ECLI:CZ:US:2008:1.US.1267.08.1
sp. zn. I. ÚS 1267/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Policie ČR, Městské ředitelství Brno, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, ze dne 17.4.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02, proti postupu Policie ČR, Městské ředitelství Brno, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, a Městského státního zastupitelství v Brně, kterým mu bylo odepřeno právo nahlédnout do vyšetřovacího spisu, a proti postupu Policie ČR, Městské ředitelství Brno, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, stran vyrozumívání obhájce stěžovatele k účasti při vyšetřovacích úkonech a stran příkazu k prohlídce jiných prostor ze dne 31.3.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02, a způsobu provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 17.4.2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal nález, jímž „zruší usnesení Policie ČR, Městské ředitelství Brno, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, ze dne 17.4.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02 (poznámka: kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele), vysloví buď ve výroku nebo v odůvodnění nálezu, že dosavadní postup komisaře policie ČR, kdy obviněnému odepřel nahlížet do spisu je nezákonný a bylo jím porušeno ústavní právo na řádnou obhajobu, dále vysloví, že i dosavadní vyrozumívání, ba dokonce přímo opomenutí vyrozumět obhájce k účasti při vyšetřovacích úkonech je nezákonné a protiústavní, vysloví, že předvolání k výslechu ze dne 12. května 2008 je nezákonné a protiústavní a v rozporu s právem na řádnou obhajobu, vysloví, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, stejně jako způsob provedení prohlídky těchto prostor je nezákonný a protiústavní, a vysloví, že vyřízení podnětu MSZ v Brně čj. 1 ZT 187/2008-5 proti odepření nahlížet do spisu je v rozporu se zákonem a neústavní.“
II.
Petit ústavní stížnosti je argumentačně rozveden v odůvodnění ústavní stížnosti ohledně napadeného usnesení Policie ČR (ze dne 17.4.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02) tak, že „v odůvodnění výroku usnesení jsou použity důkazy, které v době převzetí usnesení stěžovatelem nebyly ještě vůbec provedeny, jako např. vysvětlení Ing. R. P., takže je zřejmé, že usnesení bylo nachystáno předem, aniž by ve věci byly skutečnosti kladené obviněnému za vinu náležitě objasněny a aniž by skutečnosti dosud zjištěné odůvodňovaly stávající postup policejního komisaře, o čemž svědčí i odepření nahlížet do spisu.“ Napadeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání trestného činu úvěrový podvod dle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona.
K tomu Ústavní soud uvádí, že z vyšetřovacího spisu neplyne, že by si stěžovatel proti napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost jako opravný prostředek dle §141 a násl. trestního řádu (stěžovatel to ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, rozporuje jen napadené usnesení policejního orgánu). Ústavní soud tak ústavní stížnost v části napadající usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17.4.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02, odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon (v daném případě trestní řád) k ochraně jeho práva poskytuje.
III.
Pokud jde o příkaz k prohlídce jiných prostor a k samotné této prohlídce, jedná se o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Prohlídka jiných prostor byla provedena dne 17.4.2008 (srov. protokol o provedení prohlídky jiných prostor na č.l. 284 spisu zaslaného Ústavnímu soudu) na základě příkazu vydaného policejním orgánem dne 31.3.2008, č. j. MRBM-20044-29/TČ-2007-02 (srov. str. 283 spisu zaslaného Ústavnímu soudu), se souhlasem státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Prohlídka byla nařízena na adrese Brno, Olomoucká č. 146a, č.p. 1158, a to prostor užívaných obchodní společností EKORP s.r.o. (srov. nájemní smlouvu na str. 279 spisu zaslaného Ústavnímu soudu), ve vlastnictví fyzických osob V. N. a K. S.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud se již obdobnou otázkou ve své judikatuře zabýval. V usnesení vydaném pod sp. zn. I. ÚS 1628/07 Ústavní soud konstatoval, že „Z příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků je zřejmé, že nesměřuje proti stěžovateli, ale výlučně proti společnosti G&C Pacific, a. s., byť v souvislosti s jednáním stěžovatele jakožto statutárního zástupce této společnosti. Proto osobou oprávněnou namítat neústavnost postupu policejního orgánu při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků (jiný zásah orgánu veřejné moci) byla pouze společnost G&C Pacific, a. s., a další podnájemci, mj. tedy obhájkyně stěžovatele, společnost BGC Developers, a. s., společnost INASAK, s. r. o., případně další, u nichž byla prohlídka provedena, ale nikoli stěžovatel jako fyzická osoba.“ V této souvislosti vyslovil právní závěr, že ve vztahu k prohlídce jiných prostor a pozemků se jednalo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Citovaný právní závěr Ústavního soudu dopadá i na danou věc. Lze proto analogicky konstatovat, že z příkazu k prohlídce jiných prostor v dané věci je zřejmé, že nesměřuje proti stěžovateli, ale výlučně proti společnosti EKORP, s. r. o. Proto osobou oprávněnou namítat neústavnost postupu policejního orgánu při provádění prohlídky jiných prostor (jiný zásah orgánu veřejné moci) v dané věci byla společnost EKORP, s. r. o., ale nikoli stěžovatel jako fyzická osoba, tedy svým jménem. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
III.
Stěžovatel podal též ústavní stížnost proti postupu policejního orgánu ohledně vyrozumívání svého obhájce k účasti při vyšetřovacích úkonech. Namítal, že v době od 17.4.2008 do dne 13.5.2008 byly učiněny ve věci úkony, o kterých jeho obhájce nebyl vyrozuměn (viz výslech dne 5.5.2008) nebo byl vyrozuměn v rozporu s trestním řádem (výslech nařízený na den 12.5.2008, o kterém byl jeho obhájce vyrozuměn faxem dne 12.5.2008 v 9h13, a dostalo se mu to do rukou teprve 10h36 téhož dne; vyrozumění o tomto úkonu navíc nesplňovalo náležitosti dle §165 odst. 2 trestního řádu, neboť vyrozumění vůbec nelze ztotožnit s osobou vyslýchanou).
Ústavní soud se v principu obdobnou otázkou (z hlediska možnosti věcného přezkumu z hledisek ústavně právních) ve své judikatuře taktéž zabýval. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 165/06 byl dvěma obviněnými napaden postup policejního orgánu a okresního státního zastupitelství spočívající v nepřipuštění jejich účasti u výslechu svědka (stěžovatelé argumentovali ustanovením §165 odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud přitom v usnesení v citované věci konstatoval, že „Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Pravomoc k přezkumu „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu přitom nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Jiný zásah orgánu veřejné moci nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu orgánu veřejné moci, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i protiústavní procesní vady lze v rámci pokračování celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Vzhledem k tomu, že řízení u Ústavního soudu je založeno na principu subsidiarity, který, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stanoví, že je nepřípustná ústavní stížnost, pokud nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst.1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.“
Ostatně již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 520/99 Ústavní soud - v reakci na ústavní stížnost stěžovatele proti údajnému protiústavnímu postupu policejního orgánu a krajského státního zastupitelství spočívajícímu v tom, že obhájci stěžovatele není umožňována účast u úkonů trestního řízení (které se konají v zahraničí), a že stejně tak není řádně vyrozumíván o úkonech přípravného řízení, které se konají před vyšetřovatelem (Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové): konstatoval toto: „pokud nebylo pravomocně skončeno řízení vedené před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) podle daných procesních předpisů (v dané věci trestního řádu) a stěžovatel v rámci tohoto řízení a následného přezkumu nadřízeným orgánem tvrzených porušení základních práv a svobod nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, není z ústavněprávního hlediska dán důvod pro ingerenci Ústavního soudu, neboť je plně v kompetenci obecných soudů, aby v rámci instančního přezkumu se zabývaly vznesenými námitkami, a to v rámci řízení, které bude před nimi probíhat a tato tvrzená porušení práv stěžovatele jako obviněného (zejména tvrzené porušení práva na obhajobu) v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř. posoudily v rámci konečného rozhodnutí věci.“
Tudíž, s odkazem na citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 165/06, které obdobně dopadá i na danou věc, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti postupu policejního orgánu ohledně vyrozumívání obhájce stěžovatele k účasti při vyšetřovacích úkonech jako nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že jestliže některý z úkonů nebyl proveden v souladu s trestním řádem ve smyslu stěžovatelem namítaném, pak to budou orgány činné v trestním řízení reflektovat v konečném hodnocení věci. Své námitky bude stěžovatel moci uplatnit v řízení před soudem, který bude rozhodovat i o použitelnosti důkazů prováděných v přípravném řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 17/07, v němž Ústavní soud s takovým odůvodněním reagoval mj. na námitku stěžovatelky, že k rozšíření jejího trestního stíhání došlo na základě výpovědi svědka, kterého policejní orgán vyslechl bez účasti její obhájkyně). Lze též dodat, že případná absence obhájce u prvotních výslechů svědků by mohla být z ústavně právního hlediska napravena opětovným výslechem svědků za účasti obhájce (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 56/99). Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 243/2000 k interpretaci a aplikaci §165 odst. 2 trestního řádu: „Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (§2 odst. 13) trestního řádu vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval.“
IV.
1) Konečně, pokud jde o napadený postup policejního orgánu a Městského státního zastupitelství v Brně, kterým bylo stěžovateli odepřeno právo nahlédnout do vyšetřovacího spisu, uvádí stěžovatel v konkrétnostech následující. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli předáno osobně dne 17.4.2008; téhož dne se stěžovatel, jeho obhájce a policejní komisař domluvili na 24.4.2008, kdy policejní komisař umožní stěžovateli a jeho obhájci nahlédnutí do spisu pro zajištění obhajoby stěžovatele. Obhájce stěžovatele požádal policejní orgán o umožnění účasti u dalších úkonů činěných ve věci. Dne 24.4.2008 se stěžovatel spolu se svým obhájcem dostavil na základě předchozí domluvy z 17.4.2008 do kanceláře policejního komisaře k prostudování spisu, avšak policejní komisař nahlédnutí do spisu odepřel, což odůvodnil ustanovením §65 odst. 2 trestního řádu. Dle §65 odst. 2 in fine však nelze odepřít obviněnému a jeho obhájci tento úkon, jakmile byli již oba upozorněni na možnost prostudování spisu, což bylo učiněno dne 17.4.2008 samotným policejním komisařem při předání usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento postup policejního komisaře přezkoumal státní zástupce Městského státního zastupitelství, ale neshledal nezákonnost.
2) V souvislosti s touto částí ústavní stížnosti, resp. s otázkou její meritorní projednatelnosti byl Ústavní soud konfrontován s tím, že v tomto aspektu jeho judikatura není zcela jednotná.
Kupř. usnesením sp. zn. II. ÚS 380/01 byla odmítnuta jako nepřípustná (a tak bez věcného přezkumu) ústavní stížnost proti postupu policejního orgánu, který neumožnil obhájci stěžovatele nahlédnout do spisového materiálu, a proti postupu státního zástupce, jenž v postupu policejního orgánu neshledal žádné pochybení. Usnesením sp. zn. II. ÚS 391/03 byla odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost stěžovatele proti opatřením dozorového státního zástupce, jimiž nebylo stěžovateli umožněno „dostudovat“ spisový materiál. Ostatně již předtím, např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 86/2000, byla sice ústavní stížnost proti „rozhodnutí“ státního zástupce, který potvrdil odepření obhájci stěžovatele nahlédnout do spisu jako správné (v rámci reakce na žádost stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu), odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nicméně toliko z důvodů ve své podstatě formálních, materiálně podřaditelným (spíše) pod odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost: „Posouzení toho, zda odepřením nahlédnutí do spisu byl stěžovatel na svých právech jakýmkoli způsobem dotčen, je možné teprve v další fázi tohoto řízení, v tomto stádiu trestního řízení nejeví se však Ústavnímu soudu opodstatněným posunovat věc do ústavně právní roviny.“ V usnesení sp. zn. I. ÚS 407/2000 proti opatření policejního orgánu, kterým bylo stěžovateli a jeho obhájci odepřeno nahlížení do spisu, Ústavní soud argumentoval též mimo věcný přezkum, že „K omezení práva nahlížet do spisu bylo tedy přikročeno v procesním stadiu trestního řízení, kdy zmíněné oprávnění orgánů činných v trestním řízení je časově omezené a vztahuje se pouze na přípravné řízení, na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatelů a jejich obhájce vyšetřovatelem na možnost prostudovat spis, již právo nahlédnutí do spisu nelze odepřít (ustanovení §65 odst. 2 tr. ř.).Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu i případné protiústavní procesní vady lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení.“, byť současně – v jisté kontrapozici – dodal, že „V dané věci Ústavní soud neshledal porušení uplatňování státní moci podle zákona, ani neshledal, že by opatřením orgánu veřejné moci došlo k porušení práv stěžovatelů na obhajobu či spravedlivý proces. Protože neshledal ani napadeným opatřením porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatelů, zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.“ (a následně odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou).
Současně je však třeba poukázat na ta rozhodnutí Ústavního soudu - o ústavní stížnosti proti postupu policejního orgánu (a event. souvisejícímu následnému kontrolnímu postupu dozorujícího státního zástupce), jímž bylo stěžovateli odepřeno právo nahlédnout do vyšetřovacího spisu - kterými nedošlo k odmítnutí ústavní stížnosti z formálních důvodů (pro nepřípustnost) a Ústavní soud podrobil postup orgánů činných v trestním řízení jistému (z povahy věci omezenému) věcnému přezkumu. Příkladmo lze poukázat na usnesení sp. zn. II. ÚS 418/01, III. ÚS 311/04, III. ÚS 182/05 aj.
Ústavní soud se v případě dvoukolejnosti vlastní judikatury ohledně této sporné otázky [pozn.: (omezený) věcný přezkum a contrario odmítnutí pro nepřípustnost] přiklonil k té části své rozhodovací praxe, kterou ústavní stížnost nebyla odmítnuta již z formálních důvodů. Jinými slovy, Ústavní soud interpretoval nejednotnost judikatury Ústavního soudu ve prospěch stěžovatele.
3) Pokud jde tedy o stěžovatelem namítané porušování práv obhajoby spočívající v konkrétním neumožnění nahlédnout do spisu, Ústavní soud bez ohledu na výše uvedený závěr v prvé řadě – co do vymezení kritéria ústavně právního přezkumu dané otázky za současného procesního stavu (trestní řízení stále probíhá) - upozorňuje, že je v zásadě oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod až po pravomocném ukončení trestního řízení a poté, co budou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje. Přitom dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek. Bere na zřetel povahu trestního řízení, v němž má obviněný právo na dvoustupňovou trestní jurisdikci (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Soud druhého stupně je povolán k tomu, napravit případná procesní pochybení soudu prvého stupně. Totéž tím spíše platí pro vztahy mezi orgány činnými v přípravném řízení a trestními soudy. V době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a naopak se nacházelo teprve v počáteční fázi přípravného řízení. V daném stádiu přípravného řízení Ústavní soud nemůže prejudikovat, zda trestní řízení posuzované ve svém celku bude či nebude spravedlivé. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné protiústavní procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Vzhledem k tomu je zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, nepřípustný (z povahy věci jde tak o silně omezený přezkum Ústavním soudem).
O takovou mimořádnou situaci se však podle mínění Ústavního soudu v posuzovaném případě nejedná.
4) Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 80), zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možné v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
V citovaném nálezu III. ÚS 239/04 Ústavní soud rovněž upozornil, že zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížet do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (viz např. ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu); ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: „Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu … má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno „otevřeně“, tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování“ (BVerfG, 2 BvR 1895/03). V nálezu III. ÚS 239/04 Ústavní soud také konstatoval, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti.
Vycházeje z výše uvedených zásad vzal Ústavní soud především v úvahu, že záznam policejního orgánu o odepření nahlédnutí do trestního spisu ze dne 24.4.2008 ve spojení (bráno jako celek) s přípisem dozorujícího státního zástupce „Přezkoumání postupu policejního orgánu“ (č. j. zn. 1 ZT 187/2008-5) je odůvodněn dostatečně. Státní zástupce uvedl, že „Lze tedy připustit dočasné odepření práva nahlédnout do spisu za situace, kdy nejsou dosud známé výsledky znaleckého zkoumání zajištěných PC a lze tudíž očekávat možnost či nutnost zajištění dalších důkazů. Obdobně shledal státní zástupce za dostatečně závažný i koluzní důvod spočívající v možném ovlivnění důkazů, které je ještě nutno pro potřeby trestního řízení příslušným způsobem zajistit. I v tomto případě však lze právo nahlédnout do spisu odepřít pouze dočasně, tj. do doby zajištění takových důkazů. Existence minimálně jednoho konkrétního důkazu, který je ještě procesně zajistit, je přitom ze spisového materiálu patrná … Jakmile budou známy výsledky znaleckého zkoumání zajištěných PC a budou zajištěny případné další důkazy, u nichž je nutno předejít možnému ovlivnění, budou obhájce i obviněný moci plně využít práva nahlédnout do spisu.“
Ústavní soud uvádí, že při posuzování, zda je odepření nahlédnout do spisu dostatečně odůvodněno, je třeba mimo jiné, vzít v úvahu, že důvody odepření nahlédnutí do spisu nemohou být konkretizovány natolik, že by mohl být zmařen důvod tohoto odepření (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 627/05). Lze podotknout, že v souzené věci jde o případ spojený s možnou hospodářskou kriminalitou závažného charakteru [mimořádného rozsahu – stěžovatel je trestně stíhán podle §250b odst. 1, 4 písm. b)]. Je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že k odepření nahlédnutí do spisu došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání, tedy ve velmi brzkém stadiu přípravného řízení, kdy začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu. V obecné rovině lze konstatovat, že v takové fázi trestního řízení je zvýšená možnost maření vyšetřování ze strany obviněného, pokud by byl detailně seznámen s poznatky, kterými v daný okamžik disponují orgány činné v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 311/04). Zásada veřejnosti se právě z těchto důvodů v přípravném řízení neuplatňuje, ale je zakotvena pouze pro řízení před soudem (§2 odst. 10 tr. ř.). Svého práva nahlédnout do spisu podle §65 odst. 1 tr. ř. se stěžovatel bude moci domáhat v dalším průběhu vyšetřování; oprávnění orgánů činných v trestním řízení toto nahlédnutí odepřít je přitom časově omezené a vztahuje se pouze na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatele a jeho obhájce na možnost prostudovat spis ve smyslu §166 odst. 1, 2 tr. ř. již toto právo odepřít nelze (§65 odst. 2 tr. ř.).
Jinými slovy, v případě odepření možnosti stěžovatele nahlédnout do spisu šlo v posuzované věci o procesní a vyšetřovací taktiku, již orgánům činných trestním řízení za tehdejší situace nelze upírat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 182/05). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
5) Pokud stěžovatel namítal, že dle §65 odst. 2 in fine však nelze odepřít obviněnému a jeho obhájci tento úkon, jakmile byli již oba upozorněni na možnost prostudování spisu - což přitom mělo být učiněno dne 17.4.2008 samotným policejním komisařem - postačí odkázat na reakci státního zástupce na tuto námitku v přípise č. j. 1 ZT 187/2008-5, že „upozorněním na možnost prostudovat spisy“ ve smyslu §65 odst. 2 in fine trestního řádu je myšleno upozornění na možnost prostudovat spisy dle §166 odst. 1 trestního řádu, tedy až ve fázi skončení vyšetřování, tj. v okamžiku zajištění všech důkazů v rámci přípravného řízení, k čemuž v tehdejší době nedošlo. Dne 17.4.2008, kdy měl být dle stěžovatele obhájce stěžovatele spolu se stěžovatelem údajně upozorněni na možnost prostudovat spis ve smyslu §65 odst. 2 in fine trestního řádu, bylo trestní stíhání teprve zahájeno, přičemž den, kdy mělo být umožněno prostudování spisu, bylo teprve 24.4.2008. Na podporu tohoto právního názoru státního zástupce lze poukázat též na judikaturu Ústavního soud [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 496/98: „…po skončení vyšetřování, po upozornění vyšetřovatelem na možnost prostudovat vyšetřovací spis, již nelze obviněnému ani jeho obhájci právo nahlédnout do spisů odepřít.“, usnesení sp. zn. III. ÚS 311/04 či I. ÚS 407/2000: „Po upozornění stěžovatele a jeho obhájce na možnost prostudovat spis ve smyslu §166 odst. 1, 2 tr. ř. již toto právo odepřít nelze (§65 odst. 2 tr. ř.).“] jakož i „komentářovou literaturu“ (Šámal, P. a kol.: Trestní řád, I. díl, Komentář, 5., doplněné a přepracované vydání, C.H.Beck, Praha, 2005, str. 436: „K pojmu upozornění na možnost prostudovat spiy srov. §166 odst. 1, 2.“).
V.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu