ECLI:CZ:US:2019:1.US.101.19.1
sp. zn. I. ÚS 101/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 7 To 378/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2018 č. j. 3 T 82/1995-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 1995 sp. zn. 3 T 82/1995 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla podle §350h odst. 4 trestního řádu a contrario za použití §80 odst. 3 trestního zákoníku zamítnuta jeho žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění z území České republiky. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že za dobu téměř 25 let, které uplynuly od spáchání skutku, za nějž byl odsouzen, se změnil a je nyní řádným občanem. Přiznává, že trestní soudy obou stupňů se držely výslovného znění zákona, konkrétně ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu a §80 odst. 3 trestního zákoníku. Zdůrazňuje však, že v současné době se jemu uložený trest vyhoštění již týká nejen území České republiky, ale území celé Evropské Unie, tj. že mu tento trest byl vstupem České republiky do Evropské Unie a do Schengenského prostoru fakticky zpřísněn. Podle jeho názoru české trestní právo neumožňuje ukládání absolutních trestů, vždy jsou stanovena kritéria umožňující jejich zmírnění, což by se ovšem netýkalo trestu vyhoštění při rigorózním, resp. přehnaně formalistickém výkladu §350h odst. 4 trestního řádu. Takový formalistický výklad, na němž trestní soudy založily napadená rozhodnutí, proto považuje za rozporný s čl. 36 Listiny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), což je třeba vztahovat i k rozhodování o jejich dalším výkonu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval §57 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a obdobně nyní §80 odst. 3 trestního zákoníku. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví. Pokud se tedy stěžovatel obrátil na soudy s požadavkem na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, ačkoliv nenastaly okolnosti, pro které není uvedený trest možno vůbec uložit, byl by opačný postup porušením zásad právního státu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2316/17 či IV. ÚS 3969/17).
Ústavní soud konstatuje, že již trestní soudy se v napadených usneseních řádně vypořádaly se všemi výše uvedenými skutečnostmi, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti. Odkázat lze zejména na č. l. 2 napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kde tento soud správně uvedl, že výčet zákonných důvodů pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění je taxativní, a nelze jej proto žádným způsobem rozšiřovat. V úvahu nepřichází ani analogická aplikace ustanovení trestního zákoníku upravujících možnost upuštění od výkonu jiných druhů trestů, neboť jestliže trestní zákoník stanoví ve vztahu k trestu vyhoštění uzavřený výčet možností pro upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu, neexistuje žádný prostor pro rozšiřování možností pro takový postup.
Jelikož sám stěžovatel přiznává, že trestní soudy svá rozhodnutí založily na znění citovaných zákonných ustanovení a protože jeho argumentace neobsahuje žádné relevantní okolnosti, které by výše popsaný výklad těchto ustanovení zpochybňovaly, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k žádnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu