ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.229.2014:48
sp. zn. 1 As 229/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
proti žalovanému: Kancelář veřejného ochránce práv, se sídlem Údolní 39, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2013, č. j. PDCJ 2798/2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 1/2014 - 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Tento případ se týká střetu práva na informace s právem na ochranu soukromí.
[2] Žalobce požádal žalovaného o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím. Požadoval poskytnutí zprávy o průběhu šetření žalovaného
ze dne 30. 3. 2004 ve věci podnětu Mgr. H. S. a p. T . S. (dále též „zpráva“). Zpráva se zabývala
postupem Policie ČR, k němuž došlo ve dnech 15. a 16. 12. 2002, nejprve v Praze 1, na rohu ulic
Vodičkova a Lazarská, a poté na Místním oddělení policie ČR v Praze 1, Krakovské ulici.
[3] Žalovaný již dvakrát rozhodl o odmítnutí poskytnutí požadované informace. Krajský
soud však v obou případech rozhodnutí pro procesní vady zrušil a věc žalovanému vrátil
k dalšímu řízení. Nyní tedy žalovaný rozhodoval potřetí. Žádosti o poskytnutí informace částečně
vyhověl a částečně ji odmítl. Zprávu žalobci poskytl, avšak znečitelnil v ní části týkající
se osobnosti, projevů osobní povahy a soukromí Mgr. H. S. ve smyslu §8a zákona o svobodném
přístupu k informacím. Následné žalobcovo odvolání v záhlaví specifikovaným rozhodnutím
zamítl.
[4] Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil u krajského soudu. Namítal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu, neboť z něj nejsou seznatelné důvody, pro které žádost
byla částečně odmítnuta. Dále argumentoval, že znečitelnění žalovaný provedl v takové míře,
že je informace nesrozumitelná. Namítal i procesní vady spočívající v absenci kulatého razítka
na rozhodnutí a informaci o dni jeho vypravení.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Obecné vymezení důvodů neposkytnutí informace
v rozhodnutí dle soudu zakládá pouze formální nepřezkoumatelnost. Není však na místě
napadené rozhodnutí zrušit, neboť ve správním spise lze nalézt dostatečnou oporu pro závěr,
že rozhodnutí je po právní i skutkové stránce v pořádku. K další námitce soud uvedl,
že i po částečném znečitelnění lze ze zprávy zrekonstruovat děj předmětného večera. Na základě
prostudování úplného znění zprávy soud došel k závěru, že žalovaný znečitelnil pouze informace
zcela osobní povahy. Po provedeném testu proporcionality pak konstatoval, že právo Mgr. H. S.
na soukromí v tomto případě nad právem žalobce na poskytnutí informace převážilo. Formální
vady rozhodnutí přitom na zákonnost správního rozhodnutí v tomto případě neměly žádný vliv.
II. Kasační stížnost
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.), tj. tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Dalším důvodem kasační stížnosti byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[7] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spatřuje ve vágním odůvodnění částečného
neposkytnutí požadované informace. Uvedením, že neposkytne informace o osobnosti,
projevech osobní povahy a soukromí Mgr. H. S., totiž žalovaný pouze v obecné rovině opsal §8a
zákona o svobodném přístupu k informacím, aniž by specifikoval druh znepřístupněných
informací. Stěžovatel souhlasí, že neposkytnuté informace nelze v odůvodnění správního
rozhodnutí vymezit takovým způsobem, který by znamenal fakticky jejich poskytnutí. Přesto však
šlo neposkytnuté informace specifikovat alespoň druhově, např. „informace o čísle telefonu, ze kterého
stěžovatelka telefonovala, informace jaká tramvajová linka zastavuje před domem, ve kterém bydlí stěžovatelka a
název této tramvajové zastávky, informace o velikosti a barvě oblečení stěžovatelky v době jejího předvedení policií,
informace o jménu domácí kočky stěžovatelky… atd.“ Bez takovéhoto obecného popisu znečitelněných
informací mohl žalovaný začernit prakticky cokoliv. Zda k znečitelnění došlo v souladu
s rozhodnutím, resp. §8a zákona o informacích, nelze ani ověřit.
[8] O druhu znečitelněných údajů se stěžovatel poprvé dozvěděl až z rozhodnutí krajského
soudu, který provedl důkaz správním spisem. V tomto postupu však stěžovatel vidí dvě vady.
Za prvé, k tomuto dokazování se stěžovatel neměl možnost se vyjádřit, což je v rozporu
s čl. 38 odst. 2 Listiny. Za druhé, druh neposkytnutých informací nemůže poprvé popsat až soud,
ale musí být vyřčeny již správním orgánem prvního stupně a přezkoumány nadřízeným správním
orgánem v odvolacím řízení.
[9] Stěžovatel svojí další námitkou upozorňuje na vady ve správním řízení. Těch se měl
žalovaný dopustit doplňováním odůvodnění o splnění materiální podmínky pro omezení práva
na informace až ve druhé instanci. Tím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Tato vada,
společně s absencí razítka, záznamu o vypravení rozhodnutí a výše popsaným nedostatečným
odůvodněním, má za následek nespravedlivost celého správního řízení.
[10] Poslední kasační námitkou stěžovatel napadá samotnou věcnou nesprávnost omezení
jeho práva na informace. Žalovaný totiž zprávu znečitelnil natolik, že se stala nesrozumitelná.
Takto rozsáhlé omezení poskytnutí informace však nebylo nutné. Předmětem šetření,
které zachycuje zpráva, bylo nezákonné chování Policie ČR vůči Mgr. H. S. Informace o tom, jak
policie vykonávala svoji pravomoc, je přitom typicky věc veřejná, která má podléhat veřejné
diskusi a veřejné kontrole.
[11] Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost projednatelnou. Její důvodnost posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžejní otázkou celého řízení je, zda žalovaný požadovanou zprávu správně částečně
znečitelnil. Stěžovatel však kromě této hlavní věcné námitky vznáší i námitky další, převážně
procesního charakteru. Nejvyšší správní soud proto pro přehlednost strukturoval odůvodnění
následujícím způsobem: nejprve se věnoval námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
(III. A) a námitce vad správního řízení (III. B). Následně se vyjádřil k tvrzenému upření
možnosti vyjádřit se k provedenému důkazu v řízení před krajským soudem (III. C). Na závěr
se věnoval samotné podstatě sporu – věcné námitce omezení práva na informace (III. D).
III. A) K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
[16] Ve své první kasační námitce stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného. Znečitelnění částí zprávy je totiž pouze vágně odůvodněno s odkazem na ochranu
soukromí Mgr. H. S.
[17] Dle soudní praxe je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné, pokud z něj soud
nemůže zjistit, o čem bylo rozhodnuto, jak bylo rozhodnuto, nebo proč tak bylo rozhodnuto.
Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo
nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 24. 9. 2003, čj. 7 A 547/2002 - 24 a ze dne 21. 12. 2006,
čj. 2 As 37/2006 - 63, publ. pod č. 1112/2007 Sb. NSS).
[18] Zároveň judikatura dovodila, že nedostatečné odůvodnění správního rozhodnutí není
důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí, pokud jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán
vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly
k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné.
Účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí totiž není lpění na formální dokonalosti
správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy.
Klíčové tedy je, že soud může učinit úvahu o tom, zda je rozhodnutí správního orgánu
po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007,
čj. 6 Ads 87/2006 - 36).
[19] V projednávané věci lze jak ze správního rozhodnutí, tak ze správního spisu usoudit
na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil.
Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je stručné a obecné, nicméně to nezakládá
jeho nepřezkoumatelnost. V tomto smyslu je třeba korigovat závěry krajského soudu, který
konstatoval toliko formální nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která však jeho materiální
přezkum neznemožňuje. Dle kasačního soudu rozhodnutí buďto přezkoumatelné je, nebo není.
V projednávané věci rozhodnutí přezkoumatelné je. Formální nepřezkoumatelností krajský soud
patrně měl na mysli určité jeho nedokonalosti z důvodu jeho přílišné obecnosti. Dle Nejvyššího
správního soudu však i kdyby bylo možné určité nedokonalosti rozhodnutí žalovaného vytknout,
nejedná o nedokonalosti takové intenzity, které by měly za následek nepřezkoumatelnost tohoto
rozhodnutí.
[20] S vyšší mírou obecnosti zdůvodnění je navíc nutné v případě odmítnutí poskytnutí
informace z důvodu ochrany soukromí počítat. Důvody v rozhodnutí veřejný orgán může
konkretizovat jen do té míry, ve které ještě nedochází k zásahu do soukromí dotčené osoby.
[21] Stěžovatel se v kasační stížnosti dožaduje uvedení typů neposkytnutých informací,
jako např. jméno kočky, nebo název tramvajové zastávky u bytu dotčené osoby. Neuvědomuje
si však, že již samotné takovéto vymezení určitou informaci o soukromí této osoby poskytují
(např. že vůbec chová kočku, nebo že bydlí v bytě a ve městě s tramvajemi). Za takové situace je
třeba vymezení znečitelněných informací zobecňovat až do okamžiku, kdy již ani samotné toto
vymezení do soukromí nezasahuje.
[22] Žalovaný ve svém rozhodnutí vymezil znečitelněné pasáže zprávy jako informace týkající
se osobnosti, projevů osobní povahy a soukromí Mgr. H. S. ve smyslu §8a zákona o svobodném
přístupu k informacím. Takto obecné vymezení je dostatečné i s ohledem na kontext, ve kterém
ke znečitelnění došlo. Stěžovatel věděl, že poskytnutá zpráva se týká šetření postupu Policie ČR
vůči Mgr. H. S. Z tohoto faktu, v kombinaci s informací o znečitelnění údajů dotýkajících se
soukromí Mgr. H. S., je zřejmé, že se neposkytnutá informace týkala vzájemné interakce Policie
ČR a této osoby, která proběhla předmětnou noc na rohu ulic Vodičkova a Lazarská a následně
na místním policejním oddělení, a která má ryze soukromý charakter. Takováto specifikace
důvodů částečného odmítnutí poskytnutí informace byla v tomto případě dostatečná.
[23] Je přitom zřejmé, že v případě odepření poskytnutí informace pro její ochranu bude
žadatel o informaci vždy v situaci, kdy se dozví o neposkytnuté informaci pouze v obecné rovině
a není tedy schopen sám posoudit správnost znečitelnění každé věty správním orgánem – nezná
totiž jejich přesný obsah. Přezkum správnosti rozsahu znečitelnění zprávy v takové situaci proto
může logicky provést pouze buďto odvolací správní orgán, nebo následně správní soud. Tento
mechanismus je při současném zachování ochrany soukromí dotčené osoby i žadatelova práva
na informace jediný možný.
[24] Krajský soud tedy svým závěrem, že rozhodnutí žalovaného lze přezkoumat, nepochybil.
Tato stěžovatelova námitka je nedůvodná.
III. B) K vadám správního řízení
[25] Další kasační námitkou stěžovatel poukazuje na vady správního řízení spočívající
ve formálních nedostatcích správního rozhodnutí prvního stupně – chybí na něm údaj „vypraveno
dne“ a kulaté úřední razítko. Další vadu řízení spatřuje v porušení zásady dvojinstančnosti tím,
že se žalovaný zabýval materiální podmínkou omezení práva na informace až v rozhodnutí druhé
instance.
[26] K namítaným formálním vadám soud uvádí, že správní rozhodnutí skutečně
musí obsahovat otisk úředního razítka (srov. §69 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád),
jeho vyhotovení popř. poštovní zásilka pak musí obsahovat údaj „vypraveno dne:“
[srov. §71 odst. 2 písm. a) správního řádu]. Absence těchto náležitosti tedy zakládá nezákonnost
rozhodnutí. Ne každá nezákonnost rozhodnutí však nutně musí vést k jeho zrušení (rozsudek
NSS ze dne 16. 6. 2011, čj. 7 As 23/2011 - 82). V případě absence otisku razítka by byl důvod
pro zrušení rozhodnutí, pokud by toto pochybení vrhalo pochybnost na to, kdo předmětné
rozhodnutí vydal. Absence údaje o vypravení rozhodnutí by zase hrála roli, byla-li by předmětná
otázka dodržení lhůt pro vydání rozhodnutí žalovaným, popřípadě jeho nečinnost.
[27] V projednávaném případě však žádné takovéto důsledky formálních vad rozhodnutí
stěžovatel neuvádí a soud je ani neshledává. Ze záhlaví rozhodnutí i z podpisu a uvedení funkce
úřední osoby je zřejmé, že se jednalo právě o rozhodnutí žalovaného v prvním stupni. Zároveň
v odvolacím správním řízení ani v následném soudním řízení není otázka dne vypravení
správního rozhodnutí prvního stupně předmětem řízení. Absence těchto údajů je tedy pro věc
irelevantní. Nemůže proto představovat důvod pro zrušení rozhodnutí.
[28] Stěžovatel dále namítá porušení zásady dvojinstančnosti. K tomuto pochybení mělo dojít
tím, že až správní orgán druhého stupně se zabýval materiální podmínkou omezení práva
na informace – nezbytností tohoto omezení v demokratické společnosti. Ani tato námitka však
není důvodná.
[29] Odvolací orgán je oprávněn doplnit odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí
není v rozporu s právními předpisy a je správné (viz rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013,
čj. 4 As 10/2012 - 48). Přitom však nesmí porušit zásadu dvojinstančnosti řízení
[srov. §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, či rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013,
čj. 6 Ads 134/2012 - 47). Hlavní smysl zásady dvojinstančnosti spočívá v tom, že adresát
prvostupňového správního rozhodnutí může v odvolání vznášet kvalifikované námitky, o kterých
rozhodne nadřízený správní orgán [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999,
sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), nebo ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98
(N 109/15 SbNU 75), nebo rozsudky NSS ze dne 23. 1. 2014, čj. 9 As 128/2013 - 45, či ze dne
29. 10. 2014, čj. 1 Afs 111/2014 - 46].
[30] Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí žalovaného v prvním stupni možnost
vznést námitku nesplnění materiální podmínky omezení práva na informace měl. O tom svědčí
již samotný fakt, že tuto námitku v odvolání skutečně vznesl. Odvolací orgán následně shledal
věcnou správnost rozhodnutí orgánu prvního stupně, přičemž přezkoumávané rozhodnutí
o vypořádání materiální podmínky omezení práva na informace v souladu se správním řádem
doplnil. Tímto postupem žalovaný dvojinstančnost řízení zachoval.
[31] Soud tedy uzavírá, že námitky vad správního řízení, pro které měl krajský soud
rozhodnutí žalovaného zrušit, neshledává důvodnými.
III. C) K nemožnosti vyjádřit se k provedenému důkazu před krajským soudem
[32] Další námitkou stěžovatel vytýká vadu řízení před krajským soudem spočívající v upření
jeho práva vyjádřit se k provedenému důkazu neznečitelněnou zprávou. Nemohl se vyjádřit
k tomu, zda skutečně všechny znečitelněné pasáže zprávy se týkají soukromí Mgr. H. S.
[33] K této námitce soud uvádí, že ač obecně platí, že každý má právo vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), v nyní projednávané věci stěžovatelova procesní
práva porušena nebyla. Tento závěr plyne především z povahy předmětu sporu v tomto řízení.
[34] Krajský soud provedl dokazování ohledně obsahu znečitelněných pasáží zprávy, a to aniž
by stěžovatelovi umožnil se s nimi seznámit a následně se k nim vyjádřit. Předmětem řízení
je přitom otázka, zda tyto pasáže obsahují informace natolik soukromého charakteru, že je nelze
stěžovatelovi poskytnout. Z podstaty věci tedy nelze obsah těchto znečitelněných informací
poskytnout již v rámci dokazování. Tím by totiž došlo k vyprázdnění předmětu sporu a celé
řízení by se tak stalo nadbytečné.
[35] Krajský soud byl za této situace nucen postupovat tak, aby poskytl náležitou ochranu
stěžovatelových procesních práv a zároveň aby nepředjímal věcný výsledek celého sporu,
resp. aby během řízení nevratně nezasáhl do práva na soukromí Mgr. H. S. Soud v této situaci
musel najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy – na
zajištění spravedlivého procesu stěžovatele a na ochraně soukromí Mgr. H. S. Dle kasačního
soudu tomuto požadavku svým postupem dostál.
[36] Stěžovatel brojí proti nemožnosti vyjádřit se k tomu, zda skutečně všechny znečitelněné
pasáže zprávy se týkají soukromí Mgr. H. S. Předmětné pasáže totiž neznal. Jelikož ale otázka
zákonnosti neposkytnutí těchto pasáží tvoří předmět sporu, znát je ani nemohl. Ochrany jejího
soukromí informací dotčené osoby během řízení nelze dosáhnout jinak, než neposkytnutím
znečitelněných pasáží.
[37] Naproti tomu ochrana stěžovatelových práv i za této situace zachována byla, neboť soud
se s těmito pasážemi seznámil a správnost závěrů žalovaného o soukromé povaze znečitelněných
pasáží zprávy plně přezkoumal. Plný přezkum znamenal, že se soud nezdržel pouze v mezích
žalobních bodů, ale přezkoumal správnost rozsahu neposkytnutí informace ze všech hledisek,
která jsou vzhledem k povaze věci důležitými. Tento výklad vyhovuje čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť
nejvíce šetří podstatu a smysl práva na vyjádření se k prováděným důkazům jakožto součásti
práva na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým soudem.
[38] S ohledem na předestřené závěry Nejvyšší správní soud porušení ústavních zásad
dokazování v řízení před krajským soudem neshledává. Postup soudu byl naopak jediný
ústavněprávně možný.
[39] Námitka procesních vad řízení před krajským soudem je nedůvodná.
III. D) K omezení práva na informace
[40] V posledním bodě kasační stížnosti stěžovatel namítá zásah do jeho práva na informace.
Krajský soud totiž nesprávně posoudil otázku správného rozsahu odmítnutí poskytnutí
požadované informace. Znečitelnění poskytnuté zprávy bylo nepřiměřeně rozsáhlé.
[41] Vzhledem k výše popsané ztížené argumentační pozici stěžovatele ohledně správnosti
vyřešení této žalobní námitky krajským soudem, podrobil Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu v tomto bodě plnému přezkumu.
[42] Dle §12 zákona o svobodném přístupu k informacím všechna omezení práva
na informace provede správní orgán tak, že poskytne požadované informace po vyloučení
těch informací, u nichž to stanoví zákon. Dle §8a stejného zákona správní orgán informace
týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne
jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.
[43] Osobním údajem je dle §4 písm. a) zákona na ochranu osobních údajů informace týkající
se určeného nebo určitelného subjektu údajů.
[44] Při zpracování osobních údajů jejich zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu
na svých právech, mimo jiné i na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého
a osobního života subjektu údajů (§10 zákona o ochraně osobních údajů). Zpracováním údajů
se rozumí i jejich zveřejňování [§4 písm. e)].
[45] Tato zákonná úprava má své ústavní zakotvení v Listině základních práv a svobod.
Na jedné straně je zde právo na informace (čl. 17 odst. 5 Listiny), na druhé straně je zde právo
na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) a právo na ochranu
před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 3 Listiny).
[46] Které z těchto práv je třeba v konkrétních případech upřednostnit právní úprava a priori
nestanoví. Je tomu tak správně, neboť se jedná o kolizi dvou ústavně zaručených základních
práv. Řešení této kolize nelze vyřešit abstraktně, platně pro všechny možné případy. Naopak
je zde zákonodárcem úmyslně nechán prostor ke zhodnocení každé konkrétní situace
a následnému nalezení spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými právy [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 (N 229/43 SbNU 595)].
[47] Ani jedno z těchto práv není neomezené. Nedotknutelnost soukromí může být omezena
v případech stanovených zákonem (čl. 7 odst. 1 Listiny). Právo na informace zase lze omezit
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod
druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny).
[48] K ústavně konformnímu řešení kolize dvou ústavně zaručených práv v konkrétním
případě je na místě aplikovat test proporcionality [nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 4/94(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) Použití důkazu anonymního svědka v rámci
trestního řízení]. Jeho výsledkem je závěr o nutnosti v konkrétním případě upřednostnit jedno
z konkurujících si subjektivních práv při současném minimálním omezení práva druhého.
[49] Jak Ústavní soud i Nejvyšší správní soud mnohokrát zopakovaly, test proporcionality
spočívá ve třech kritériích: (1) vhodnosti – odpověď na otázku, zda omezení základního práva
umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva), (2) potřebnosti
- posuzování provedeného opatření s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle,
avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, a (3) porovnání závažnosti obou v kolizi
stojících základních práv – tedy zvažování empirických, systémových, kontextových
i hodnotových argumentů [např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94,
či rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012 - 133].
[50] Takto vymezený rámec přezkumu je třeba aplikovat na nyní projednávaný
případ namítaného porušení práva na informace. Informace se týkají Mgr. H. S., což je za využití
běžně dostupných vyhledávajících nástrojů osoba snadně určitelná. Požadované informace o této
osobě tak představují osobní údaje.
[51] Kritérium vhodnosti je v daném případě naplněno. Znečitelnění údajů týkajících
se soukromí Mgr. H. S. umožňuje dosáhnout ochrany jejího soukromí. Bylo tím totiž zabráněno,
aby se takto znečitelněné informace dostaly do rukou třetí osoby, resp. byly zveřejněny způsobem
umožňujícím dálkový přístup (srov. §5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím).
[52] Rovněž kritérium potřebnosti je naplněno. Žalovaným zvolený prostředek k ochraně
soukromí Mgr. H. S. totiž nešlo nahradit žádným jiným, do práva na informace stěžovatele
nezasahujícím. Soud na základě pečlivého posouzení charakteru znečitelněných údajů konstatuje,
že všechny znepřístupněné části zprávy obsahují o informace ze soukromí Mgr. H. S. Opatření
žalovaného tak bylo pro ochranu soukromí potřebné.
[53] I rozsah znečitelnění žalovaný provedl v potřebné míře. Začerněním pouze údajů osobní
povahy tak zasáhl do práva stěžovatele na informace pouze v nejmenší možné míře. Zbytek
zprávy, ze které lze spolehlivě seznat hlavní děj předmětného večera, žalovaný poskytl.
V porovnání s jinými opatřeními (např. neposkytnutí zprávy vůbec) tak došlo pouze k opatření
nezbytně nutnému.
[54] Třetí kritérium porovnání určuje závažnost obou v kolizi stojících práv. Základní otázkou
pro posouzení tohoto kritéria je, jak intenzivně neposkytnutí informace zasahuje do stěžovatelova
práva na informace.
[55] Právo na poskytování informací je odrazem principu veřejné kontroly fungování státu.
Zásadně je třeba trvat na zveřejňování informací, které je potřeba podrobit veřejné diskusi.
Činnost Policie ČR je přitom nepochybně věcí veřejnou, která podléhá kontrole ze strany občanů
mimo jiné i prostřednictví zákona o svobodném přístupu k informacím. To ale samo o sobě
neznamená, že veškeré informace týkající se její činnosti mají být veřejně přístupné. Kdyby
k nutnosti poskytnutí informace postačoval samotný fakt, že se jedná o činnost veřejného orgánu,
ustanovení stanovující výjimky z poskytování informací by se stala bezpředmětná.
[56] Ač se tedy jedná o činnost veřejného orgánu, je vždy nutné hodnotit zájem na její veřejné
kontrole v konkrétním případě. Činnost Policie ČR se může dotýkat i soukromých osob. Je vždy
nutné zkoumat, zda existuje legitimní zájem na tom, aby se postup vůči konkrétní osobě stal
součástí veřejné diskuse. Tento legitimní zájem je zpravidla dán, týká-li se činnost státních orgánů
osob veřejně činných, a to z důvodu právě jejich veřejné činnosti. Takovýto zájem byl například
shledán na zveřejňování informace, kteří z nyní aktivních soudců byli členy KSČ [viz nález
Ústavního soudu ze dne ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217),
Poskytování informací o členství soudců v KSČ].
[57] Tento princip prostupuje i judikaturou Ústavního soudu, dle které povinnost státu chránit
osobní údaje ve vztahu s právem na informace se liší dle toho, jaké osoby se osobní údaje týkají
[srov. např. nález ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09 (N 103/57 SbNU 335), nebo nález
ze dne 30. 3. 2010, Pl. ÚS 2/2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.), nebo nález ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41)]. Zjednodušeně vyjádřeno přitom platí
přímá úměra, že čím větší míra veřejné angažovanosti dotčené osoby, tím větší je přípustná míra
zásahu do jejího soukromí souvisejícího s její veřejnou činností.
[58] V právě posuzované věci však nelze nalézt žádný zájem na poskytnutí předmětné
informace. Neexistuje totiž legitimní zájem podrobit veřejné diskusi, jakým způsobem tráví
večery Mgr. H. S. To je čistě soukromá záležitost této osoby. Osoby, která není nijak napojena na
veřejnou sféru a jejíž status i povaha aktivit, ohledně nichž byla informace znepřístupněna, jsou
soukromé. A toto soukromí je nedotknutelné. Legitimní zájem na ochraně soukromí této osoby
je dán i z toho důvodu, že se jednalo o osobu poškozenou nezákonným postupem policejního
orgánu. Neposkytnutí informace obsahující její osobní údaje tak zamezuje její sekundární
viktimizaci.
[59] Lze tedy uzavřít, že žalovaný i krajský soud v projednávaném případě dali správně
přednost právu na zachování soukromí. Námitka nesprávného věcného právního posouzení
je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[60] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
postupoval správně, jestliže stěžovatelovu žalobu zamítl. Proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou rovněž zamítl.
[61] Zároveň soud rozhodl dle §61 ve spojení s §120 s. ř. s. o náhradě nákladů řízení,
a to v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci
úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto
se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu