ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.102.2019:32
sp. zn. 1 Azs 102/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek – Místek, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-719/ZA-ZA11-K10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 63 Az 36/2018 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 31. 8. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil
tím, že konvertoval ke křesťanství a hrozí mu v zemi původu uložení trestu smrti. Žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil. Neshledal totiž, že by v jeho případě došlo
ze strany íránského státu k pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu, ani neměl žádné
indicie poukazující na to, že by jeho strach z pronásledování v budoucnu byl jakkoliv
odůvodněný.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který ji shledal
důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl
totiž k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně žalobcovy konverze
ke křesťanství i jeho zdravotního stavu.
[3] Soud po doplnění dokazování (potvrzením kazatele a starších Sboru Církve bratrské
v Horní Suché ze dne 9. 9. 2018, čestným prohlášením Ing. R. J. a jeho výslechem jako svědka,
výslechem žalobce jako účastníka řízení) dospěl k závěru, že žalobce věrohodně konvertoval ke
křesťanství a že je autentickým praktikujícím křesťanem. Tuto skutečnost soud zvážil v kontextu
§12 písm. b) zákona o azylu, tedy z hlediska možného důvodu pro udělení azylu spočívajícího
v důvodném strachu z pronásledování na základě náboženství, jakkoliv tyto důvody nastaly
v převážné míře až poté, co žalobce opustil zemi původu (tzv. status uprchlíka sur place). Obavy
žalobce z pronásledování na základě náboženství soud považoval, s ohledem na informace o
zemi původu založené ve správním spise, za odůvodněné. Není možné po žalobci požadovat, aby
svou křesťanskou víru v zemi původu skrýval. Íránské státní orgány či jiní možní původci
pronásledování se proto mohou dozvědět o tom, že žalobce konvertoval ke křesťanství a
vykonává náboženské akty.
[4] Krajský soud dále dospěl k závěru, že se žalovaný nedostatečně zabýval doloženým
špatným psychickým stavem žalobce a související okolností, zda zdravotní stav a užívané léky
mohou ovlivňovat jeho projev a schopnost správně si vybavit prožité události a jejich časový
rámec. Subjektivní hledisko žalobce, který před pohovory sdělil, že se cítí zdráv, nemohlo
být v dané situaci relevantní. Z lékařské zprávy dne 1. 9. 2017, kterou žalobce předložil
ve správním řízení, plyne, že užívá antipsychotickou medikaci, k datu vyšetření byl lehce
utlumený a byla u něho zjištěna deprese. Žalovaný si proto měl opatřit odborné posouzení
žalobcova zdravotního stavu. Zkoumat měl i podstatu psychických problémů žalobce za účelem
posouzení otázky, zda deprese a psychóza trvající několik měsíců nesvědčí o prožitém traumatu
a jeho původu.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud se podle stěžovatele neřídil aktuální, konstantní a nerozpornou judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že zjistil skutkový stav dostatečně.
Při posuzování žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu vycházel především z jeho výpovědí
a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní
situace a stavu dodržování lidských práv v Íránu.
[7] V souvislosti s otázkou zjišťování zdravotního stavu stěžovatel namítl, že žalobce
u pohovoru ze dne 5. 9. 2017 za účasti tlumočníka do perského jazyka žalobce uvedl, že se cítí
zdráv, na otázky odpovídal řádně, v logickém sledu, nestěžoval si na nemožnost vybavit si časový
rámec událostí. Na svůj psychický stav poukázal až v doplňkovém pohovoru dne 16. 5. 2018,
kdy předložil zprávu od lékařky z 1. 9. 2017. Tato zpráva ani žalobce se o žádném dalším dopadu
zmiňovaných léků na jeho běžný život nezmiňovali, žalobce v této souvislosti nedoložil žádné
aktuální lékařské zprávy. Z chování žalobce v průběhu prováděných úkonů a jeho výpovědi
nevznikla stěžovateli žádná pochybnost, že by byl žalobce časově nebo prostorově
dezorientován, proto neměl důvod si obstarat další zdravotní posudek. Nebylo navíc povinností
stěžovatele se touto problematikou zabývat i bez toho, aby ji žalobce v azylovém řízení nejprve
tvrdil. Krajský soud rovněž porušil procesní rovnost stran, neboť se, na rozdíl od námitek
žalobce, nijak nezabýval rozporovanými námitkami stěžovatele vůči údajně ovlivněnému
zdravotnímu stavu žalobce.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém rozhodnutí jednoznačně prokázal, že žalobci v zemi
původu nehrozí pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu z důvodu jeho konverze
ke křesťanství. Žalobce však měl o křesťanství minimální povědomí, ve své výpovědi uváděl
rozporuplné informace, které nebyl schopen dostatečně vysvětlit, jeho výpověď byla
nekonzistentní a navíc bylo prokázáno, že vycestoval z vlasti legálně, neboť mu státní orgány
musely povolit výjezd z vlasti. Je rovněž nesporné, že pokud by byl žalobce zájmovou osobou
pro orgány státní moci z pohledu náboženské konverze, tak by přinejmenším jeho manželka
musela zaznamenat pozornost státních orgánů v Íránu vůči své osobě, což se však nestalo.
Ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že jsou v Íránu automaticky sankce související s výkonem
náboženského vyznání uplatňovány. To se snažil stěžovatel doložit i při soudním jednání,
kde navrhl provést důkaz článkem z europortálu.cz – rozhovor s katolickým knězem Chaldejské
katolické církve v Teheránu panem R. I., text rozhovoru měl být převzat ze zdroje označeného
jako Mysl Polska 49-50/2017. Soud se však v rozsudku k tomuto důkazu nevyjádřil a tento svůj
postup řádně nezdůvodnil. Krajský soud tedy učinil nesprávný závěr o postupu stěžovatele pouze
na podkladě zobecnění dané problematiky konvertitů dle informací o zemi původu a dle
individuálních výpovědí svědků u soudního jednání, kteří křesťanskou víru žalobci sami osobně
přisuzují, čímž azylový příběh cíleně dotváří a snaží se ho účelově více rozvést.
[9] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele (§104a s. ř. s.). Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána
Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat
v tom, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně
že nerespektoval judikaturu (rozsudek ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006, č. 1143/2007 Sb.
NSS; dále srov. např. rozsudky ze dne 21. 5. 2018, č. j. 7 Azs 74/2018 - 48, či ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 9 Azs 435/2017 - 22).
[12] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Otázkou zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení se Nejvyšší správní soud
již ve své judikatuře opakovaně zabýval. Správní orgány stíhá povinnost zjišťovat stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Stěžovatel
musí brát v úvahu i situaci v zemi původu, musí se věcí podrobně zabývat, neopomíjet souvislosti
mezi tvrzeními žadatele o mezinárodní ochranu a negativními informacemi o jeho vlasti.
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, Nejvyšší správní soud uvedl,
že jedním ze znaků azylového řízení je důkazní nouze na straně žadatele, který běžně
nemá k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby zcela prokázal svůj azylový příběh.
Věrohodná výpověď žadatele je proto dostatečným důkazním prostředkem, kterým žadatel
prokazuje pronásledování vlastní osoby. Pokud má správní orgán ohledně předestřeného
příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost
výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují. Pokud správní orgán zjistí ve výpovědi určité rozpory,
musí mít žadatel možnost tyto nesrovnalosti vysvětlit (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne
6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55). Při samotném hodnocení věrohodnosti žadatele pak správní
orgán mimo azylový příběh žadatele, u kterého posuzuje míru detailu, specifičnost příběhu a jeho
vnitřní soudržnost, bere v potaz i informace poskytnuté jinými svědky a další externí informace
jako například zprávy o zemi původu.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud v tomto ohledu dopustil
při přezkumu správního rozhodnutí zásadního pochybení.
[15] Stěžovatel založil své pochyby o křesťanské víře žalobce zejména na jeho nedostatcích
ve znalostech Bible, organizace křesťanské církve či protestantského směru. Nejvyšší správní
soud však již ve své judikatuře konstatoval, že s ohledem na obtížnost hodnocení, zda je žadatel
věřícím, musí správní orgán „[…] věc hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit i tvrzení žadatele
o mezinárodní ochranu o hloubce jeho víry, délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského
života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj apod. V tomto smyslu není
vyloučeno ani provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném
náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového zjišťování vždy přistupovat s nejvyšší možnou
opatrností“ (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 - 26, č. 3085/2014 Sb. NSS).
Jelikož příslušnost k náboženství je otázkou vnitřního přesvědčení, může být určena pouze
na základě výpovědi žadatele a dále hodnocením vnějších projevů jeho jednání, které mohou
být vodítkem k odhalení tohoto vnitřního přesvědčení (viz rozsudek ze dne 25. 6. 2015, č. j.
4 Azs 71/2015 – 54, č. 3279/2015).
[16] Krajský soud doplnil dokazování o výpovědi svědků, z nichž jednoznačně vyplynulo,
že žalobce je na území ČR praktikujícím křesťanem, a jeho konverze ke křesťanství byla
věrohodná. V tomto kontextu proto konstatoval, že obavy stěžovatele z pronásledování
na základě náboženství byly důvodné, a to s ohledem na obsah zpráv o zemi původu
shromážděných stěžovatelem v azylovém řízení, z nichž je zřejmé, že konvertité jsou v Íránu
pronásledování a trestáni (odpadlictví od islámu je dokonce trestáno smrtí).
[17] Nejvyšší správní soud již ve své rozhodovací praxi vyslovil, že přezkum udělení azylu
dle §12 písm. b) zákona o azylu je postaven na potencialitě pronásledování v budoucnu
po případném návratu žadatele do země původu, jedná se tedy o prospektivní rozhodování
(viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 - 83). Je zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván
standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv
pouze hypotetická (viz např. rozsudky NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, a ze dne
13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 - 112). Krajský soud při svém rozhodování tuto rozhodovací
praxi respektoval, a proto nepovažoval za rozhodné, zda již byl žalobce v době svého pobytu
v Íránu pronásledován. Naopak kladl důraz na to, že žalobci může hrozit pronásledování
z důvodu jeho konverze ke křesťanství a praktikování křesťanské víry v zemi původu
v budoucnu.
[18] Krajský soud se sice vskutku nevypořádal s navrženým důkazem stěžovatele -
rozhovorem z europortálu.cz s katolickým knězem. Toto pochybení však nemá jakýkoliv vliv
na výsledek jeho posouzení, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud považoval
za relevantní informace obsažené ve zprávách o zemi původu, nikoliv subjektivní vyjádření
katolického kněze, který navíc ani neuváděl nic o postavení konvertitů.
[19] Krajský soud rovněž nepochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatel nedostatečně zjistil
skutkový stav ohledně zdravotního stavu žalobce, který mohl být příčinou rozporů a nejasností
v jeho výpovědích. Ze správního spisu je patrné, že žalobce dle zdravotního záznamu ze dne
1. 9. 2017 trpí depresí a psychózou, je lehce utlumený a má předepsanou antipsychotickou
medikaci. Žalobce též uvedl, že byl v Rakousku hospitalizován a dosud bere prášky na uklidnění.
Krajský soud v tomto ohledu doplnil dokazování o lékařskou zprávu MUDr. P., ve které byla
konstatována porucha okruhu úzkostných a dissociativních poruch s doprovodnými projevy
úzkosti a deprese. Je tak třeba soudu přisvědčit, že zde byly pochybnosti o tom, zda psychický
stav žalobce neovlivnil jeho výpovědi. Tyto pochybnosti se stěžovateli nepodařilo věrohodně
vyvrátit.
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ve věci nevyvstala žádná právní otázka, která
by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit
odlišně. Soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. Proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s.
odmítl pro nepřijatelnost. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu