ECLI:CZ:US:2011:1.US.127.11.1
sp. zn. I. ÚS 127/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Š., advokáta, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sádlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti usnesení Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 41 C 459/2008-64, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010, č. j. 51 Co 527/2010-75, spojené s návrhem na zrušení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel uvádí, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2010 byl ustanoven opatrovníkem (dnes již zemřelé) E. H. v řízení o vyklizení nemovitosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 459/2008.
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a konečně, že opatrovníku žalované - tedy stěžovateli - se za zastupování žalované přiznává částka 2.703,60 Kč (výrok III.). Při rozhodování o odměně stěžovatele za zastupování soud prvního stupně aplikoval §9 odst. 5, 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Městský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odměně opatrovníka potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem obvodního soudu o nutnosti aplikovat §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Své rozhodnutí odvolací soud - v kontrapozici s názorem stěžovatele o nutnosti aplikovat §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - odůvodnil tím, že uvedený typ řízení se mj. vyznačuje tím, že opatrovník, který byl v řízení soudem ustanoven, nemá žádný kontakt se svým "klientem", a proto může vycházet téměř výlučně z obsahu spisu. Zákonodárce tedy při takto nastavené odměně odůvodněně předpokládal výrazně nižší pracnost a náročnost právní služby opatrovníka než v případech, kdy je advokát, byť ve funkci ustanoveného zástupce dle ust. §30 odst. 2 o. s. ř., se svým klientem ve spojení a kdy koncipuje žalobní tvrzení, resp. obranu proti nim, včetně relevantních důkazů, ve spolupráci s ním. Odvolací soud následně uzavřel, že se nejedná o rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ani s dalšími články tohoto ústavního zákona. S odkazem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 10/08 dovodil, že "srovnání právní úpravy dvou či více institutů, uplatňujících se v odlišných situacích, nelze vydávat za záležitost rovnosti mezi osobami".
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušila jeho základní právo dle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje zrušit §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s právním názorem obecných soudů o nutnosti aplikovat §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Na podporu svého opačného názoru - o nutnosti aplikovat odst. 1 téhož paragrafu - vyslovuje především následující argumenty. Zcela nesprávná je prý úvaha odvolacího soudu, ze které vyplývá, že v případě "absence klienta" je možno a priori uvažovat o výrazně nižší pracnosti a náročnosti poskytnutých právních služeb. Odvolací soud nevzal v úvahu, že i přes jistou specifičnost soudního řízení (spočívající v neexistenci kontaktu s klientem) ostatní aspekty soudního řízení zůstávají bezesporu zachovány. Advokát při svém ustanovení musí prostudovat soudní spis. V tomto kontextu je lhostejné, v jakém postavení tak činí (tedy zda jako opatrovník či jako právní zástupce). Bez ohledu na své formální postavení je pak následně nucen se náležitě připravit na nařízené soudní jednání a rovněž jej absolvovat. Pokud je rozhodnutí pro klienta nepříznivé, podává po zvážení okolností případný opravný prostředek, atd. V tomto ohledu je činnost advokáta (opatrovníka) zcela shodná s činností, jakou vykonává pro klienty na plnou moc, případně pro klienty, kterým je ustanoven jako právní zástupce. Při vyúčtování odměny vychází advokát - opatrovník, stejně jako advokát - právní zástupce, ze stejného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (§11). V této souvislosti není stěžovateli zřejmé, z jakého důvodu by např. sazba odměny u advokáta - opatrovníka v případě lustrace soudního spisu, či účast u soudního jednání, měla být oproti sazbě odměny advokáta - ustanoveného právního zástupce, několikanásobně nižší. Postavení advokáta - opatrovníka je v případě "absence" kontaktu klienta ještě náročnější, a to s ohledem na nutnost ochrany zájmů klienta bez znalosti hlubších souvislostí v dané věci, které by mohl klient advokátovi poskytnout, a jejichž uplatnění by klientovi mohlo přinést úspěch ve věci. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na §31 odst. 2 o. s. ř. Jediným důsledkem případné "absence dosahu" klienta tak může být skutečnost, že advokát v tomto případě nemůže uplatnit úkon právní služby zakotvený v ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spočívající v uskutečnění porady se svým klientem. V kontextu uvedených skutečnosti považuje stěžovatel - ve vztahu k advokátovi - za zcela nedůstojné a neudržitelné, aby se výše sazby odměny ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (při tarifní hodnotě 500,- Kč) např. za prostudování soudního spisu či účasti na soudním jednání, shodovala s výší paušální náhrady za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.
Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře zabýval již vícekrát. Zde lze citovat kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 2160/10 či I. ÚS 2296/10, která rekapitulovala dosavadní judikaturu Ústavního soudu k problematice stěžovatelem předložené:
"Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními sp. zn. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10 či III. ÚS 2797/09 - odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska III. ÚS 2160/10 účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 880/09 či II. ÚS 647/10).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2380/08 platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.".
III.
Ústavní soud nevidí důvod ani v nyní posuzované věci odchýlit se od shora citované četné vlastní judikatury. Proto - po shledání, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu je odůvodněn závěr, že návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 5 advokátního návrhu je zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2797/09). Řečeno ještě jinak, lze odkázat též na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 812/10, III. ÚS 1316/10, II. ÚS 2237/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu