ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.26.2018:37
sp. zn. 1 Azs 26/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: A. M., zastoupena
JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem Lazarská 1718/3, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti usnesení
žalovaného ze dne 9. 10. 2017, č. j. MV-8740-35/OAM-2017, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupena
Mgr. Martou Ondačkovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j.
10 A 196/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Jaroslava Beránka, advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalovaný vydal dne 9. 10. 2017 usnesení podle §169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jímž vyhodnotil
žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu formou zaměstnanecké karty
jako nepřijatelnou, neboť žalobkyně nepodala žádost osobně.
[2] Proti usnesení žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Tvrdila,
že se poslední den lhůty pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dostavila na pracoviště
žalovaného za účelem podání této žádosti. Osobám čekajícím na daném pracovišti však bylo
řečeno, že jejich žádosti nebude možné přijmout, a proto je mají zaslat poštou. Žalobkyně ještě
téhož dne zavolala na infolinku zřízenou žalovaným pro cizince, kde jí bylo rovněž sděleno,
že má žádost podat poštou. Proto žalobkyně žádost poštou zaslala.
[3] Městský soud shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] K přípustnosti žaloby proti usnesení dle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
jež se v řízení jevila spornou, městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS a uvedl, že zákon je koncipován
tak, že není-li žádost podána osobně, nastávají stejné účinky, jako kdyby byla žádost nepřijatelná,
tedy se na ni hledí, jako by vůbec nebyla podána. Zároveň však správní orgán o této skutečnosti
musí vydat usnesení. Z toho vyplývá, že není-li žádost podána osobně, předpokládá zákon právní
fikci, dle níž nedošlo k podání žádosti, avšak tato fikce nastává nikoliv ex lege, ale až na základě
rozhodnutí příslušného správního orgánu. Ustanovení §76 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“) totiž výslovně uvádí, že „v případech stanovených zákonem
rozhoduje správní orgán usnesením“. Pokud by v případě postupu podle §169h odst. 3 věty třetí
zákona o pobytu cizinců nastávala právní fikce nepodání žádosti ex lege, nemělo by vydávání
usnesení o této skutečnosti žádný rozumný smysl.
[5] Městský soud měl za to, že je namístě přiměřeně aplikovat závěry, které vyslovil rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36,
č. 3603/2017 Sb. NSS (dále jako rozsudek č. 3603/2017 Sb. NSS), k povaze usnesení vydávaného
podle §169 odst. 15 věty druhé zákona o pobytu cizinců ve znění do 14. 8. 2017, neboť
zde existuje zjevná podobnost právní úpravy.
[6] Městský soud proto uzavřel, že usnesením podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců
je autoritativně a závazně určeno, že nastává právní fikce nepodání žádosti, která nebyla podána
osobně. Tím je nepochybně zasaženo do právní sféry žadatele, byť rozhodnutím deklaratorním,
nikoliv konstitutivním, a tedy se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Městský soud uvedl, že požadavek na osobní podání žádosti je v zásadě legitimní
i u žadatelů, kteří již na území České republiky pobývají, zkoumal však, zda bylo osobní podání
žádosti žalobkyni žalovaným umožněno. Vycházel ze závěrů rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j.
10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS (dále jako rozsudek č. 3601/2017 Sb. NSS),
a rozsudku č. 3603/2017 Sb. NSS, kde rozšířený senát uzavřel, že správní orgány nemohou
požadavek na osobní podání žádosti zneužívat a v případech, kdy podání žádosti lidsky
důstojným způsobem v reálném čase není umožněno, je třeba o žádosti podané jinak než osobně
meritorně rozhodnout, a to i v případě, kdy nebylo požádáno o upuštění od povinnosti osobního
podání tam, kde zákon takovou pravomoc správnímu orgánu stanoví.
[8] Soud vzal z výslechu svědkyně O. K. za prokázané, že žalobkyně se skutečně dne
31. 8. 2017 dostavila na příslušné pracoviště žalovaného v úředních hodinách v úmyslu podat
žádost osobně v souladu s požadavkem zákona. Ze strany žalovaného jí však podání žádosti
nebylo umožněno. Žalovaný ostatně ve svých písemných vyjádřeních nikdy skutková tvrzení
žalobkyně nepopřel. Jelikož se ústního jednání nezúčastnil, nemohl provedený důkaz výslechem
svědkyně žádným způsobem zpochybnit, což jde ovšem jen k jeho tíži. Již tento poznatek
by postačoval k závěru, že žádost podaná téhož dne poštou je věcně projednatelná, neboť
žalobkyni bylo znemožněno žádost podat, ačkoliv k tomu učinila vše, co od ní bylo možno
požadovat a žalovaný nebyl schopen od ní žádost před uplynutím zákonné lhůty ve stanovených
úředních hodinách přijmout.
[9] Nadto žalovaný výslovně a bez dalšího žalobkyni poučil o tom, že může žádost podat
poštou, což bylo taktéž prokázáno výslechem svědkyně O. K. Žalobkyně se tedy mohla spoléhat
na to, že jí bylo v souladu s §4 odst. 2 správního řádu poskytnuto poučení správné. I kdyby tedy
podání žádosti pouze poštou nebylo v souladu se zákonem, za daných okolností by žalobkyně
těžila z legitimního očekávání správnosti takového postupu, které v ní vyvolal přímo žalovaný.
[10] Městský soud dále uvedl, že §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který vyžaduje
osobní podání žádosti, nelze kombinovat §37 odst. 4 věty druhé správního řádu, neboť §169d
odst. 1 zákona o pobytu cizinců je komplexním ustanovením, který stojí k celému ustanovení
§37 odst. 4 správního řádu ve vztahu speciality.
II. Kasační stížnost
[11] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení, a to v nedostatečně zjištěném
stavu věci.
[12] V prvé řadě považuje stěžovatel za nesprávný závěr soudu, že napadené usnesení
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Usnesení nikterak nezasahuje do právní sféry žalobkyně
v tom smyslu, že by tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění
a povinnosti žalobkyně jako fyzické osoby. Tímto usnesením je pouze konstatován fakt,
že žádost o vydání zaměstnanecké karty nebyla doručena správnímu orgánu žadatelkou osobně,
a tudíž není podána a řízení o ní není zahájeno.
[13] Dle stěžovatele není pravdou, že zákon o pobytu cizinců je koncipován tak, že není-li
žádost podána osobně, nastávají stejné účinky, jako kdyby byla žádost nepřijatelná a tedy
se na ni hledí jako by vůbec nebyla podána. Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval,
že není-li dodržena zákonem předepsaná forma podání, v tomto případě osobní způsob podání,
není žádost podána vůbec a není tedy nutné konstruovat fikci a pohlížet na ni jakoby podána
nebyla. Zákon o pobytu cizinců pouze, pokud jde o způsob nakládání s žádostí, která nebyla
podána osobně, odkazuje na způsob vyřízení nepřijatelné žádosti o pobytové oprávnění.
Z odkazu na způsob vyřízení osobně nepodané žádosti v poslední větě §169h odst. 3 zákona
o pobytu cizinců nelze podle názoru stěžovatele dovodit, jak učinil soud, že až na základě
rozhodnutí správního orgánu a nikoliv ze zákona nastává fikce, že nedošlo k podání žádosti.
Žádná fikce dle názoru stěžovatele v takovém případě nenastává. K tomuto výkladu odkazuje
stěžovatel též na důvodovou zprávu k novele zákona o pobytu cizinců provedené zákonem
č. 222/2017 Sb. Před účinností této novely stěžovatel postupoval prakticky obdobně,
kdy neosobně podanou žádost žadateli vrátil s přípisem obsahujícím důvody tohoto postupu
a zejména informaci, že žádost o pobytové oprávnění není podána. Proti takovému přípisu
Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 36 A 31/2012 žalobu odmítl jako nepřípustnou.
Materiálně se dle názoru stěžovatele dřívější přípis a dnešní usnesení poznamenávané do spisu
od sebe nikterak neliší, městský soud měl proto žalobu odmítnout pro nepřípustnost z důvodu,
že napadené usnesení není rozhodnutím.
[14] Dále dle stěžovatele Městský soud v Praze nesprávně zhodnotil vztah §169d odst. 3
zákona o pobytu cizinců a věty druhé §37 odst. 4 správního řádu. Odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 - 35, ve kterém potvrdil
aplikovatelnost druhé věty §37 odst. 4 správního řádu i na případy žádostí o pobytová oprávnění,
které mají být podány žadatelem osobně a byly příslušnému správnímu orgánu doručeny jiným
způsobem.
[15] Stěžovatel dále napadá způsob, jakým je judikatura Nejvyššího správního soudu
vážící se k žádostem podávaným cizinci v zahraničí, zejména pak ve Vietnamu,
a k již neexistujícímu systému Visapoint, aplikována na čistě vnitrostátní situaci, navíc bez toho,
aby soud zjistil, jak obecně situace na pracovištích stěžovatele vypadá a jak skutečně vypadala dne
31. 8. 2017. Soud vycházel z výpovědi žalobkyní navržené svědkyně a z toho, že stěžovatel
skutková tvrzení nepopřel. Stěžovatel se ke skutkovým tvrzením nevyjádřil, neboť měl za to,
že jde o žalobu nepřípustnou ze shora popsaných důvodů. Uznává, že tento předpoklad
byl chybný, stejně jako to, že se k ústnímu jednání nedostavil jeho zástupce, protože nejpozději
v tento okamžik mohl uvést na pravou míru skutková zjištění soudu a vyvrátit některá tvrzení
svědkyně i žalobkyně samotné. Stěžovatel tedy z těchto důvodů má rozsudek Městského soudu
v Praze také za nepřezkoumatelný, neboť soud v řízení o žalobě nezjistil skutkový stav věci tak,
aby z něj mohl vyvodit závěr, že stěžovatel žalobkyni zabránil v podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty.
[16] Ke skutkovým tvrzením žalobkyně stěžovatel uvádí, že dne 31. 8. 2017 bylo vydávání
pořadových lístků cizincům ze třetích zemí zastaveno v 11:30 hod., aby bylo možno provoz jedné
části pracoviště ukončit nejpozději ve 13:00 hod., a to z důvodu na ten den naplánovaných
stavebních úprav. Následně byli cizinci odbavování v jiné části budovy, kde stavební úpravy
neprobíhaly. Dne 31. 8. 2017 byl čtvrtek, kdy jsou úřední hodiny stanoveny do 15:00 hod.,
tedy v důsledku stavebních úprav nedošlo k žádnému zásadnímu zkrácení úředních hodin.
K prokázání svých tvrzení navrhuje stěžovatel provést důkaz přehledem vytištěných pořadových
lístků a odbavených cizinců na pracovišti stěžovatele získaný z elektronického odbavovacího
systému.
[17] Stěžovatel dále namítá, že dle přiloženého poštovního podacího lístku byla zásilka
obsahující žádost o vydání zaměstnanecké karty žalobkyně pobočkou České pošty v Praze
v Jindřišské ulici přijata dne 31. 8. 2017 již v 9:58 hod., tedy v době, kdy se na pracovišti
stěžovatele na ulici Cigánkova pořadové lístky stále vydávaly. Stěžovatel považuje za nelogické,
aby pracovníci správního orgánu již ráno cizincům sdělovali, že se na ně nedostane řada a že mají
své žádosti poslat poštou, když ještě kolem poledne byly pořadové lístky státním občanům třetích
zemí vydávány. Tato informace sdělována byla, ale až cizincům v odpoledních hodinách, nicméně
i tak byli odbaveni i později příchozí cizinci, kteří byli povinni žádost podat osobně a přicházeli
v poslední den, kdy mohli takovou žádost podat, tedy za předpokladu, že na tuto skutečnost
pracovníky stěžovatele upozornili.
[18] Stěžovatel upozorňuje též na skutečnost, že žalobkyně měla na podání žádosti dostatečný
čas a sama si zvolila poslední den platnosti dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem studia k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Ohrazuje se proto proti závěru
krajského soudu, že žalobkyni neumožnil žádost podat. Podání žádosti není vázáno na žádnou
lhůtu, ale pouze na dobu platnosti dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu.
Stěžovatel odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j.
6 Azs 324/2017 - 34, ve kterém soud potvrdil, že každý správní orgán je oprávněn si svou
činnost organizovat určitým způsobem, což zahrnuje i rozvržení úředních hodin pro jednotlivé
oblasti jeho působnosti. Dle názoru stěžovatele toto zahrnuje i možnost výjimečného zkrácení
úředních hodin, zvláště, je – li to odůvodněno stavebními úpravami pracoviště. O mimořádném
zkrácení či prodloužení úředních hodin a o jiných změnách tohoto typu stěžovatel cizince
informuje na internetových stránkách a samozřejmě na pracovišti samotném s dostatečným
předstihem. Bohužel v současnosti již tato informace na internetových stránkách Ministerstva
vnitra nefiguruje, aby ji mohl stěžovatel předložit jako důkaz. Podobně Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 33, uvedl, že trvání na respektování
úředních hodin není nezákonným zásahem ve smyslu §82 soudního řádu správního a fakt,
že se na některého žadatele v rámci těchto hodin nedostane řada, je pouhým nepřímým
důsledkem regulace správního úřadu v podobě úředních hodin.
III. Vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení
[19] Ke kasační stížnosti se vyjádřila žalobkyně. Nesouhlasí s argumentací žalovaného a má
za to, že městský soud za použití příslušné právní úpravy, resp. judikatury, dostatečným
způsobem odůvodnil správnost svého závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. a není tedy na místě ji odmítnout. Za neopodstatněný považuje žalobkyně též názor
stěžovatele, že městský soud zhodnotil nesprávně vztah §169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
a věty druhé §37 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelem citované rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu se závěrem městského soudu není v rozporu.
[20] Žalobkyně dále uvádí, že skutkový stav byl městským soudem zjištěn dostatečně,
a poukazuje na §109 odst. 5 s. ř. s., dle kterého nelze přihlížet k novým skutečnostem
uplatněným stěžovatelem, čehož si je sám vědom. I kdyby to však možné bylo, na závěru
o správnosti zjištěného skutkového stavu by to nic neměnilo. Skutečnosti uplatněné stěžovatelem
jsou nedostačující ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných městským soudem, jelikož
absentují důkazy k jejich prokázání, případně tyto nejsou dostatečně průkazné. K tvrzení
stěžovatele žalobkyně dále uvádí, že žádost podala poštou nikoliv z vlastní vůle,
ale na doporučení zaměstnanců stěžovatele obdrženého nejdříve přímo na pracovišti žalovaného
a potom také na infolince žalovaného. Informace o omezení pracovní doby nebyla dle žalobkyně
zveřejněna na internetových stránkách ani dostupná na infolince. Žalobkyně neměla žádný důvod
domnívat se, že by dne 31. 8. 2017 nestihla při návštěvě pracoviště stěžovatele žádost podat.
Bez ohledu na délku lhůty k podání žádosti má žalobkyně právo na její bezproblémové podání
i v poslední den lhůty. Nadto nešlo o její liknavost, neboť teprve 30. 8. 2017 projednávala
se zaměstnavatelem detaily pracovní smlouvy. Žalobkyně neshledává nelogickým postup,
kdy pracovníci žalovaného již ráno cizincům sdělovali, že se na ně nedostane řada,
neboť není neobvyklé, že se u správních orgánů i přes vydaný pořadový lístek do konce úředních
hodin na někoho nedostane řada.
[21] Ke kasační stížnosti se vyjádřila též osoba zúčastněná na řízení. Uvádí, že městský soud
posoudil otázku přípustnosti žaloby správně s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS. Dostatečně také odůvodnil vztah
§169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsahující požadavek osobního podání žádosti k §37
odst. 4 správního řádu. Osobní podání žádosti je speciálním požadavkem na podání upraveným
v zákoně o pobytu cizinců, jež vylučuje aplikaci obecných ustanovení správního řádu. S ohledem
na §109 odst. 5 s. ř. s. neobstojí ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[23] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[24] Vypořádání jednotlivých námitek Nejvyšší správní soud pro větší přehlednost rozčlenil
dle obsahu uplatněných stížních bodů.
a. Přípustnost žaloby
[25] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že usnesení dle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců
není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., proti kterému by byla přípustná žaloba.
[26] Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Povahou usnesení dle §169h odst. 3
zákona o pobytu cizinců z hlediska možnosti soudního přezkumu se kasační soud detailně
zabýval v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018 19, na jehož plné odůvodnění soud
pro stručnost odkazuje. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že svou povahou
je §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců kombinací §53 odst. 4 a §169 odst. 15 tohoto zákona
ve znění účinném do 14. srpna 2017. Jelikož byly úkony podle každého z posledně citovaných
ustanovení přezkoumatelné soudem v jiném procesním režimu, musejí nyní soudy zvolit
ten, který bude lépe vyhovovat povaze úkonů, které Ministerstvo vnitra či zastupitelský úřad činí
v případě nepřijatelné žádosti o pobytové oprávnění. Nejvyšší správní soud poté zdůraznil,
že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je subsidiárním žalobním typem a žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu před ní má přednost (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. července 2007, č. j. 2 Aps 2/2007 - 72 a ze dne 18. ledna 2012, č. j. 1 Aps 4/2011 - 80,
též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2017, č. j.
7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb. NSS). Kasační soud učinil závěr, že usnesení podle §169h
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., a podléhá
tedy soudnímu přezkumu, neboť autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení
k pobytu či dlouhodobé vízum nebylo zahájeno a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána
– s konečnou platností tedy rozhoduje o osudu této žádosti (srov. body 37 a 40 odůvodnění
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 227/2016 - 36). Případné
vyhovující rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí přitom
stěžovatelům poskytne bezprostřední a účinnou ochranu, neboť po zrušení tohoto usnesení
je věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (respektive v první fázi k opětovnému posouzení
přijatelnosti žádosti), v němž je vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím
rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[27] Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na současný případ a Nejvyšší správní soud nemá
důvod se od nich odchýlit.
b. Vztah §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců k §37 odst. 4 správního řádu
[28] Další námitka stěžovatele směřovala proti údajně nesprávnému posouzení vztahu §169d
odst. 3 zákona o pobytu cizinců a věty druhé §37 odst. 4 správního řádu.
[29] Na podporu svého tvrzení citoval stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 - 35. Ten v podstatné části uvádí následující: „Městský soud
v nyní přezkoumávaném rozsudku konstatoval, že novela cizineckého zákona zakotvila v §169 odst. 14
zákona o pobytu cizinců požadavek osobního podání žádosti. Podle důvodové zprávy kvůli zrychlení řízení
a eliminaci závislosti žadatelů na zprostředkovatelích. Požadavek osobního podání je speciálním ustanovením
k ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, podle něhož je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu
anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů
potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických
prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití zaručeného
elektronického podpisu. V §37 odst. 4 správního řádu je tak obsažen jednak požadavek na formu podání
(písemně nebo ústně) a dále požadavek na možné způsoby jeho doručení (elektronicky se zaručeným podpisem).
Ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., obsahuje navíc speciální požadavek výhradně osobního
doručení žádosti přímo osobou žadatele. Jedná se o speciální právní úpravu ve vztahu k §37 odst. 4 správního
řádu, která má před úpravou obecnou přednost. Forma podání je rovněž upravena ve vztahu k §37 odst. 4
správního řádu ustanovením speciálním, a to v §42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, explicitně jako forma
písemná, navíc s tím, že podání musí být učiněno na úředním tiskopisu. Právě v předepsané písemné formě podání
a ve stanoveném způsobu osobního doručení spočívá specialita vůči správním řádem umožněné formě ústního
podání do protokolu, kdy se podatel již z podstaty věci dostaví ke správnímu orgánu osobně, anebo tak učiní
jeho zmocněný zástupce, pokud ovšem není zvláštním zákonem vyžadována osobní účast podatele u tohoto úkonu,
jako je tomu v případě §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud závěry městského soudu
shledává správnými a dostatečně zdůvodněnými.“ (zvýraznění přidáno)
[30] Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že z tohoto rozsudku plyne aplikovatelnost §37
odst. 4 správního řádu na podávání žádosti dle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Městský
soud, jehož závěry v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud zhodnotil jako správné, naopak
jasně vysvětlil, z jakého důvodu obecná úprava ve správním řádu na případ není použitelná.
[31] V současné věci se jedná o totožnou situaci, kdy zákon o pobytu cizinců vyžaduje osobní
podání žádosti. Taková úprava je ke správnímu řádu ve vztahu speciality a jiný způsob učinění
podání, který správní řád zná, vylučuje. Městský soud tedy tuto otázku posoudil správně.
c. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[32] Poslední okruh námitek se vztahuje k soudem zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel
považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, neboť dostatečně nezjistil skutkový
stav věci tak, aby z něj mohl učinit závěr, že stěžovatel zabránil žalobkyni v podání žádosti.
[33] I tuto námitku však musí Nejvyšší správní soud odmítnout jako nedůvodnou. Předně
je třeba uvést, kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud není druhým stupněm správního soudnictví
a odvolací instancí. Při přezkumu rozhodnutí krajského soudu vychází ze stavu, který existoval
ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
[34] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v případě zjišťování skutkového stavu
týkajícího se otázky, zda stěžovatel neumožnil žalobkyni osobní podání žádosti, se nejedná
o skutečnosti, které by městský soud musel zjišťovat z úřední povinnosti (jako by tomu bylo
například u otázky včasnosti žaloby atd. – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005-82). Důkazní břemeno tedy v současném případě tížilo
žalobkyni, která k prokázání svých tvrzení musela navrhnout odpovídající důkazy. To učinila,
městský soud důkazy provedl a na jejich základě dospěl k závěru o skutkovém stavu, který nyní
v kasační stížnosti stěžovatel učinil předmětem sporu. Stěžovatel ke skutkovému stavu
ve vyjádření k žalobě nic netvrdil, ani verzi žalobkyně nijak nevyvracel. Na ústní jednání,
při kterém byly prováděny důkazy výslechem žalobkyně a svědkyně, se nedostavil. Nelze vytýkat
městskému soudu, že z vlastní iniciativy nevyhledával a neprováděl další důkazy, pokud dospěl
k závěru, že provedené důkazy dostatečně prokazují tvrzení žalobkyně, neboť odpovědnost
za prokázání tvrzeného skutkového stavu nesou účastníci řízení. Pokud účastník nenavrhuje
k prokázání svých tvrzení žádné důkazy, případně ani skutková tvrzení protistrany nerozporuje,
vystavuje se tak riziku neúspěchu ve věci.
[35] Není jistě povinností žalovaného vyjadřovat se k žalobě a účastnit se ústního jednání.
Svou pasivitou v řízení před krajským soudem, zejména v situaci, kdy nejde o přezkum
standardního správního rozhodnutí, jež by obsahovalo odůvodnění s obšírně vylíčeným
skutkovým stavem a důvody, vedoucími k výroku rozhodnutí, však usnadňuje pozici žalobci
a činí pravděpodobnější možnost, že žalobě soud vyhoví.
[36] Městský soud v přezkoumávané věci provedl navržené důkazy, které posléze zhodnotil
a učinil z nich skutkové závěry. Tyto závěry nejsou nijak nelogické či zkratkovité a odpovídají
provedeným důkazům, které městský soud nepovažoval za nevěrohodné či účelové.
[37] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že městský soud dostatečně zjistil skutkový stav
potřebný pro meritorní posouzení věci, na jehož základě vydal stěžovatelem napadený rozsudek.
[38] Ke stěžovatelem prezentované vlastní verzi skutkového stavu a navrženého důkazu
k jeho prokázání Nejvyšší správní soud předně uvádí, že dokazování je spjato primárně s řízením
nalézacím, nikoliv s řízením o mimořádném opravném prostředku, kterýžto směřuje již proti
pravomocnému rozhodnutí, jak bylo uvedeno shora. Řízení o kasační stížnosti není určeno
k napravování pasivity před krajským soudem.
[39] Pokud stěžovatel namítá neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav, může tak činit
například s odůvodněním, že městský soud opomněl provést některé navržené důkazy
či provedené důkazy nesprávně vyhodnotil. Nelze mu však klást k tíži, že nevzal v úvahu
okolnosti, které stěžovatel nově tvrdí ve své kasační stížnosti, neboť tyto městský soud v době
svého rozhodnutí objektivně nemohl znát.
[40] Z výše předestřených důvodů Nejvyšší správní soud ani neprovedl důkaz, který stěžovatel
navrhoval k prokázání tvrzených skutečností.
[41] Městský soud učinil z jemu známých skutkových okolností správný právní závěr,
že žádost neměla být odmítnuta jako nepřijatelná. Aplikoval správně též závěry z rozsudků
č. 3601/2017 Sb. NSS a č. 3603/2017 Sb. NSS, které ačkoliv mířily na systém Visapoint
a podávání žádostí na zastupitelských úřadech, musí být aplikovány i na vnitrostátní situaci,
pokud obdobná situace nastane na pracovišti stěžovatele. Správní orgány, včetně stěžovatele, jsou
povinny zabezpečit osobám možnosti k uplatnění práv, která jim vyplývají z právních předpisů
ČR.
V. Závěr a náklady řízení
[42] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[43] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
[44] Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí Nejvyšší správní soud přiznal náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní
služby, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]) a v náhradě
hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Advokát je plátcem DPH, proto
je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně, celkem
tedy 4.141 Kč. Částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
[45] Podle §60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V posuzované věci osobě zúčastněné na řízení žádné takové náklady nevznikly, proto nemá
právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu