ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.513.2019:34
sp. zn. 1 Azs 513/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. Q. T., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2019, č. j. MV-91862-4/SO-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.
11. 2019, č. j. 57 A 27/2019 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“)
zamítl žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaná změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 4. 2017, č. j. OAM-35569-9/DP-2017, tak, že žalobcovu
žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání
zamítla nikoli podle §56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jak původně
učinil správní orgán I. stupně, nýbrž podle §56 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalobce totiž
ve lhůtě stanovené správním orgánem I. stupně nepředložil potvrzení orgánu okresní správy
sociálního zabezpečení o jeho bezdlužnosti, které je jedním z dokladů nutných k ověření údajů
uvedených v žádosti. Doložil jej až současně s podaným odvoláním, avšak žalovaná k němu
s ohledem na zásadu koncentrace řízení stanovenou v §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „s. ř.“), nepřihlédla.
[2] Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, dle které správní orgán I. stupně
porušil svou poučovací povinnost zakotvenou v §4 a §45 odst. 2 s. ř. a dopustil
se přepjatého formalismu. Dle krajského soudu totiž nebylo povinností žalobce opětovně
poučit, že na základě výzvy doložený přípis Pražské správy sociálního zabezpečení,
ze kterého plyne, že potvrzení o bezdlužnosti není možné vydat, není dostatečný ke splnění
povinnosti doložit potvrzení o bezdlužnosti. Soud se neztotožnil ani s žalobcovou námitkou
o nutnosti prolomení zásady koncentrace řízení podle §82 odst. 4 s. ř. Nesouhlasil
s žalobcem, že potvrzení o bezdlužnosti vydané Okresní správou sociálního zabezpečení
Pelhřimov, které žalobce doložil k odvolání, je důkazem, který žalobce nemohl uplatnit dříve,
a je tedy přípustný v odvolacím řízení. Dle soudu bylo povinností žalobce všechny
požadované podklady předložit současně s žádostí a nejpozději ve lhůtě stanovené ve výzvě,
neunesení důkazního břemene tak nemohl žalobce zhojit v odvolacím řízení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34). Vzhledem
k povaze řízení o žádosti správní orgány nepochybily, jestliže vycházely pouze z podkladů,
které měly v době rozhodování k dispozici.
[3] K námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců krajský soud uvedl,
že ji žalobce vznesl až v žalobě, proto se jí žalovaná nemohla zabývat. Soud připomenul,
že manželka, nezletilé dítě i sourozenci žalobce žijí v jeho zemi původu, kde může vykonávat
rovněž předmět svého podnikání, které bylo navíc na území ČR neúspěšné, a proto
se ztotožnil se závěry správních orgánů, že dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného
života žalobce není nepřiměřený.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), jelikož je založen na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle
§107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §73 s. ř. s.
[5] Předně tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud
dostatečně a relevantně nevypořádal s žalobními námitkami, pouze převzal argumentaci žalované
a bez dalšího její postup aproboval.
[6] Dále namítá, že se krajský soud nevypořádal s námitkou brojící proti závěru žalované,
dle kterého doklady předložené v rámci odvolacího řízení nemohly být považovány za nové
skutečnosti ve smyslu §82 odst. 4 s. ř. Skutečnost, že doklady, které předložil na základě výzvy
správního orgánu I. stupně ze dne 8. 1. 2018, jsou neúplné, se dozvěděl až v rozhodnutí tohoto
správního orgánu. To uvedl také v odvolání. Doklad nemohl předložit dříve, neboť orgán správy
sociálního zabezpečení mu jej vydal až po datu vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Stěžovatel vznesl také námitku přepjatého formalismu, neboť jeho žádost správní orgán zamítl
pouze na základě formálních nedostatků, které navíc v odvolacím řízení zhojil.
[7] Krajský soud a správní orgány porušily zásadu legitimního očekávání. Správní orgán
I. stupně byl po začátku nového zdaňovacího období povinen vyžádat si aktuální dokumenty
prokazující stěžovatelovu podnikatelskou činnost, místo toho však jeho žádost zamítl.
Ve správním řízení musí přitom správní orgány rozhodovat dle skutkového stavu ke dni vydání
rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 7. 4. 2011 č. j. 1 As 24/2011 – 79). Stěžovateli je známo,
že správní orgán obvykle opětovně vyzývá k doložení aktuálních dokladů, dojde-li k prodlení
v řízení, a podklady pro vydání rozhodnutí se tak stanou neaktuální. I v jeho případě měl proto
povinnost takto postupovat.
[8] Stěžovatel nakonec namítá, že se soud nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou
směřující proti nepřiměřenosti dopadu napadených rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány nezohlednily jeho
délku pobytu (10 let), společenské vazby ani ekonomické poměry. Stěžovatel nerozporuje rodinné
vazby v zemi původu, avšak ekonomická aktivita na území ČR je pro něj jako živitele rodiny
stěžejní a může ji vykonávat dále, aniž by rodinné vazby přerušil. Správní orgán nesprávně označil
jeho podnikání jako neúspěšné, když jej hodnotil pouze podle informací o určitém časovém
úseku, navíc získaných z neaktualizovaných podkladů.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel nedoložil doklad
o bezdlužnosti vystavený okresní správou sociálního zabezpečení, přestože vystavení takového
dokladu není závislé na „novém“ zdaňovacím období. Příslušný správní orgán jej vystaví kdykoliv
na žádost. Stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné objektivní důvody, proč si tento
doklad nemohl opatřit před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dále odkázala
na napadené rozhodnutí, své vyjádření k žalobě a uvedla, že se ztotožňuje s obsahem napadeného
rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší
správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3,
4 s. ř. s.). Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť
v případě zjištění její důvodnosti by tato okolnost musela bez dalšího směřovat ke zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu. Nelze se totiž za bývat hmotněprávní
otázkou věci, pokud napadený rozsudek neobstojí ani po stránce formální. Stěžovatel
v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud dostatečně a přezkoumatelně nevypořád al
s uplatněnými žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud
své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, vypořádal všechny žalobní námitky a v dostatečném
rozsahu své závěry odůvodnil; jeho právní názory jsou srozumitelné a logické (k otázce
přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne
28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 36, č. 1389/2007 Sb. NSS).
[12] K námitce stěžovatele, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalované, Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud své závěry řádně, přehledně a srozumitelně odůvodnil,
uvedl vlastní argumentaci a důvody, na základě kterých roz hodl. Nešlo tedy o situaci,
kdy by soud pouze mechanicky převzal argumentaci žalované, aniž by uvedl, proč tak učinil.
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že vada nepřezkoumatelnosti není založena
ani tehdy, když by krajský soud pouze odkázal na část odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu, s nímž se ztotožnil. To ostatně odpovídá i zásadě procesní ekonomie. Není důvodu ,
aby bylo v rozhodnutí soudu řečeno stejnými slovy v podstatě to samé; v takovém případě
je vhodnější, aby si soud závěry správního orgánu osvojil se souhlasnou poznámkou (srov.
usnesení ze dne 19. 5. 2015, č. j. 5 Azs 220/2015 – 35, rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j.
8 Afs 119/2005 – 118, nebo ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34).
[13] Dále stěžovatel namítá porušení §82 odst. 4 s. ř. Spornou právní otázkou
je, zda potvrzení orgánu správy sociálního zabezpečení je důkazem, který stěžovatel nemohl
uplatnit dříve než současně s podáním odvolání, a nevztahuje se tak na jeho doložení
koncentrace řízení, či nikoli. Zásada koncentrace řízení je zakotvena v §82 odst. 4 s. ř. Podle
tohoto ustanovení se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy,
které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním
stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.
[14] Správní řízení je tak rozděleno do dvou fází (řízení před orgánem I. stupně a řízení
odvolací), kdy účastník řízení je podle zásady „právo přeje bdělým“ nucen aktivně hájit
svá práva již před orgánem prvního stupně. Tímto jsou kladeny na účastníky řízení poměrně
vysoké nároky, což se může zdát neúměrné například u sankčních řízení. Proto jsou tímto
ustanovením kladeny vyšší nároky i na správní orgány I. stupně, co do poučovací povinnosti
ve smyslu §4 odst. 2 (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. 5. vyd. Praha,
C. H. Beck, 2016).
[15] V určitých typech řízení je dále §82 odst. 4 s. ř. prolomen zásadami uvedenými
zejména v §2 a §3 s. ř. Typicky tak platí v řízení o přestupcích; koncentrační zásada se dále
neuplatní též v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost (srov. rozsudek
ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011- 48, č. 2412/2011 Sb. NSS).
[16] To však neplatí v projednávaném případě. V řízeních o žádosti je zásada koncentrace
řízení zcela namístě (viz rozsudek ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60, ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 – 38, ze dne 21. 1. 2020, č. j. 10 Azs 271/2019 – 28, ze dne
7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, č. 2412/2011 Sb. NSS, ze dne 27. 11. 2012, č . j.
1 As 136/2012 – 23, č. 2786/2013 Sb. NSS, ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012 – 27,
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 7. 6. 2018, č. j.
7 Azs 132/2018 – 25, ze dne 25. 10. 2017, č. j. 8 Azs 152/2017 – 31, či ze dne 19. 1. 2017,
č. j. 10 Azs 206/2016 – 48). Zásada koncentrace řízení ve smyslu §82 odst. 4 s. ř. je běžně
používaný institut také v pobytových věcech cizinců a nepřipouštějí se zde žádné odchylky
(viz např. rozsudek ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 – 43, ze dne 3. 3. 2016, č. j.
10 Azs 95/2015 – 36, ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016 – 36, ze dne 8. 11. 2016, č. j.
5 Azs 115/2016 – 34, ze dne 21. 1. 2020, č. j. 10 Azs 271/2019 – 28, ze dne 7. 6. 2018, č. j.
7 Azs 132/2018 – 25, ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 – 43, ze dne 3. 3. 2016, č. j.
10 Azs 95/2015 – 36, nebo ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016 – 36, či ze dne 22. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 413/2017 – 29).
[17] V projednávaném případě se tedy koncentrace řízení neuplatní pouze a jedině
v případě, pokud stěžovatel skutečně nemohl potvrzení o bezdlužnosti vydané orgánem státní
správy sociálního zabezpečení předložit dříve než společně s odvoláním, jak tvrdí.
Pro zodpovězení této otázky je podstatný obsah správního spisu. Z něj vyplývá, že stěžovatel
podal dne 20. 12. 2017 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. Žádost neobsahovala všechny zákonné náležitosti uvedené v §44a odst. 3
ve spojení s §35 odst. 2 s odkazem na §31 odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců. Proto
jej správní orgán I. stupně dne 8. 1. 2018 vyzval k odstranění vad žádosti, a to doložením dokladu
o zajištění prostředků k pobytu na území, a dále k poskytnutí součinnosti při opatřování podkladů
pro vydání rozhodnutí spočívající v předložení dokladu prokazujícího, že úhrnný měsíční příjem
cizince a společně s ním posuzovaných osob odpovídá podmínkám uvedeným v §46 odst. 7
písm. b) zákona o pobytu cizinců, a k předložení dokladu prokazujícího bezdlužnost cizince.
[18] Ve výzvě proto citoval §178e zákona o pobytu cizinců, dle jehož prvního odstavce
se pro účely tohoto zákona za bezdlužnou považuje osoba, která nemá evidován nedoplatek, s výjimkou
nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky, a) u orgánů
Finanční správy České republiky, b) u orgánů Celní správy České republiky, c) na pojistném na veřejné zdravotní
pojištění a na penále a d) na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
a na penále. Dle druhého odstavce se bezdlužnost prokazuje potvrzeními orgánů Finanční správy České
republiky, orgánů Celní správy České republiky, okresní správy sociálního zabezpečení a příslušné zdravotní
pojišťovny, která nesmí být ke dni podání žádosti starší 30 dnů. Správní orgán I. stupně proto nejprve
shrnul, které z těchto dokladů již stěžovatel doložil, a dále jej vyzval, aby poskytl součinnost
správnímu orgánu doložením potvrzení vydaných finančním úřadem a správou sociálního
zabezpečení, a také zdravotní pojišťovnou, pokud je účastníkem veřejného zdravotního pojištění.
[19] Z výzvy je tedy zřejmé, že správní orgán I. stupně dostál své poučovací povinnosti
obecně stanovené v §4 s. ř. a blíže v yjádřené v §45 odst. 2 s. ř., a tím splnil i vyšší nároky
kladené na správní orgán I. stupně plynoucí ze zásady koncentrace řízení, jak již soud uvedl
v bodě 14 tohoto rozsudku. Ve výzvě totiž správní orgán uvedl, jaký nedostatek má podání
a jakým způsobem ho lze odstranit, a také jaké jsou důsledky nevyhovění výzvě.
[20] Na základě této výzvy poskytl stěžovatel všechny vyžadované doklady, vyjma potvrzení
o bezdlužnosti vydaného orgánem správy sociálního zabezpečení. Místo toho dodal pouze přípis
Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2017, ze kterého plyne, že z důvodu
nesplnění zákonné povinnosti o dodání přehledů za rok 2015 a 2016 nelze potvrzení vystavit.
[21] Je tedy zřejmé již z pouhého obsahu přípisu, že se nejedná o požadované potvrzení
o bezdlužnosti. Stěžovatel žádal o prodloužení tohoto typu pobytového oprávnění opakovaně,
celkem pětkrát, jak plyne ze správního spisu. Ostatně zdůrazňuje to sám v kasační stížnosti.
Stěžovatel si proto musel být vědom, jaké doklady je nutné k žádosti přiložit (správní orgán
jej o tom navíc dostatečně poučil). Mělo mu tedy být zřejmé, že předkládaný přípis není
požadovanou zákonnou náležitostí. Neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že se teprve s vydáním
rozhodnutí správního orgánu I. stupně dozvěděl o neúplnosti jeho žádosti. Není rovněž pravdou,
že stěžovatel byl po dobu řízení I. stupně aktivní, neboť nereagoval ani na výzvu k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 5. 2018.
[22] K odvolání, které stěžovatel podal dne 22. 5. 2019, přiložil potvrzení o bezdlužnosti
vydané Okresní správou sociálního zabezpečení Pelhřimov ze dne 13. 5. 2019. Z něj vyplývá,
že chybějící přehledy za rok 2015 a 2016, které byly důvodem nevydání potvrzení Pražskou
správou sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2017, stěžovatel dodal již 6. 12. 2017, tedy dva dny
po vydání původně doloženého přípisu. Měl tedy možnost potvrzení o bezdlužnosti předložit
již v době před podáním žádosti. Mohl a měl tak učinit rovněž během lhůty, kterou správní orgán
I. stupně k doložení stanovil, či poté, co dne 21. 5. 2018 obdržel výzvu k seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k povaze výzvy podle §45 odst. 2 s. ř., která není usnesením,
ale přípisem, mohl vadu žádosti odstranit i po lhůtě mu určené správním orgánem, kdykoliv
do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy až do dne 25. 4. 2019 (obdobně
viz rozsudek ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34). Jak podotkla žalovaná ve vyjádření
ke kasační stížnosti, vystavení takového dokladu není závislé na „novém“ zdaňovacím období,
příslušný správní orgán jej vystaví kdykoliv na žádost. Stěžovatel již před podáním žádosti věděl,
že v určitý moment nesplňoval podmínky pro vydání potvrzení o bezdlužnosti orgánem správy
sociálního zabezpečení. Bylo pak čistě na jeho procesní aktivitě, aby si po splnění svých
zákonných povinností znovu požádal o potvrzení o bezdlužnosti, zvlášť byl-li k tomu výslovně
vyzván.
[23] Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že správní orgán je povinen rozhodovat
podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. S ohledem na povahu řízení zahajovaného
na žádost bylo na stěžovateli, aby správnímu orgánu dodal aktualizované podklady, k čemuž
mohl využít celý rok a půl trvající správní řízení, včetně reakce na výzvu k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí. Odkaz na rozsudek ze dne 7. 4. 2011 č. j. 1 As 24/2011-79,
není přiléhavý. V dané věci šlo totiž o neudělení dlouhodobého pobytu z důvodu nesplnění jedné
z podmínek, která byla správnímu orgánu známa z úřední povinnosti (předchozí zrušení
dlouhodobého víza, během jehož doby platnosti žadatel podal žádost o dlouhodobý pobyt).
[24] Takový postup pak nemohl být ani přepjatě formalistický. Nejvyšší správní soud
si je samozřejmě vědom judikatury Ústavního soudu předestřené stěžovatelem, ze které vyplývá,
že ve výjimečných případech je nutné namísto doslovného jazykového výkladu právního předpisu
přihlédnout k jeho systematice a účelu, jakož i k individuálním okolnostem každého případu.
V daném případě však nelze odhlédnout od jasného zákonného znění, které neumožňuje
se od něj odchýlit a žádosti vyhovět, pokud stěžovatel nevyhověl výzvě správního orgánu
I. stupně k součinnosti a požadované potvrzení jako jednu ze zákonných náležitostí nedoložil.
Jak již kasační soud uvedl, v daném případě nelze uplatnit odchylku od zásady koncentrace řízení,
neboť stěžovatel mohl potvrzení předložit již v řízení před správním orgánem I. stupně.
[25] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s právním závěrem krajského soudu,
dle kterého žalovaná již nemohla přihlédnout k potvrzení o bezdlužnosti vydanému Okresní
správou sociálního zabezpečení Pelhřimov, neboť se v daném případě uplatnila koncentrace
řízení ve smyslu §82 odst. 4 s. ř.
[26] Druhá stěžovatelova kasační námitka směřuje proti nedostatečnému posouzení
přiměřenosti zásahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně do stěžovatelova
rodinného a soukromého života, poměřovaná vůči důvodu, pro který správní orgán rozhodnutí
vydal. Ani této námitce však soud nepřisvědčuje. Naopak se ztotožňuje s tím, jak přiměřenost
zásahu posoudil správní orgán I. stupně. Podstatným soud shledává zvláště skutečnost, že všichni
stěžovatelovi příbuzní, tedy manželka, dítě, sourozenci i rodiče bydlí v jeho zemi původu
a stěžovatel je pravidelně navštěvuje. Případná povinnost vycestovat a nutnost vyřídit si nové
pobytové oprávnění v zemi původu jej proto neodloučí od jeho rodiny. Ačkoli musí soud
korigovat závěry správních orgánů a krajského soudu o stěžovatelově neúspěšném podnikání,
ke kterým dospěly pouze na základě platebního výměru za rok 2016, považuje soud, i přes
stěžovatelovy ekonomické aktivity na území, zásah do soukromého a rodinného života
způsobený důsledkem vydání správního rozhodnutí za přiměřený.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto
návrhu soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem
a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném
účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[29] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované,
která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu