ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.147.2014:35
sp. zn. 1 As 147/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: B. V., zastoupen JUDr.
Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti žalovanému: Krajský
úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. 075134/2014/KUSK-DOP/Lac,
sp. zn. SZ_075134/2014/KUSK a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2014,
č. j. 085613/2014/KUSK, sp. zn. SZ_077110/2014/KUSK-REG/Pe, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014, č. j. 45A 45/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ladislavu Koženému, advokátovi se sídlem
Sladkovského 13, Kolín, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, jimiž žalovaný
zamítl odvolání a potvrdil napadená prvoinstanční rozhodnutí [stavební povolení na stavbu
„RETAIL PARK Čáslav, ulice Jeníkovská“ – SO 10 – komunikace, zpevněné plochy, konečné
terénní úpravy, na poz. parc. č. PK (360/2), PK (361), 361/37, 361/38, 361/50, 361/51,
1966/6a, 1975/2 v k. ú. Čáslav a stavební povolení na stavbu „RETAIL PARK Čáslav, ulice
Jeníkovská“ na pozemcích parc. č. 361/37, 361/38, 361/50361/51, 1966/6, 1975/2,
p. p. k. 360/2 a 361]. V žalobě rovněž požádal o plné osvobození od soudních poplatků
a o bezplatné přidělení právní pomoci.
[2] Usnesením označeným v záhlaví Krajský soud v Praze odmítl žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne ze dne 26. 5. 2014, č. j. 075134/2014/KUSK-DOP/Lac,
sp. zn. SZ_075134/2014/KUSK, protože před krajským soudem již v téže věci řízení probíhá.
[3] Dalšími výroky pak zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a návrh
na ustanovení zástupce a vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby.
[4] Uvedl, že ve vyplněném tiskopisu „Prohlášení žalobce o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech“ pouze odkázal na spisovou značku jiné věci vedené u téhož soudu a v rámci
samostatného podání pak pouze konstatoval, že mu zdejší soud ve věci sp. zn. 45 A 9/2014
neposkytl právní ochranu proti „podvodu žalovaného + zdejší kom. sfér“. Žalobce tvrdí, že krajský
soud jedná v rozporu s čl. 90 Ústavy, a proto„musí se uvedené dít na náklady ČR“.
[5] Krajský soud se v usnesení nejprve zabýval posouzením návrhu na osvobození
od soudních poplatků. Konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že ve věci pod
sp. zn. 45 A 9/2014 rozhodl tentýž soud usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 45 A 9/2014 - 125,
žalobci odejmul částečné osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na osvobození
od soudních poplatků v plném rozsahu, a to s ohledem na závěr, že postup žalobce vykazuje
znaky zneužití práva.
[6] Byl si vědom, že citované závěry byly učiněny v řízení o jiné žalobě týkající se jiného
(byť souvisejícího) rozhodnutí. Dospěl však k názoru, že jsou, s ohledem na formální
i obsahovou podobu žaloby, opětovně vznesenou námitku podjatosti a s přihlédnutím k dalším
okolnostem plně aplikovatelné i v projednávané věci. Návrh žalobce na osvobození od soudních
poplatků proto zamítl.
[7] Pokud jde o návrh na ustanovení zástupce, krajský soud se nejprve zabýval podmínkami
v §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil
zpřísnění tohoto ustanovení v důsledku novelizace provedené zákonem č. 303/2011 Sb. Vzhledem k rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků a s přihlédnutím
k mimořádnosti institutu ustanovení zástupce dospěl krajský soud k závěru, že žalobce podmínky
pro ustanovení zástupce nesplňuje, a proto i tento návrh zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou podřadil pod důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Rovněž
požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.
[9] Namítl, že v řízení pod sp. zn. 45 A 45/2014 nebylo rozhodnuto o druhém žalobou
napadeném rozhodnutí žalovaného a o celé kasační stížnosti žalobce, a proto je řízení zatíženo
vadou. Má za to, že je povinností soudu rozhodnout o celém předmětu žaloby, pokud
tak neučinil, dopustil se nezákonného kroku.
[10] Dále uvedl, že rozhodování soudu o návrhu na osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce v jiné věci, než ve které je rozhodováno, není právně relevantní.
Podle judikatury nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti skutečnost, že žalobce učinil více
podání. Každý případ je nutno posuzovat individuálně a konkrétně dle okolností konkrétního
případu. Má proto za to, že osvobození od povinnosti platit soudní poplatek mělo být stěžovateli
přiznáno. Postupem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
[11] Rovněž rozhodnutí o neustanovení zástupce shledává stěžovatel nezákonným. Je toho
názoru, že správní orgány svým postupem učinily věc složitou a nepřehlednou, a proto není
v silách stěžovatele se v ní bez pomoci právního zástupce orientovat a vzhledem k poměrům
žalobce je proto ustanovení žalobce nezbytné k ochraně jeho práv.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Za situace, kdy stěžovatel brojí proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků
a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, není podle konstantní judikatury namístě trvat
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Nejvyšší správní soud totiž konstatoval, že „v řízení u Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobci není
důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný pod č. 486/2005
Sb. NSS) a že by „opětovné trvání jak na podmínce uhrazení poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce
povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož problému, což by popíralo smysl
samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení, která se obecně uplatňuje
ve vztahu k výkonu celé veřejné správy“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
[13] V projednávaném případě však stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Protože v posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že doplnění kasační stížnosti by mohlo mít vliv na její úspěšnost, usnesením ze dne 2. 2. 2015,
č. j. 1 As 147/2014 - 17, vyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky,
zda krajský soud správně rozhodl o odmítnutí žaloby a žádosti stěžovatele o osvobození
od soudního poplatku a o ustanovení zástupce.
[16] Nejprve kasační soud posoudil námitku tvrzené vady spočívající v nerozhodnutí o celém
návrhu stěžovatele. Krajský soud postupoval správně, jestliže žalobu proti jednomu z rozhodnutí
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože řízení o žalobě stěžovatele vůči témuž
rozhodnutí již před krajským soudem v den podání žaloby probíhalo. Jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 69/2007 - 64: „[s]plnění procesních
podmínek pro projednání žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. podané proti vícero správním rozhodnutím se posuzuje
ve vztahu ke každému z takto napadených rozhodnutí samostatně, bez ohledu na to, zda jsou žalobou napadená
rozhodnutí soudem přezkoumávána společně v jednom řízení, anebo po jejich vyloučení k samostatnému projednání
(§39 odst. 2 s. ř. s.) ve vícero oddělených řízeních“. Dojde-li soud k závěru, že ve vztahu k jednomu
z napadených správních rozhodnutí je žaloba nepřípustná, může o jejím odmítnutí, v souladu
se zásadami procesní ekonomie a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, rozhodnout samostatně.
Z usnesení krajského soudu je přitom dostatečně zřejmé, že v řízení ve věci žaloby
proti druhému žalobou napadenému rozhodnutí žalované bude soud pokračovat. Námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
[17] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením návrhu na osvobození
od soudních poplatků a námitkami stěžovatele ve vztahu k němu.
[18] Podle §36 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“
[19] Krajský soud si pro posouzení návrhu stěžovatele vyžádal vyplnění formuláře „Prohlášení
žalobce o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. V něm však stěžovatel uvedl toliko odkazy
na jinou věc, projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 45 A 9/2014.
[20] Krajský soud dostatečnost prostředků nehodnotil. Při posuzování návrhu stěžovatele
vycházel ze závěrů učiněných týmž soudem v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 45 A 9/2014 - 125,
v němž soud dospěl k závěru, že postup stěžovatele v této věci vykazuje znaky zneužití práva.
[21] Při svých úvahách v citovaném usnesení čerpal krajský soud z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, ve kterém Nejvyšší správní soud
mimo jiné uvedl: „má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti
o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3
s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní
poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení
správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu,
aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu.
Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního
zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu…“
[22] Postup krajského soudu vůči stěžovateli však byl v řízení, vedeném
pod sp. zn. 45 A 9/2014, jiný. Krajský soud nejprve stěžovateli vzhledem k omezeným příjmům
přiznal částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90%, přičemž vyměřený poplatek
ve snížené výši byl posléze zaplacen. Až poté, co žalobce zatížil průběh řízení opakovanými
běžně zpoplatněnými návrhy (zde nikterak neodůvodněnými návrhy na přiznání odkladného
účinku), o nichž s ohledem na další podání stěžovatele (námitky podjatosti, návrhy na plné
osvobození od soudních poplatků) nemohl krajský soud rozhodovat v zákonných lhůtách,
přistoupil k odnětí částečného osvobození od soudních poplatků, a to s platností do budoucna.
[23] Krajský soud tak při svém rozhodování vycházel ze závěrů učiněných v jiném řízení,
přičemž tyto závěry aplikoval s ohledem na formální i obsahovou podobnost žaloby, opětovně
vznesenou námitkou podjatosti a podání stěžovatele ze dne 28. 8. 2014 a 30. 8. 2014.
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že každý případ je v zásadě
nutné posuzovat individuálně. Kromě zcela výjimečných situací extrémního počtu samoúčelných
žalob a dalších podání (srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16) nelze závěry o zneužití procesních práv žalobcem činit pouze
s ohledem na to, jak stěžovatel postupoval v jiném řízení a a priori předjímat, že tomu tak bude
i v posuzované věci. Takový postup by znamenal omezení přístupu k soudu. Tím spíše, jestliže
předmětem řízení je ochrana skutečných práv stěžovatele (zde vlastnické právo k pozemku), která
mohou být žalobou napadeným rozhodnutím (povolením stavby na sousední pozemku) reálně
dotčena.
[25] Na druhou stranu, postup stěžovatele ve věci sp. zn. 45 A 9/2014, resp. odkaz
na něj v napadeném rozhodnutí krajského soudu, nebyl jediným důvodem rozhodnutí krajského
soudu, a z odůvodnění napadeného usnesení je to zřejmé. Navíc, byl to sám stěžovatel,
kdo opakovaně odkazoval soud na svá podání v citované věci.
[26] I v projednávané věci se žaloba stěžovatele vyznačovala obvyklými znaky sériovosti
(zatímco četnost žalob sama o sobě je jistě oprávněnou reakcí na více správních rozhodnutí).
S výjimkou označení napadeného rozhodnutí je tato žaloba nejen formálně, ale především
obsahově prakticky identická jako další žalobcova podání v téže věci i v jiných případech.
Obsahem jsou obecné výtky na tvrzené křivdy spáchané všemi možnými aktéry jednotlivých
řízení na stěžovateli. Téměř absentují jakékoliv relevantní námitky týkající se posuzované věci.
[27] Totéž platí o stěžovatelových opakovaných námitkách podjatosti soudců. Bylo jistě
právem stěžovatele v řízení před krajským soudem takovou námitku podat, současně si ale musel
být vědom, že tím vytváří překážku například pro včasné rozhodnutí o jeho současném návrhu
na přiznání odkladného účinku podané žalobě. Navíc námitkou zcela neodůvodněnou.
[28] Stěžovatelem zvolená procesní taktika tak byla i v posuzované věci zjevně největší
překážkou toho, aby mohl soud posoudit tvrzené dotčení jeho práv a případně k jejich ochraně
účinně zasáhnout.
[29] Výše učiněné závěry plně dopadají i na posouzení rozhodnutí krajského soudu
o neustanovení zástupce a stěžovatelových námitek vůči němu. Podle §35 odst. 8 je totiž jednou
z podmínek pro ustanovení zástupce splnění předpokladů pro osvobození žalobce od soudních
poplatků.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
[32] Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce JUDr. Ladislav Kožený,
advokát se sídlem Sladkovského 13, Kolín. Podle §35 odst. 8 část věty prvé za středníkem
s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát.
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci
stěžovatele odměna za dva úkony právní služby [první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem
podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a písemné doplnění kasační stížnosti podle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3.100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za dva úkony, tedy celkově částka 6.800 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
1.428 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 8.228 Kč.
K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil lhůtu v délce 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu