ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.209.2017:49
sp. zn. 1 Azs 209/2017 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) S. H., b) D. H.,
zastoupeni Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2016, č. j. OAM 782/ZA-ZA05-P15-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, č. j. 41 Az 5/2016 -
156,
takto:
I. Výroky I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017,
č. j. 41 Az 5/2016 - 156, se zrušují .
II. Kasační stížnost proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 4. 2017, č. j. 41 Az 5/2016 – 156, se zamítá .
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2016, č. j. OAM-782/ZA-ZA05-P15-2015,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žalobcům se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační
stížnosti nepřiznává .
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
VI. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátu
se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a) [dále jen „žalobkyně“ či „stěžovatelka“] podala za sebe a rovněž
v zastoupení svého syna [žalobce b)] žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tvrzeným důvodem
žádosti byla obava z válečného konfliktu na Ukrajině. Žalobkyně uvedla, že žijí se synem
v Záporožské oblasti, která je konfliktem zásadně negativně ovlivněna. V blízkosti jejich domova
se střílí, přímo ve městě se pohybuje vysoké množství ozbrojenců a vojenské techniky. Dochází
k teroristickým útokům a dalším násilnostem, lidé se ztrácí, aniž by tomu státní orgány věnovaly
jakoukoliv pozornost. Celá situace je velmi psychicky náročná, lidé žijí ve strachu a v nejistotě,
protože vláda situaci neřeší a o ničem je neinformuje. Syn žalobkyně situaci snáší velmi těžce, trpí
psychickými problémy. Nadto žalobkyně zmínila obavu ze svého bývalého manžela, z jehož
strany byli v minulosti se synem vystaveni domácímu násilí, a rovněž její zdravotní obtíže
(mozková hypoxie).
[2] Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2016, č. j. OAM-1079/ZA-ZA04-K03-2015, žalovaný ve věci
rozhodl tak, že žalobcům se mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, neuděluje.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Vycházel přitom z obsahu správního spisu, jakož
i důkazů provedených při nařízeném ústním jednání. Po shrnutí situace žalobců dovodil,
že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly splněny, neboť žalobci vůbec
netvrdili, že by byli na Ukrajině pronásledováni z některého z azylově relevantních důvodů. Dále
uvedl, že před příchodem do ČR žila žalobkyně se synem v bytě, který jí bezplatně poskytoval
bývalý manžel. Jedná se o ukrajinského občana, který má o svého syna evidentně zájem, neboť
jej přijel navštívit i do ČR. V průběhu soudního řízení přitom nevyplynulo, že by měl vůči svému
synovi nebo žalobkyni jakékoliv negativní vztahy, neboť je naopak ochoten jim na Ukrajině
poskytnout pomoc. Soud se pak vyjádřil i ke skutečnosti, že na území ČR žije matka žalobkyně.
Vzhledem k tomu, že jí však již nebyla prodloužena doplňková ochrana, která jí byla v minulosti
udělena, bude se muset i ona vrátit na Ukrajinu. Je tedy zjevné, že žalobkyně by se ve své vlasti
mohla opřít nejen o svého bývalého manžela, ale rovněž o svou matku.
[4] Závěrem se soud zabýval podmínkami pro udělení doplňkové ochrany. V této souvislosti
konstatoval, že posledním bydlištěm žalobců bylo město Záporoží nacházející se v Záporožské
oblasti, blízko Doněcké oblasti, v níž probíhají boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými
separatisty. Soud žalobkyni uvěřil, že i místo jejího bydliště je konfliktem ovlivněno a vládne
zde všeobecně neutěšená situace. Ta se však bez rozdílu dotýká všech tamějších obyvatel.
Z podkladů řízení ani výpovědi žalobkyně nevyplynulo, že by byla oblast dějištěm přímých
vojenských střetů. Nadto ani skutečnost, že se jedná o více prorusky orientovanou oblast,
nemůže mít vliv na bezpečnost žalobkyně a jejího syna. Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru,
že by byly v případě žalobců splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Pro úplnost
dodal, že pokud by žalobkyně se svým synem nechtěla žít v oblasti Záporoží, může využít
možnosti vnitřního přesídlení.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobci (stěžovatelé) podali proti předmětnému rozsudku kasační stížnost z důvodu
nesprávného právního posouzení věci krajským soudem. Stěžovatelé především namítli, že soud
zcela chybně vyhodnotil povinnost správního orgánu shromažďovat podklady řízení svědčící
jak v neprospěch, tak i ve prospěch účastníků. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, a ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58,
vztahující se k problematice specifik důkazního břemene v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Pokud se týče kvality podkladů, které by měl správní orgán v řízení obstarat, citovali stěžovatelé
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71. Zdroje,
z nichž správní orgán vychází, musí být především aktuální, důvěryhodné, vyvážené, ověřené
z různých zdrojů a zároveň transparentní a dohledatelné. Relevance a váha získaných informací
je pak závislá na tom, do jaké míry se věnuje otázkám posuzovaným v daném řízení. Zprávě,
která pouze obecně popisuje poměry v zemi původu a nepojednává o specifických otázkách,
které musí být v řízení objasněny, bude zpravidla přisuzována menší váha.
[6] V případě stěžovatelů vycházel žalovaný ze zpráv, které nejenže byly velmi obecné,
ale rovněž v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dva roky staré. Nejednalo se
přitom o podklady, které by poskytovaly jakékoliv informace o bezpečnostní situaci v Záporoží.
Stěžovatelé poukazovali na nebezpečnost této oblasti zejména pro rodiny s dětmi (miny ve městě,
neustálá přítomnost vojenské techniky, zhoršená bezpečnostní situace). Správní orgán
však nezajistil podklady, které by se těmto otázkám věnovaly, a je tedy zřejmé, že nezjistil
skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti.
[7] Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že žalovaný i krajský soud zcela pominuly jejich
specifické postavení matky s nezletilým dítětem. Ve všech řízeních týkajících se práv dítěte
je v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nezbytné zohlednit jeho nejlepší zájem. Tuto
povinnost bezesporu nelze chápat tak, že by snad bylo třeba přiznat mezinárodní ochranu
každému nezletilému žadateli, nicméně v souladu s obecným komentářem č. 14 Výboru OSN
pro práva dítěte z roku 2013 je třeba nejlepší zájem dítěte vzít v potaz a vyhodnotit jej ve vztahu
k jiným právům a zájmům. Tomu odpovídá i znění čl. 20 (stěžovatelé chybně uvádí čl. 19 – pozn.
NSS) odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011,
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které
mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice).
Vzhledem k tomu, že žalovaný vůbec nevzal zájmy nezletilého do úvahy, svoji povinnost nesplnil
a krajský soud tak měl jeho rozhodnutí zrušit.
[8] V závěru se stěžovatelé vyjádřili k důvodům přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Důvod přijatelnosti spatřují
v tom, že právní otázky, které nebyly krajským soudem vůbec posouzeny (zejména relevance
nejlepšího zájmu dítěte v řízení o udělení mezinárodní ochrany), nebyly dosud Nejvyšším
správním soudem plně řešeny. Konkrétně nebyla dosud zodpovězena otázka, v jakých případech
může vést nejlepší zájem dítěte k udělení mezinárodní ochrany a v jakém případě bude naopak
pro poskytnutí statusu azylanta nedostačující. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že pochybení
krajského soudu měla zásadní dopad do jejich hmotněprávního postavení.
[9] Stěžovatelé tedy shrnuli, že kasační stížnost přesahuje jejich vlastní zájmy a je proto
přijatelná. S ohledem na vady, jimiž rozsudek krajského soudu dle jejich mínění trpí, navrhli
jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti vyjádřil s tím, že stěžovatelé nemohou úspěšně
namítat vady právního hodnocení skutkového děje, aniž by upřesnili, které konkrétní důkazy
či podklady pro rozhodnutí nebyly nezohledněny. Žalovaný rovněž odmítl, že by bylo jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné, k čemuž odkázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního
soudu.
[11] Dále žalovaný poukázal na čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, který stanovuje,
co je třeba rozumět pod pojmem „nejlepší zájem dítěte“. Žalovaný považuje za nesporné,
že v daném případě je v nejlepším zájmu nezletilého sloučení rodiny v pobytovém režimu matky.
[12] Ze spisového materiálu je evidentní, že stěžovatele nelze zařadit do okruhu osob, kterým
hrozí vážné individuální ohrožení života nebo tělesné integrity ze strany orgánů země původu
a že nejsou ani představiteli žádné rizikové skupiny, pročež nebyla prokázána dostatečná míra
individualizace jim hrozícího svévolného násilí ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[13] K námitce vytýkající neaktuálnost podkladů řízení žalovaný zdůraznil, že ke dni vydání
rozhodnutí doložil aktuální informace o situaci na Ukrajině opatřené z nezávislých zdrojů, které
i soudy hodnotí jako objektivní a vyvážené. Rovněž nelze přehlédnout, že ve srovnání s rokem
2014 se v letech 2015 a 2016 politická a bezpečnostní situace v zemi stabilizovala, ačkoliv
centrální vláda nadále neměla pod kontrolou poloostrov Krym a část Luhanské a Doněcké
oblasti, na jejichž území byly vytvořeny samozvané republiky ovládané povstalci. Ozbrojené
konflikty se přitom soustřeďují pouze k tzv. linii dotyku a v roce 2015 ani 2016 nedocházelo
v jiných oblastech až na výjimky k žádným bezpečnostním incidentům. Poslední bydliště
stěžovatelů bylo v Záporoží, které není součástí válečné zóny.
[14] Dále žalovaný uvedl, že neshledal podmínky pro udělení humanitárního azylu. Jedná se
o formu mezinárodní ochrany, která je nenároková a žadatelé nemají na její udělení subjektivní
právo. V případě stěžovatelů neexistují žádné zřetele hodné důvody, které by pro udělení
humanitárního azylu svědčily. Stejně tak žalovaný neshledal ani žádný z důvodů pro udělení
doplňkové ochrany. Navrhl tedy zamítnutí kasační stížnosti, případně její odmítnutí
pro nepřijatelnost.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost byla podána včas a osobami oprávněnými. Pokud se jedná o přípustnost
kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelé označili některé nové důvody
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, které neuplatnili v předcházejícím řízení před krajským
soudem, ačkoliv jim v tom nebránily žádné překážky. Konkrétně se jedná o stížní námitky týkající
se nezohlednění „nejlepšího zájmu dítěte“ v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, „opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Vzhledem k tomu,
že v daném případě se nejedná o situaci, kdy je kasační stížnost postavena výhradně na důvodech
dosud neuplatněných, nelze ji považovat jako celek za nepřípustnou. Nejvyšší správní soud
nicméně bude v rámci přezkumu přihlížet pouze k těm námitkám, které již stěžovatelé uplatnili
v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Námitky týkající se nezohlednění „nejlepšího zájmu
dítěte“ budou naopak jako nepřípustné ponechány stranou.
[16] Podmínkou věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je také
její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[17] Pomineme-li otázku „nejlepšího zájmu dítěte“, jíž se Nejvyšší správní soud, jak již bylo
uvedeno shora, nemůže zabývat, označili stěžovatelé za důvod přijatelnosti kasační stížnosti
pochybení krajského soudu, které mělo za následek zásah do jejich hmotněprávního postavení.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že o takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování bude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti (obdobně již výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[18] V posuzované věci nicméně dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výtky stěžovatelů
ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku jsou opodstatněné, neboť krajský soud
nejenže se dopustil mylného výkladu hmotného práva, ale postupoval navíc i v rozporu
s ustálenou judikaturou správních soudů ve věcech mezinárodní ochrany. Kasační stížnost
stěžovatelů je proto přijatelná.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Stěžovatelé žalovanému již v žalobě a poté rovněž v kasační stížnosti vytkli zejména
nedostatečné zjištěné skutkového stavu, neboť se domnívají, že žalovaný v průběhu správního
řízení nezajistil dostatečně aktuální a relevantní podklady. S těmito výhradami se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje.
[21] Řízení o mezinárodní ochraně se vyznačuje jistými specifiky, mezi něž se řadí rovněž
nestandardní rozložení důkazního břemene mezi žadatele o mezinárodní ochranu a rozhodující
správní orgán. Prokazovat jednotlivá fakta je primárně povinen žadatel, nicméně vzhledem
k tomu, že nezřídka není v jeho možnostech prokázat hrozbu nebezpečí pronásledování či vážné
újmy jiným způsobem, než svojí hodnověrnou výpovědí, je na správním orgánu, aby k žádosti
zajistil veškeré dostupné důkazy. Správní orgán tak především nese odpovědnost za náležité
zjištění reálií o zemi původu. Jak již přitom Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňoval
ve svých dřívějších rozhodnutích, „informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být
v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a transparentní a dohádatelné“ (rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, obdobně
též rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71). V daném případě, nejenže nejsou
informace o zemi původu zcela aktuální (zpravidla zachycují situaci na Ukrajině v průběhu roku
2014 či v první polovině roku 2015), ale především jsou zcela nevypovídající ve vztahu
k azylovému příběhu stěžovatelů.
[22] Stěžovatelka v řízení o udělení mezinárodní ochrany podrobně popsala neutěšenou situaci
v Záporožské oblasti, z níž se synem pochází. Zejména uváděla, že oblast je zcela zásadně
dotčena ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, v blízkosti jejich domova se ozývá střelba, ve městě
se nachází vojenská technika a ozbrojenci. V oblasti panuje výrazně zhoršená bezpečnostní
situace, přičemž násilné incidenty, včetně teroristických útoků, ani mizení obyvatel, nejsou
v místě ničím výjimečným. Přitom ukrajinská vláda situaci neřeší. Stěžovatelka zmínila i některé
konkrétní případy násilí, které se v místě odehrály, a vyjádřila obavy o zdraví a život svého syna,
který navíc trpí psychickými problémy a situaci velmi obtížně snáší.
[23] Žalovaný shora popsané skutečnosti náležitým způsobem nereflektoval a neobstaral
v řízení žádné podklady, které by se věnovaly přímo situaci v Záporožské oblasti. Ve správním
spise založené zprávy o situaci na Ukrajině a stavu dodržování lidských práv jsou v tomto směru
zcela nedostačující, neboť k situaci v Záporožské oblasti mlčí. Nutno zdůraznit,
že pokud se v těchto zprávách podává, že ozbrojený konflikt se odehrává toliko v Luhanské
a Doněcké oblasti, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že by snad obavy stěžovatelky byly
neopodstatněné. Nelze přehlédnout, že Záporožská oblast přímo sousedí s oblastí Doněckou,
a je tedy vysoce pravděpodobné, že bydliště stěžovatelů je konfliktem na Ukrajině negativně
ovlivněno o poznání více než západnější části země. Do jaké míry tomu tak je, ovšem nelze
z žalovaným obstaraných podkladů zjistit.
[24] Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že žalovaný ve své správní praxi dlouhodobě
vychází z určitého (v zásadě neměnného) okruhu zdrojů (zejm. zpráv Ministerstva zahraničí ČR,
Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva
či organizace Amnesty International). Jeho primární povinností ve správním řízení je nicméně
náležitě osvětlit skutkový stav. Pokud jsou tedy pro tyto účely žalovaným běžně používané zdroje
nepostačující, je na něm, aby obstaral i další důkazy vztahující se ke specifickým právním
otázkám, jež je nezbytné v řízení objasnit. Obdobné závěry již ostatně Nejvyšší správní soud
vyslovil v nedávném rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87, v němž mimo jiné
uvedl: „Pro posouzení, zda členové ruskojazyčné rodiny pocházející z oblasti Ukrajiny nepříliš vzdálené od míst,
kde dochází k ozbrojenému ukrajinsko-ruskému konfliktu v jeho vnitrostátní i mezinárodní dimenzi, mají
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své ruské národnosti či příslušnosti k sociální skupině
ruskojazyčného obyvatelstva (…) či zda jim hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy (…) nepostačují obecné
informace o zemi původu obsahující všeobecný popis stavu lidských práv na Ukrajině či konstatování
demokratické a proevropské orientace centrální vlády v Kyjevě, ale je třeba si v souladu s čl. 4 odst. 3 písm. a)
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU a čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlame
ntu a Rady 2013/32/EU (a nyní i v souladu s §23c zákona o azylu) obstarat dostatečně aktuální,
důvěryhodné, objektivní a zejména přesné (adresné) informace o působení paramilitárních skupin jakož i dalších
potenciálních původců pronásledování či vážné újmy v daném regionu, dále o tom, jakým způsobem tito potenciální
původci zacházejí s ruským či ruskojazyčným obyvatelstvem, o jejich případném propojení s ozbrojenými silami
či orgány veřejné moci Ukrajiny, jakož i tom, do jaké míry jsou ukrajinské orgány a ozbrojené složky schopny
a ochotny zajistit před případným pronásledováním či vážnou újmou ze strany těchto subjektů ochranu,
a případně, zda mají zmiňovaní žadatelé o udělení mezinárodní ochrany reálnou možnost nalézt ochranu
před pronásledováním či vážnou újmou v jiné části Ukrajiny a zda lze po nich takové řešení spravedlivě požadovat
(viz též čl. 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU).“
[25] Citované závěry jsou pak přiměřeně použitelné na projednávanou věc. Povinností
žalovaného je hodnotit každý jednotlivý případ individuálně, s přihlédnutím ke všem specifickým
okolnostem. Nelze se tedy spokojit s tím, že žalovaný zcela konkrétní argumentaci stěžovatelů
vypořádal pouze odkazem na všeobecné (k situaci v Záporoží nic nevypovídající) zprávy o zemi
původu. Pokud se dále žalovaný zaštiťoval konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
vztahující se k situaci na Ukrajině, je třeba zdůraznit, že způsob, jakým tak učinil, svědčí
o nepochopení jejího smyslu.
[26] Současná judikatura vychází z premisy, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat
jako totální konflikt, který by měl za následek, že by byl každý civilista již pouze z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, či ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31). Z tohoto důvodu je pak ve výsledku valná většina
ukrajinských státních příslušníků odůvodňujících obavy z návratu na Ukrajinu probíhajícím
válečným konfliktem se svými žádostmi neúspěšná. To však neznamená, že by bylo možné
veškeré takovéto žádosti bez bližšího zkoumání hodnotit negativně.
[27] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publ.
pod č. 1840/2009 Sb. NSS vyslovil, že nemá-li válečný konflikt charakter tzv. totálního konfliktu,
musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou
újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice;
(2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[28] V daném případě stěžovatelé namítali, že jejich bydliště se sice nenachází přímo
ve válečné zóně, nicméně v místě s ní bezprostředně sousedící, což zapříčiňuje nebývalé zhoršení
bezpečnostní situace. Přitom namítali i ohrožení jejich zdraví a života. Za těchto okolností bylo
na místě, aby žalovaný situaci v Záporožské oblasti náležitě ověřil, a pokud by se ukázala být
tvrzení stěžovatelů pravdivými, aby dále zkoumal i možnosti vnitřního přesídlení.
Takto se však nestalo, neboť žalovaný neobstaral žádné podklady, které by byly k situaci
v Záporožské oblasti vypovídající, a možnostmi vnitřního přesídlení se pak v napadeném
rozhodnutí vůbec nezabýval. Postup žalovaného považuje soud za tristní mimo jiné také proto,
že stěžovatele (rozvedená matka s nezletilým dítětem trpícím psychickými problémy)
lze bezesporu považovat za zranitelné osoby. To ostatně dokládá i obsah zpráv o zemi původu
založených ve správním spise. Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)
září 2015 pak nejenže řadí ženy a děti do ohrožených skupin, ale upozorňuje také na ztíženou
možnost jejich vnitřního přesídlení. Nad situací přesídlených žen vyjadřuje obzvláštní
znepokojení s tím, že jsou ve zvýšené míře ohroženy sexuálním a genderovým násilím. Za těchto
okolností je tedy nezbytné, aby žalovaný řádně vyhodnotil nejen to, zda stěžovatelům v místě
jejich bydliště nehrozí vážná újma ve smyslu §14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu, ale dále také,
nakolik může vnitřní přesídlení představovat reálnou alternativu řešení jejich situace.
[29] Pro dokreslení situace pak lze dodat, že tvrzení stěžovatelky o situaci v Záporožské
oblasti a důvodech odcestování do ČR potvrdil i otec nezletilého stěžovatele. Podle notářského
zápisu sepsaného dne 25. 8. 2016 při příležitosti návštěvy syna na území ČR (prováděn
jako důkaz v řízení před krajským soudem) uvedl, že „syn byl ustrašený, nemohl spát, nad bydlištěm
létala vojenská letadla a okolo domu projížděla těžká vojenská technika. V našem městě dokonce tři děti přišly
o končetiny, protože šláply na minu. D. psychický stav se zhoršoval a já se proto rozhodl podpořit svým svolením
jejich vycestování z jejich rodné země, kde je jejich život neustále ohrožen probíhajícími vojenskými konflikty mezi
Ukrajinou a ruskými separatisty.“ Je tedy zjevné, že rozhodnutí stěžovatelů opustit Ukrajinu a uchýlit
se pod ochranu jiného státu, podpořil i otec dítěte.
[30] Lze uzavřít, že v průběhu správního řízení nebyl ze strany žalovaného náležitým
způsobem zjištěn skutkový stav, pročež nelze učinit závěry o tom, zda stěžovatelé splňují
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany či nikoliv. Žalovaný posuzoval věc toliko
šablonovitě, aniž by pečlivě uvážil důvody podané žádosti ve vztahu ke specifické situaci
stěžovatelů. V dalším řízení bude na žalovaném, aby doplnil dokazování a opatřil podklady,
na jejichž základě bude možné žádost stěžovatelů patřičně posoudit. Pro úplnost pak lze dodat,
že pokud žalovaný poukazoval v soudním řízení na novější zprávy o situaci v zemi původu,
které mají svědčit o zlepšení situace na Ukrajině, nemohl je soud reflektovat, neboť ani nejsou
obsahem spisového materiálu. Nicméně neobsahují-li informace vztahující se přímo k bydlišti
stěžovatelů, stěží je lze i tak považovat za dostačující.
VI. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené je evidentní, že napadené rozhodnutí žalovaného nemůže
obstát. Námitky stěžovatelů proto shledal Nejvyšší správní soud důvodnými, pročež přikročil
ke zrušení přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, který navzdory výše uvedenému vady
napadeného rozhodnutí neshledal a žalobu stěžovatelů zamítl. Na tomto místě je nicméně třeba
zdůraznit, že ačkoliv stěžovatelé v obecné rovině brojili proti rozhodnutí krajského soudu
jako celku, žádná z konkrétních námitek nesměřovala proti výrokům III a IV rozsudku, jimiž byla
přiznána odměna ustanovené zástupkyni stěžovatelů v řízení před krajským soudem JUDr. Aleně
Prchalové a tlumočnici Doc. Ing. M. D., CSc. S ohledem na tuto skutečnost, a vzhledem k tomu,
že odměny za zastupování a tlumočení již byly ze strany krajského soudu pravděpodobně
vyplaceny, neshledal Nejvyšší správní soud důvody pro zrušení rozsudku krajského soudu jako
celku, ale toliko ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Ve zbytku byla kasační stížnost jakožto
nedůvodná zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
[32] Vzhledem k tomu, že Nejvyšším správním soudem vytýkané vady mají původ
v nesprávném postupu žalovaného, a již v řízení před krajským soudem byly dány důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[33] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Stěžovatelé měli ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. jim tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu krajského
soudu ani Nejvyššího správního soudu však nevyplývá, že by stěžovatelům v řízení o kasační
stížnosti či v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
[34] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2017, č. j. 1 Azs 209/2017 - 31, byl
zástupcem stěžovatelů ustanoven Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M. advokát se sídlem advokátem
se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje
ustanoveného zástupce hradí stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží
advokátovi za jeden úkon právní služby v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč.
K této částce je podle §13 odst. 3 citované vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových
výdajů ve výši 300 Kč. Zástupci stěžovatelů náleží odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti (doplnění kasační stížnosti). Protože je zástupce stěžovatelů plátcem
DPH, byla odměna za zastupování dále navýšena o částku odpovídající této dani. Celkově
proto zástupci stěžovatele náleží odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu