ECLI:CZ:US:2009:1.US.161.08.1
sp. zn. I. ÚS 161/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Simonou Kiselovou, advokátkou, se sídlem Karola Sliwky 125, 733 01 Karviná - Hranice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 510/2007, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), jímž byl uznán vinným trestným činem podplácení dle §160 odst. l zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných ČMFS, v trvání 3 1et. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006 (dále jen "rozsudek městského soudu") jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 510/2007 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.
Trestná činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že si nechal jako hlavní rozhodčí fotbalového utkání slíbit úplatek za jeho ovlivnění.
Za prvé stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Uvádí, že soudy konstatovaly jeho vinu na základě jediného odposlechu telefonního hovoru se spoluobžalovaným I. H. Tento důkazní pramen je však osamocen. Též jej nelze přeceňovat vzhledem ke skutečnosti, že hodnocení delegáta konkrétního fotbalového utkání bylo velice kladné a neodpovídalo skutečnostem, které I. H. v telefonním hovoru uváděl.
Za druhé stěžovatel namítá, že soudce JUDr. Dufka, který v přípravném řízení vydal příkaz k odposlechu telefonního hovorů má vztah k poškozené organizaci ČMFS. Působí totiž jako arbitr v arbitrážní komisi ČMFS, tedy je aktivním členem orgánů tohoto svazu. Je zcela zřejmé, že samotná účast tohoto soudce v orgánu fotbalového svazu přinejmenším vyvolává pochybnosti o jeho nepodjatosti právě pro poměr k jednomu z účastníků trestního řízení, tedy poškozené organizace. Obecné soudy včetně soudu Nejvyššího postupovaly v rozporu se zákonem č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), když pro vyloučení soudce stačí pouhá pochybnost a nikoliv prokázaná skutečnost k tomu, aby takováto osoba byla z projednání věci vyloučena. Pro rozptýlení těchto pochybností pak nemůže stačit subjektivní prohlášení tohoto soudce, které obecné soudy bez jakékoliv pochybnosti přijaly.
Za třetí stěžovatel uvádí, že dle odůvodnění předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vedeno šetření pro úmyslný trestný čin dle §160 odst. l, §161 odst. l trestního zákona, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Chybí zde však jakákoliv bližší identifikace předmětné mezinárodní smlouvy. Dle stěžovatelova názoru se jedná o závažný nedostatek, který zpochybňuje zákonnost daného příkazu a v návaznosti na to i učiněné telefonní odposlechy. Tento procesní nedostatek nelze dodatečně hojit tak, jak učinil soud svým výkladem, že se jedná o mezinárodní smlouvu č. 70/2002 Sb.m.s., čl. 7, přičemž Česká republika tuto úmluvu ratifikovala s tím, že jako trestný čin podle vnitrostátního práva bude hodnotit chování uvedená v čl. 7 a 8, pokud odpovídají skutkovým podstatám trestných činů, vyslovených v trestním zákonu České republiky. Soud nemůže dodatečně vykládat příkaz k odposlechu v tom směru, jakou úmluvu měl soudce vydávající příkaz k odposlechu na mysli, když v samotném příkazu přesná specifikace úmluvy chybí. Stěžovatel nadto zpochybňuje, že by úprava v čl. 7 a 8 na stíhané jednání dopadala. Soudy si k obrazu svému upravují pojem "obchodní činnost" a činnost jednotlivých obžalovaných ve smyslu řízení fotbalových utkání pak soud považuje za práci v organizacích soukromého sektoru, přestože tato práce není vykonávána na základě pracovního poměru podle zákoníku práce, ale na základě jejich členství v ČMFS, v jehož rámci byli pověřeni výkonem funkcí rozhodčích, asistentů a delegátů ČMFS.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými pochybeními došlo k porušení základních práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městský soud toliko odkázal na své usnesení.
Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud uvedl, že za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu považoval námitku dovolatele směřující proti právnímu posouzení otázky "obstarání věci obecného zájmu." Tuto námitku však hodnotil jako zjevně neopodstatněnou s tím, že z obsahu trestního spisu je zjevné, že znak skutkových podstat trestných činů, za něž byl dovolatel odsouzen, spočívající v "obstarání věci obecného zájmu", byl nepochybně naplněn. Zájem chráněný trestním zákonem nelze redukovat pouze na případy mající klasický "celospolečenský" dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty apod.), ale za obstarávání věci obecného zájmu je nutno považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (a fotbal zvláště). Přitom nemusí jít vždy a výhradně o činnost samotným státem výlučně organizovanou. Sport provozovaný "férově", bez podvodných zákulisních praktik a machinací, je záležitostí masovou, o niž se zajímá široká společenská skupina, jejíž příslušníci přirozeně touží sledovat a fandit sportovním výkonům hráči podávaným, jež nebudou ovlivněny předem penězi či čímkoliv jiným. Pokud by tedy ve sportu byly tolerovány jevy spočívající např. v korupčním jednání, sportovní soutěžení by ztratilo svůj vlastní smysl, pozbylo by také důvod, pro který se vůbec koná, s nepochybným následkem, že by jeho příznivci o něj ztratili zájem a důvod se mu věnovat, když sport jako masově rozšířený fenomén by ve své podstatě zcela ztratil podstatu své existence. Uvedené lze vztáhnout taktéž na subjekty, které jsou na existenci sportu finančně či jinak navázány. I z těchto hledisek je tak nutné na provozování sportu (zejména na profesionální úrovni) pohlížet jako na věc obecného zájmu. To nejen z hlediska ryze sportovního, ale i z hlediska ekonomického, kdy je nepochybně zájmem státu (v rámci uvažovaného obstarání věcí obecného zájmu) dbát na regulérnost pořádaných soutěží i z pohledu ve sportu činných marketingových a obchodních společností i společností sázkových, které část svých zisků vracejí do sportu, tedy oblasti lidské činnosti, která je pro společnost užitečná nejen z hledisek potřebných tělesných aktivit jejího občana, ale i z hledisek morálních, jakým je i pěstování smyslu pro fair play. Tento názor je nepochybně podpořen i tou skutečností, že stát sportovní aktivity podporuje finančními prostředky ze státního rozpočtu. Za daných okolností tak nelze ani fotbalové hnutí a jeho soutěže (zejména na vrcholové úrovni) mít za taková, která jsou vytvořena a provozována v zásadě na zcela soukromé bázi a tudíž jako soukromoprávní činnost (v oblasti dobrovolných aktivit) nesnese žádných zásahů a může být provozována, jakýmkoliv (byť i nesmyslným) způsobem, jehož charakter i rozsah by mohlo příslušné dobrovolné sdružení určit a to bez ohledu na již zmíněný obecný (společenský) zájem, když nepochybným zájmem společnosti (státu) je i to, aby dobrovolná sdružení nepochybně fungovala způsobem, který si sama určila. V tomto směru odkázal i svoji judikaturu např. ve věci sp. zn. 8 Tdo 396/2007. Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší soud za to, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv garantovaná mu Listinou či Ústavou nedošlo, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Citovaná argumentace ve vyjádření Nejvyššího soudu je opakováním argumentace obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 111/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že nyní projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou převážně shodné, jako námitky již řešené Ústavním soudem ve věci ústavní stížnosti spoluodsouzených vedené pod sp. zn. I. ÚS 3265/07, která byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Za prvé lze uvést, že důkazy provedené v daném trestním stíhání umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu.
Za druhé, námitka, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány soudcem, který byl pro svůj poměr k projednávané věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 trestního řádu, není opodstatněná. Soudce Městského soudu v Brně, JUDr. Dufek, nebyl vyloučen, neboť nebyl zjištěn jeho poměr ke stěžovatelům, jejich obhájcům, či k jinému orgánu činnému v trestním řízení, v důsledku kterého by nemohl nestranně rozhodovat. Nebyl zjištěn ani poměr k projednávané věci, který musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům této věci se týkajícím objektivně (srov. rozh. NS 13/2002-T 339). Zmíněný soudce je sice členem arbitrážní komise ČMFS, ale rozhoduje především spory z profesionálních smluv. Nikdy nerozhodoval spor týkající se FK Viktoria Žižkov. Za tuto práci nedostává plat, na ČMFS není nijak závislý, neměl a ani nemá možnost ovlivňovat dění v ČMFS, jehož ani není členem (viz str. 29 rozsudku obvodního soudu).
Nedůvodnou je i námitka o nezákonnosti povolených odposlechů pro nesplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu pokud jde o mezinárodní smlouvu, jež by Českou republiku zavazovala k trestnímu stíhání deliktů obsažených v §160 odst. 1 trestního zákona. Jak již uvedly obecné soudy (str. 26 - 28 rozsudku obvodního soudu a str. 17 - 18 rozsudku soudu odvolacího), podmínka existence mezinárodní smlouvy je v tomto případě splněna díky Trestněprávní úmluvě o korupci a jejím čl. 7 a 8 obsahujícím definici aktivního a pasivního úplatkářství v soukromém sektoru. Jestliže tato smlouva nebyla zcela přesně v předmětném příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu označena, Ústavní soud má za to, že nelze hovořit o pochybení takové intenzity, aby byl dán důvod k zásahu Ústavního soudu. K otázce interpretace pojmu "obchodní činnost" Ústavní soud konstatuje, že mu, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu