ECLI:CZ:US:2002:1.US.168.2000
sp. zn. I. ÚS 168/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů P. S., a T. T., zastoupených advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 10 C 1359/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 20 Co 111/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 10 C 1359/95, byla zamítnuta žaloba žalobců P. S. a M. T. proti žalovanému městu J. "aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí ve znění: Žalovaný vydává žalobcům nemovitosti původně zapsané v pozemkové knize pro katastrální území J. ve vložce č. 610, a to dům č.p. 1368 s pozemkem st. parcela. č. 2824, nyní dům č.p. 1368 s pozemkem parc. č. 2824, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu J. na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území J. (dále jen "nemovitosti") a dále, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné nemovitosti žalobcům vydat do 15-ti dnů od právní moci rozsudku".
Okresní soud v odůvodnění tohoto rozsudku především uvedl, že žalobu podanou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb.") zamítl, dospěv k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami. Neprokázali prý totiž, že by oni, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili příslušný nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.") a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."); dále neprokázali, zda případně takto uplatněný nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Tato podmínka zakotvená v ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. je podle názoru okresního soudu nutná k tomu, aby se žalobci mohli jako oprávněné osoby domáhat uspokojení svého nároku dle citovaného zákona. Příslušný nárok mohli a měli právní předchůdci žalobců uplatnit ve stanovené tříleté promlčecí lhůtě dle §8 zákona č. 128/1946 Sb. ode dne jeho vyhlášení (poznámka: tj. 16. 5. 1946). V souzené věci žalobci neprokázali a ani soud nezjistil, zda takový nárok byl v uvedených třech letech vůbec uplatněn, případně zda a proč nebyl uspokojen. Žalovaný oprávněně uplatnil námitku promlčení. Okresní soud konečně uvedl, že se proto již dále podrobně nezabýval dalšími námitkami žalovaného, jež se týkaly státního občanství žalobců či okolností spojených s kupní cenou za prodávané nemovitosti v roce 1941. Okresní soud vzal za prokázáno, že právní předchůdci žalobců byli v době okupace z důvodu své národnosti rasově perzekuováni, byli zbaveni svého majetku a vlastnictví k předmětným nemovitostem a dva z nich, K. S. a M. K., byli deportování do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynuli. Přes tyto zjevné nespravedlnosti, které bylo na právních předchůdcích žalobců spácháno, však okresnímu soudu nezbylo - s ohledem na výše uvedené - než žalobu žalobců zamítnout.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě potvrzen. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobci (poznámka: na místo původní druhé žalobkyně M. T., která zemřela dne 28. 7. 1998, nastoupil testamentární univerzální dědic T. O. T. - syn zemřelé druhé žalobkyně) nejsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť ani neosvědčili ani netvrdili, že by oni, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili svůj nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. a že by takto uplatněný nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud dále uvedl, že byť uvedený dekret prezidenta republiky stanovil, že jakékoliv majetkové převody a jednání uzavřená po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové a politické perzekuce jsou neplatné, k závěru o takové neplatnosti nelze dospět jinak než prostřednictvím uplatnění nároku u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. Krajský soud proto uzavřel tak, že pokud nebyl nárok uplatněn, nelze uvažovat ani o důvodech jeho neuspokojení a dodal, že tento jeho názor je podpořen i nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II .ÚS 129/98, a rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, sp. zn. 3 Cdon 554/96.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a jako dovolací důvody uvedli §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. V dovolání brojili proti výkladu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., s tím, že z jeho znění nelze dovodit, že by nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn, a to způsobem přesně stanoveným v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 2660/2000-150, dovolání odmítl.
Dovolací soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal na to, že dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) i b) a §239 odst. 1 o.s.ř. není v souzené věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá a dovolatelé ani netvrdí, že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního právního významu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím majícím po právní stránce zásadní význam. Podle rychle se vyvíjející judikatury v restitučních věcech se totiž z posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, č.j. 28 Cdo 1726/2000-93, stran právního posouzení oprávněné osoby dle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (jak byl také žalobci vymezen dovolací důvod) podává, že při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení je sice třeba vycházet z toho, že jde o ustanovení, které neupravuje tzv. restituční tituly (ale znaky oprávněných osob), a že v případě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. lhůty pro uplatnění nároků spadají do období nesvobody (srov. §8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17. 6. 1949) a konečně z toho, že nelze přičíst k tíži restituentů, že po uplynutí 40letého období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti týkající se vlastnictví; nicméně pouhá existence nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nepostačuje, neboť je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. Jinými slovy, nečinnost podle poválečných restitučních předpisů nelze prý dohnat postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud ČR proto dovodil, že pokud žalobci učinili předmětem dovolacího řízení posouzení správnosti intepretace a aplikace §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, kdy nebylo ani tvrzeno, že nárok dle citovaného dekretu prezidenta republiky a zákona č. 128/1946 Sb. byl uplatněn, resp. bylo tvrzeno, že nárok dle uvedených předpisů nebyl uplatněn a přesto mělo být žalobcům přiznáno postavení oprávněných osob dle §3 zákona č. 87/1991 Sb., potom nezbývá než s odkazem na závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, č.j. 28 Cdo 1726/2000-93, usoudit, že dovoláním nebylo napadeno rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud tedy uzavřel tak, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné a proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Citované rozsudky Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně napadli stěžovatelé (žalobci) ústavní stížností, ve které tvrdí, že "soudy obou stupňů se v řízení o uplatněném restitučním návrhu dopustily velmi vážných pochybení, v jejichž důsledku jim bylo zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého práva".
Stěžovatelé mají za to, že oba soudy při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. použily neodůvodněne rozšiřující a proto zcela nesprávný výklad, v jehož důsledku by byla z možností restituce vyloučena celá řada osob pronásledovaných pro svoji rasu; jsou přesvědčeni, že ze znění uvedeného ustanovení "nelze dovodit, že by nárok vzniknuvší osobám zde uvedeným musel být nutně uplatněn a to navíc přesně způsobem v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb. stanoveným". Stěžovatelé mají za to, že zákonodárce při "poněkud nešťastné formulaci" ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neměl v umyslu odlišovat dvě skupiny osob, resp. osoby, které neuplatnily restituční nárok do 25. 2. 1948, neboť z vlasti právě z obav před rasovou perzekucí uprchly a po válce čekaly, jak se situace v poválečném Československu vyvine. Stěžovatelé dále usuzují, že smysl dovětku poslední věty ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona "a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona" tkví v tom, aby z možnosti restituce byly vyloučeny ty osoby, jejichž nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. či zákona č. 128/1946 Sb. byl definitivně zamítnut do 25. února 1948. Stěžovatelé se navíc neztotožňují s argumentací soudu druhého stupně, podle níž nelze neplatnost převodu nemovitostí, která byla zcela zřejmě důsledkem zjevné rasové perzekuce původních vlastníků, posoudit jinak než prostřednictvím řádného a včasného uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu. Stěžovatelé dále nesouhlasí s označením lhůty k uplatnění nároku v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jako lhůty prekluzivní, neboť v ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb. je stanoveno, že "nárok se promlčuje ...". Dále poukazují na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. Cdon 554/96, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ,sp. zn. II. ÚS 3/98, a nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 129/98 - jehož se krajský soud dovolává - prý nemá k souzené věci žádný vztah. Stěžovatelé připomínají, že již v průběhu řízení upozorňovali na jiná rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 66/98, II. ÚS 3/98), které k souzené věci vztah mají; domnívají se, že v souladu s nimi je třeba ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vykládat též v souvislosti se záměrem zákonodárce vyjádřeným v úvodních ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb. a v souvislosti s ustanoveními zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Proto je prý třeba zkoumat, z jakých důvodů nemohl být takový nepochybně vzniklý nárok uspokojen. Stěžovatelé proto odmítají názor odvolacího soudu, podle něhož nelze uvažovat o důvodech neuspokojení nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., pokud tento nebyl u soudu uplatněn, "byť tak soud nepřímo připouští, že právním předchůdcům žalobců nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č 128/1946 Sb. vznikl" a tvrdí, že pokud jej po válce některé osoby z důvodu stanoveném v ustanovení §2 odst. 1 písm. c), resp. odst. 2 vůbec uplatnit nemohly, nemohly být jejich nároky z téhož důvodu ani uspokojeny.
Stěžovatelé dále apelují na to, že pokud nebylo prokázáno, že by se původní vlastníci byli domáhali stanoveným způsobem vydání předmětných nemovitostí (přičemž se nelze domnívat, že by snad byli mohli v tehdejších politických poměrech uspět), nemůže to být přičítáno k jejich tíži, neboť nepřiznat jim "naplnění ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.", by znamenalo nové porušení občanských zásad uznávaných celým demokratickým světem. Proto odvolací soud pochybil, pokud nepovažoval za podstatné provádět další dokazování jím - v závěru odůvodnění potvrzujícího rozsudku - naznačených sporných skutečností. Stěžovatelé konečně spatřují porušení práva na spravedlivý proces rovněž v tom, že se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že jiný soud téhož stupně zaujal při svém rozhodování v obdobné věci (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 1999, č.j. 24 Co 356/97-149) shodný právní názor jako stěžovatelé a tedy soudy téhož stupně zaujímaly naprosto odlišné právní názory při výkladu jednotlivých ustanovení zákona.
Ze všech těchto důvodů se stěžovatelé domnívají, že postup při řízení o uplatněném restitučním nároku a následná rozhodnutí soudů obou stupňů ve svém důsledku vedly k porušení jejich základních lidských práv a svobod, a to jednak práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a dále k porušení dalších práv deklarovaných v ustanoveních čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt").
Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém se ústavní stížnosti zcela vyhovuje a rozsudky Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 10 C 1359/95, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 20 Co 111/98, se zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé nesprávnost a neústavnost napadených rozsudků Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně spatřují - jak již bylo uvedeno - především v tom, že oba soudy při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. použily neodůvodněně rozšiřující a proto zcela nesprávný výklad. Stěžovatelé se - na rozdíl od těchto soudů - domnívají, že nárok, který vzniká osobám v citovaném ustanovení uvedeným, by nemusel být nutně uplatněn a navíc způsobem stanoveným v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb. Tyto námitky byly v určité míře obsaženy již v odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu i v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatelé však tímto způsobem staví Ústavní soud v podstatě do úlohy další soudní instance, byť toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je totiž ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podle ustálené judikatury mu zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelé dále namítají, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, které je zaručeno v ustanovení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tuto argumentaci však nelze akceptovat, neboť jak vyplývá z příslušného soudního spisu, stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u Okresního soudu v Jihlavě a poté u Krajského soudu v Brně domáhali. Podle obsahu soudního spisu postupovaly oba obecné soudy (poznámka: stejně jako Nejvyšší soud, který rozhodoval o přípustnosti dovolání) způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Ústavní soud v souzené věci - obdobně jako již v řadě předcházejících rozhodnutí - poukazuje na skutečnost, že pro osoby soukromého práva (tedy i pro právní předchůdce stěžovatelů) platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava obsažená v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a v zákoně č. 128/1946 Sb. Podle této úpravy právní předchůdci stěžovatelů nemohli nabýt zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž museli (měli) řádně uplatnit (a to i tehdy, pokud pobývali mimo území tehdejší Československé republiky) své poválečné restituční nároky u příslušných státních orgánů, a způsobem, jež tyto předpisy uváděly. V dané souvislosti Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 18/97, IV. ÚS 178/99, I. ÚS 180/99) i na judikaturu obecných soudů (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, In: Právní rozhledy č. 4/1995). Oprávněnými osobami ve smyslu restitučního zákonodárství mohou proto být jen stěžovatelé (poznámka: jejich právní předchůdci), kteří poválečné restituční nároky řádně uplatnili. Je proto třeba, aby uplatnění takového nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi svědčícími o tom, že nárok skutečně uplatněn byl. Ústavní soud se tedy ztotožňuje s argumentaci v již uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, č.j. 28 Cdo 1726/2000-93, podle níž nečinnost podle poválečných restitučních předpisů nelze nahradit postupem podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice namítají porušení dalších základních práv obsažených v ustanoveních čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu, avšak tyto námitky blíže neodůvodňují.
Ústavní soud - v této souvislosti - dovozuje, že se stěžovatelé dopouštějí omylu, pokud zejména tvrdí, že došlo k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu. Co se týká tvrzeného porušení principu rovnosti (který - jak konstatoval již Ústavní soud ČSFR - nelze chápat jako abstraktní kategorii, nýbrž má povahu relativní a požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů; srov. R 11/92, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, č. 11: str. 37), obecné soudy neaplikovaly použité právní normy způsobem, který by v souzené věci zakládal jiné podmínky pro uplatňování restitučního nároku než v jiných srovnatelných souzených věcech. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nepostupovaly v souladu s platnou právní úpravou, jejich argumentace byla dle jeho názoru správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Nejedná se tedy o situaci, která by vedla k diskriminaci stěžovatelů a která by jejich základní práva nezaručovala. Za těchto okolností je proto odůvodnění napadených rozsudků věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud je přesvědčen, že stěžovatelům nelze přisvědčit ani potud, pokud namítají porušení článku 3 odst. 3 a článku 4 odst. 2 a 3 Listiny. Nelze totiž dovozovat, že by byla stěžovatelům pro uplatňování jejich základních práv a svobod působena újma (čl. 3 odst. 3) nebo že by byla příslušná zákonná ustanovení o mezích základních práv a svobod zneužívána či že by nebylo šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 3). Článek 4 odst. 2 Listiny pak na posuzovanou věc zjevně nedopadá vůbec.
Ústavní soud konečně dodává, že stěžovateli uváděné nálezy Ústavního soudu se na předmětnou věc nevztahují; nález sp. zn. II. ÚS 3/98 se týkal otázky lhůty k uplatnění nároku a nález sp. zn. II. ÚS 66/98 toliko konstatoval, že stěžovateli nelze přičítat k tíži zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu