti se svým údajným útěkem z místa trestného činu uvádí, že do svého zatčení nevěděl, že byl na daném místě v dané době spáchán nějaký trestný čin.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83)].
10. Z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že obecné soudy přetrvávající existenci důvodu útěkové vazby dovozovaly mj. ze samotné skutečnosti, že stěžovatel je cizím státním občanem. Městský soud na straně 3 napadeného usnesení totiž tuto okolnost spojoval s tím, že stěžovatel zjevně nemá na Českou republiku žádné vazby, když do Brna přicestoval pouze s přáteli za účelem rozlučky se svobodou a v České republice nemá bydliště, rodinu, majetek, zaměstnání ani jiné sociální vazby. Z toho vyplývá, že stěžovatelův odkaz na výše specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu není případný, neboť v daných trestních řízeních existovala výrazně jiná situace.
11. Obecné soudy dovodily přetrvávající existenci důvodu útěkové vazby stěžejně z hrozby uložení vysokého trestu. V této souvislosti Ústavní soud nejprve připomíná, že hrozící vysoký trest sám o sobě může představovat důvod pro trvání útěkové vazby [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) a judikaturu na něj navazující, např. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3294/09 (N 93/61 SbNU 447)]. Stěžovateli sice lze dát za pravdu v tom, že hrozba vysokého trestu nemůže být dovozena pouze z horní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody, jenže v posuzované věci se obecné soudy takové chyby nedopustily.
12. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že v případě stěžovatele nelze vyloučit uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody vyššího než osm let [tuto výměru trestu odnětí svobody zmiňuje nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 coby prokazatelně vysoký trest ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu], a to zejména vzhledem k tomu, že je trestní stíhání vedeno pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku, za který je stanoven trest odnětí svobody na deset až osmnáct let. Ústavní soud tuto úvahu neshledává z ústavně právního pohledu jakkoli excesivní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc současně zřejmé, že horní hranice trestní sazby nehrála v úvahách obecných soudů v podstatě žádnou roli, na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel. Stejně tak nelze z napadených rozhodnutí dovodit, že by obecné soudy usuzovaly na důvodnost dalšího trvání útěkové vazby proto, že stěžovatel využil svého práva nevypovídat. Ústavně právním deficitem netrpí ani úvaha obecných soudů, že další okolností podporující důvodnost dalšího trvání útěkové vazby obecné soudy je to, že stěžovatel ihned po spáchání trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, měl z místa činu utéct. Důvodnost podezření, že skutek spáchal právě stěžovatel, podrobně a přesvědčivě odůvodnil krajský soud, naopak tvrzení stěžovatele, že do svého zatčení nevěděl, že byl na daném místě v dané době spáchán nějaký trestný čin, tak nepůsobí věrohodně.
13. Ústavní soud dále nepřisvědčuje stěžovateli, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly možností nahradit vazbu jinými prostředky. Městský soud na straně 3 napadeného usnesení konstatoval, že intenzita útěkového vazebního důvodu vylučuje použití některého z institutů určených k nahrazení vazby. Doplnil, že v případě nabízené peněžité záruky ve výši 2 500 000 Kč nebylo soudu sděleno, kým by tato peněžitá záruka měla být složena, tedy že bylo pouze konstatováno její formální navržení. Tyto úvahy doplnil krajský soud na straně 8 napadeného usnesení. Důvody pro odmítnutí prostředků nahrazujících vazbu tedy nespočívaly v tom, že by jejich realizace nebyla možná při pobytu stěžovatele ve Slovenské republice, ale vycházely z nedostatečnosti těchto prostředků vzhledem k intenzitě vazebního důvodu. Ústavní soud ani tyto závěry obecných soudů nehodlá rozporovat, a to zejména s ohledem na závažnost stíhaného skutku a z ní plynoucí hrozbu uložení vysokého trestu odnětí svobody. Krajský soud současně vysvětlil, že nyní důvody pro vazbu trvají, avšak v závislosti na opatřování dalších důkazních prostředků a vyhodnocování důkazů, jakož i s ohledem na postoj poškozeného, se situace může změnit ve prospěch stěžovatele. Jeho propuštění v budoucnu není vyloučeno, neboť při případné změně okolností může dojít ke splnění podmínek pro nahrazení vazby jiným opatřením. Ústavní soud ostatně připomíná tzv. doktrínu zesílených důvodů, kterou stabilně respektuje ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nálezy ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 (N 37/72 SbNU 419), ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469) či usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 968/14]. Z této doktríny vyplývá povinnost obecných soudů při rozhodování o dalším trvání vazby vysvětlit, proč je trvání vazby i nadále nezbytné, přičemž důvody, které postačovaly pro vzetí do vazby, mohou, ale nutně nemusí postačovat pro její další prodlužování.
14. Ústavní soud závěrem se stěžovatelem souhlasí, že některé formulace, které v napadeném usnesení použil krajský soud, mohou působit dojmem (jestliže by byly posuzovány izolovaně), že tento soud již učinil konečný úsudek o vině stěžovatele a že tedy předjímá konečné rozhodnutí o vině. Je-li však napadené usnesení krajského soudu posuzováno jako celek a komplexně, je z něj zřejmé, že krajský soud své závěry koncipoval jako předběžné, vycházející z dosavadního stupně objasnění případu, tedy s potřebným respektem k zásadě presumpce neviny. Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o vazbě se často nelze vyhnout potřebě činit úsudek o možných důsledcích pro obviněného v případě jeho odsouzení, neboť - jako již bylo vysvětleno - možný vysoký trest odnětí svobody sám o sobě může představovat důvod pro vzetí do útěkové vazby, resp. pro její další trvání.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti stěžovateli nemohl přiznat náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, arg. a contrario), proto se ani pro tyto účely blíže nezabýval stěžovatelovými osobními a majetkovými poměry.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu