ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.62.2012:16
sp. zn. 1 As 62/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: L. K.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2011, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 Ad 23/2011 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce brojí žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované, kterým zamítla námitky žalobce a potvrdila
rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2011, č. j. X. Současně s podáním žaloby požádal žalobce o
osvobození od soudních poplatků. Přípisem ze dne 27. 12. 2011 požádal pro řízení o žalobě o
ustanovení zástupce z řad advokátů.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 Ad 23/2011 – 50, rozhodl
tak, že žalobci zástupce z řad advokátů neustanovil. Soud dospěl k závěru, že u žalobce
jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť jeho měsíční příjem plynoucí
z výkonu práce ve věznici činí 2000 Kč. Pro ustanovení zástupce však musí být splněna i další
podmínka, a to že ustanovení zástupce je nezbytně nutné k ochraně práv žalobce.
[3] Krajský soud zdůraznil, že zákonem č. 303/2011 Sb., došlo mimo jiné i ke změně úpravy
ustanovování zástupce na žádost účastníka řízení, u něhož jsou předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků. Možnost ustanovení zástupce se vztahuje pouze na ty účastníky,
u nichž je to nezbytně třeba k ochraně jejich práv. Smyslem nové úpravy je zdůraznění
mimořádnosti tohoto institutu. Všechna podání, která žalobce ve věci podal, jsou podle krajského
soudu zcela jasná, konkrétní a vypovídající o tom, že se žalobce v předmětu věci zcela orientuje.
Vzhledem k uvedenému dospěl soud k závěru, že v dané věci není nutné použít
tohoto mimořádného institutu, neboť žalobce je schopen svá práva hájit sám a není nezbytně
třeba k ochraně jeho práv ustanovit zástupce z řad advokátů.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že krajský soud vůbec
nezkoumal, kdo podání stěžovatele vypracoval a spokojil se pouze s tím, že je podal stěžovatel.
Stěžovatel nemá právnické vzdělání, je vyučen truhlářem, je státním občanem Slovenské
republiky. Ve výkonu trestu odnětí svobody spoluodsouzení, kteří mají právní povědomí na vyšší
úrovni a mají zkušenost ve věcech důchodových nároků, stěžovateli napomáhají při vypracování
podání a tato stěžovatel přepíše svou rukou a odesílá soudu. Tato pomoc spoluodsouzených
je však jejich dobrou vůlí a kdykoliv může být ukončena.
[5] V poučení napadeného usnesení chybí údaj o tom, že podmínkou řízení o kasační
stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel
sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Už toto samo o sobě předpokládá nezbytnost
ustanovení zástupce z řad advokátů, jinak se jedná o záměrné maření práva stěžovatele,
který si nemůže pro nemajetnost zástupce zvolit a kasační stížnost bude pro tuto vadu odmítnuta.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil v celém rozsahu.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že nepřehlédl, že stěžovatel není v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem a za kasační stížnost neuhradil soudní poplatek.
K tomu však lze uvést, že v nynějším řízení není nutné, s ohledem na jeho specifické okolnosti,
aby stěžovatel hradil soudní poplatek a byl zastoupen, ve smyslu §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Jak již totiž Nejvyšší správní soud
v minulosti judikoval (viz např. rozsudky ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, nebo ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
z www.nssoud.cz), v určitých typech řízení (např. v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků) by opětovné
trvání jak na podmínce uhrazení poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného
zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož problému, což by popíralo smysl
samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení.
soud má přitom za to, že uvedenou judikaturu lze přiměřeně vztáhnout
i na nyní posuzovaný případ (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41,
publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS). Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení, kterým krajský soud
neustanovil žalobci zástupce pro řízení o žalobě, přičemž současně dovodil, že u žalobce
jsou dány podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků, pak by trvání na povinném
zastoupení a úhradě soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti vedlo pouze k dalšímu
„řetězení téhož problému“, ve smyslu shora citované judikatury.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje především v nesprávném posouzení otázky potřebnosti
ustanovení zástupce k ochraně práv žalobce ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s.
[10] Co se týče hodnocení potřebnosti ustanovení zástupce k ochraně práv žalobce (§35
odst. 8 s. ř. s.) lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která stanovila
několik kritérií pro posouzení této otázky. První kritérium pro určení toho, zda je ustanovení
zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele, bezpochyby představuje charakter projednávané
věci. Rozhodně se však nejedná o kritérium jediné. Například ve svém rozsudku ze dne
30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46 (publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS ), Nejvyšší správní soud
uvedl, že „hmotněprávní charakter projednávané věci (…) nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem,
z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv. Přinejmenším stejný význam je třeba klást
i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec
o právních poměrech v České republice.“
[11] Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 - 64. Zdejší soud zde uvedl: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně
jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba ochrany práv účastníka
v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací
apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného
návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby
kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka.“ V citované věci Nejvyšší správní soud
vyslovil souhlas se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatelkou podaná žaloba
proti rozhodnutí správního orgánu veškeré náležitosti takového podání obsahovala,
včetně vymezení rozsahu napadených výroků, žalobních bodů a tím i vymezení rozsahu soudního
přezkumu. Obsahovala též perfektní návrh rozsudečného výroku. Kasační stížnost
proti rozhodnutí, kterým stěžovatelce nebyl ustanoven zástupce, proto zamítl. K obdobným
závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 1 Afs 32/2006 - 48.
[12] Z výše uvedeného je patrné, že v řízení o správní žalobě není zastoupení advokátem
povinné; nemajetnost a absence právního vzdělání na straně žalobce samy o sobě tedy nezakládají
důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Tomu ostatně odpovídá i praxe, kdy se nemalá
část účastníků řízení probíhajících podle soudního řádu správního domáhá svých práv přímo,
bez jakéhokoli zastoupení. Institut ustanovení zástupce není obecně institutem sloužícím
k zajištění zastoupení nemajetných účastníků řízení bez právnického vzdělání, nýbrž institutem,
jež má být využit až v případě, kdy nemajetný účastník bez ohledu na své vzdělání není způsobilý
bránit svá práva před soudem sám.
[13] Soud tedy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je žalobce
sám způsobilý se před soudem hájit; přitom přihlíží k charakteru projednávané věci,
k osobnostním poměrům žalobce a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit
úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech
v České republice.
[14] Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Shledal přitom,
že všechna podání žalobce, tj. žaloba, návrh na doplnění podkladů pro posudkový orgán
znaleckým posudkem, který byl vypracován pro trestní řízení a vyjádření žalobce ze dnů
25. 8. 2011, 29. 8. 2011, 12. 9. 2011 a 27. 12. 2011 k posudku vypracovanému posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí jsou zcela jasná, konkrétní a vypovídající o tom, že žalobce
se v předmětu věci zcela orientuje a je proto způsobilý se před soudem sám hájit.
[15] Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu vyjádřenými v napadeném
usnesení ztotožňuje. Stěžovatel se zjevně v českém právním řádu orientuje do té míry,
že byl schopen podat žalobu, která naplňuje všechny zákonné požadavky (včetně vymezení
žalobních bodů, a tím i rozsahu soudního přezkumu a perfektního návrhu rozsudečného výroku),
využil svých rozličných procesních možností (žádost o osvobození od soudních poplatků,
o ustanovení zástupce), reagoval na výzvy soudu a vyjadřoval se k podkladům obsaženým
ve spise (posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí). Nad rámec uvedeného
lze uvést, že stejnou zdatnost projevil i při komunikaci s Nejvyšším správním soudem
(tj. při podání kasační stížnosti, která zcela odpovídá všem zákonným požadavkům).
[16] Stěžovatel až v kasační stížnosti namítl, že svá podání vytváří na základě výpomoci
od spoluodsouzených, kteří mu takto pomáhají jen na základě své dobré vůle a tato pomoc
může být kdykoli ukončena. K této námitce je třeba v prvé řadě uvést, že se vztahuje k budoucí
hypotetické situaci, která může, avšak nemusí nastat. V současnosti je stěžovatel (byť za pomoci
jiných osob) schopen svá práva před soudem účinně hájit (jak vyplývá z výše uvedeného).
[17] Soudy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce musejí posuzovat aktuální situaci
žadatele, přičemž zpravidla není možno žádat o ustanovení zástupce opakovně,
poté co o ní krajský soud rozhodl, neboť rozhodnutím o takové žádosti je založena překážka
věci rozhodnuté. Výjimku představují případy, kdy na straně žadatele dojde k podstatné změně
skutečností, jež byly rozhodující z hlediska jeho první žádosti a tudíž i z hlediska zákonných
podmínek pro ustanovení zástupce. Překážka věci rozhodnuté v takovém případě není založena,
žadatel může o ustanovení zástupce zažádat opakovaně a krajský soud má povinnost o takové
nové žádosti, s přihlédnutím k nově tvrzeným skutečnostem, rozhodnout (srov. rozsudek NSS
ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150). Je také třeba dodat, že v nyní projednávané věci
stěžovatel okolnosti sepisu žaloby a jeho dalších podání v žádosti o ustanovení zástupce, ani jindy
v průběhu řízení neuvedl (v žádosti uvedl toliko, že požaduje ustanovení zástupce z důvodu
složitosti věci). Krajský soud proto neměl důvod k pochybnostem o způsobilosti stěžovatele hájit
si za současné situace před soudem své zájmy sám.
[18] Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud při projednání žalobcovy věci řádně zvážil
veškeré skutečnosti a zákonné podmínky pro ustanovení zástupce a následně správně dovodil,
že žalobce je schopen své zájmy v řízení účinně bránit sám.
[19] Je nutno též poznamenat, že shora citovaná judikatura zdejšího soudu vychází z právní
úpravy účinné do 31. 12. 2011, která pro možnost ustanovení zástupce stanovila mírnější
podmínky, než v současnosti účinná úprava (zavedená do §35 odst. 8 s. ř. s. zákonem
č. 303/2011 Sb.). Zatímco dříve postačovalo prokázat potřebnost ustanovení zástupce k ochraně
práv účastníka, nyní musí být toto ustanovení nezbytně třeba. Více než dříve tedy bude ustanovení
zástupce na základě žádosti účastníka řízení institutem výjimečným. V nyní projednávané věci
nebyla prokázána potřebnost ustanovení ani na základě předcházející judikatury vycházející
z mírnějších podmínek. Tím spíše u stěžovatele nemohly být dány důvody pro ustanovení
zástupce podle nyní účinného znění soudního řádu správního. Krajský soud tedy při posouzení
této otázky nepochybil.
[20] Vzhledem ke shora uvedenému považuje Nejvyšší správní soud tuto kasační námitku
za nedůvodnou.
[21] Stěžovatel také namítal, že v poučení dotčeného usnesení chybí údaj o tom,
že podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem.
[22] Podle §54 odst. 2 první věta s. ř. s. rozsudek musí být písemně vyhotoven,
musí obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků,
jejich zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku
a den a místo vyhlášení. Podle §55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení
o rozsudku.
[23] Požadavky na obsah a rozsah poučení o opravném prostředku vyplývají z §36 odst. 1
druhá věta s. ř. s., podle kterého je soud povinen poskytnout účastníkům řízení stejné možnosti
k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne
21. 12. 2007, č. j. 4 Ads 125/2007 – 59, „v poučení o opravném prostředku proto musí být jednoznačně
a srozumitelně uvedeno, jakým opravným prostředkem může účastník řízení rozhodnutí soudu napadnout,
v jaké lhůtě a u jakého soudu se tento opravný prostředek podává. Jedině takové poučení o opravném prostředku
může plnit svou funkci a náležitě instruovat účastníka řízení o tom, jak má postupovat, aby v řízení neutrpěl
újmu - např. v podobě odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost.“
[24] V poučení napadeného usnesení lze všechny shora uvedené náležitosti nalézt. Je pravdou,
že krajský soud do poučení neuvedl, že jednou z podmínek řízení o kasační stížnosti je povinné
zastoupení stěžovatele advokátem. Tato informace ovšem není nezbytnou součástí poučení, jejím
neuvedením nemůže účastník v řízení utrpět žádnou újmu, neboť i v případě, že podá kasační
stížnost, aniž by byl řádně zastoupen, bude mít vždy prostor tento nedostatek podmínek řízení
k výzvě Nejvyššího správního soudu ve stanovené lhůtě odstranit. Nadto, jak už bylo uvedeno
výše, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce,
není třeba vzhledem k povaze věci trvat na povinném zastoupení stěžovatele ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. V takovém případě není ani v řízení před Nejvyšším správním soudem potřeba
ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů a při neexistenci zastoupení advokátem není důvod
pro odmítnutí kasační stížnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41,
publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS). V nyní projednávané věci by tak poučení, jež by obsahovalo
informaci o povinném zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, bylo matoucí
a odporující konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Krajský soud tedy v dané věci
poučil stěžovatele o jeho procesních právech a povinnostech ve zcela dostatečném rozsahu tak,
že stěžovatel nemohl v řízení utrpět újmu.
[25] Stěžovateli lze dát za pravdu, že jednou z podmínek řízení o kasační stížnosti
představuje povinné zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel
se domnívá, že již tato skutečnost měla odůvodnit nezbytnost ustanovení zástupce.
Je však třeba připomenout, že krajský soud rozhodoval o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě,
nikoli pro řízení o kasační stížnosti. V řízení o žalobě pak není (na rozdíl od řízení o kasační
stížnosti) zastoupení advokátem povinné. Proto ani z tohoto důvodu nemohl krajský soud
konstatovat nezbytnou potřebu ustanovení advokáta v řízení o žalobě.
[26] I tato námitka je nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce
nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu