ECLI:CZ:US:2009:1.US.2192.09.1
sp. zn. I. ÚS 2192/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti "1) postupu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 7 VZN 1007/2008, kterým byly dne 27. 3. 2009 poskytnuty státnímu zastupitelství Italské republiky při soudu v Říme odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu pořízené v rámci jiných trestních řízení, a 2) postupu ředitele PČR - Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV ve věci sp. zn. UOOZ - 717/ČJ - 2009 - 22, jímž byly poskytnuty dne 23. 3. 2009 Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze odposlechy a záznamy faxové a e-mailové korespondence pořízené v rámci jiných trestních řízení za účelem jejich dalšího poskytnutí státnímu zastupitelství Italské republiky pří soudu v Říme", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vydal následující nález: "1) postupem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 7 VZN 1007/2008-48, kterým byly dne 27. 3. 2009 poskytnuty státnímu zastupitelství Italské republiky při soudu v Římě odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu pořízené v rámci jiných trestních řízení, a
2) postupem ředitele PČR Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, ve věci sp. zn. ÚOOZ - 717/ČJ - 2009 - 22, jímž byly dne 23. 3. 2009 poskytnuty Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze odposlechy a záznamy faxové a emailové korespondence pořízené v rámci jiných trestních řízení za účelem jejich dalšího poskytnutí státnímu zastupitelství Italské republiky při soudu v Římě, bylo porušeno stěžovatelovo právo na tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízení dle či. 13 Listiny základních práv a svobod."
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že již postup ředitele PČR Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jímž byly poskytnuty Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze odposlechy a záznamy faxové a emailové korespondence pořízené v rámci jiných trestních řízení za účelem jejich dalšího poskytnutí státnímu zastupitelství Italské republiky při soudu v Římě, je svojí podstatou protiústavní, neboť již tím došlo k zásahu do jeho práva zaručeného v čl. 13 Listiny; bylo totiž zřejmé, že shromážděné dokumenty budou sloužit k účelu, který je v rozporu ustanoveními trestního řádu. Proto i postup státní zástupkyně, kterým poskytla odposlechy a záznamy o telekomunikačním provozu italskému státnímu zastupitelství, je protiústavní. Na podporu tohoto svého tvrzení pak stěžovatel předkládá řadu argumentů. Za této situace nezbývá stěžovateli než se domáhat toho, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost napadeného postupu, neboť - byť jde pouze o deklarování protiústavnosti - může mít toto podstatný význam pro extradiční řízení i pro samotné řízení v Itálii na základě přirozeného respektu k rozhodnutí Ústavního soudu.
II.
1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
2) Stěžovatel sám uvádí, že na (ústavní stížností napadený) postup orgánů činných v trestním řízení se písemně dotázal státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství (konkrétně podle jakých procesních ustanovení bylo postupováno při právní pomoci, kdy došlo k předání uvedených materiálů italské straně). Státní zástupkyně odpověděla obhájci stěžovatele dopisem ze dne 3. 8. 2009, v němž se k dotazu nevyjádřila a uvedla, že námitky a výhrady je třeba uplatňovat v extradičním řízení.
To - jak plyne ze samotné ústavní stížnosti - stěžovatel akceptoval, neboť prohlašuje, "že na dle mého názoru nezákonný a protiústavní postup při předám odposlechů jakož i dalších materiálů bylo poukázáno v řízení o předání mé osoby k trestnímu stíhání do Itálie." Ostatně i stěžovatel vyslovil souhlas s názorem státní zástupkyně, neboť uvedl, že "Je pravdou, že námitky a výhrady proti předání odposlechů a záznamů telekomunikačního zařízení mají své místo v extradičním řízení..."
Tvrzení stěžovatele, že sám rozporoval touto ústavní stížností napadený postup orgánů činných v trestním řízení před soudem v řízení o svém předání k trestnímu stíhání do Itálie, plyne ostatně i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009 (přiloženého k ústavní stížnosti), kterým bylo mj. rozhodnuto o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Itálie na základě evropského zatýkacího rozkazu. V tomto rozhodnutí městského soudu jsou rekapitulovány námitky stěžovatele: "Není sporu o tom, že ohledně osoby vyžadovaného byly v ČR učiněny úkony ve smyslu zahájení úkonů trestního řízení (odposlechy a zaznamenávání telekomunikačního provozu, jež musí být písemně vydán soudcem na žádost státního zástupce). K zákonnému použití záznamů telekomunikačního zařízení jako důkazu by mohlo být přikročeno pouze za splnění podmínek ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. a zároveň by převážilo hledisko odůvodněnosti zásahu do soukromí takovým zájmem, který by tento průlom do práva na soukromí věcně odůvodnil. V daném případě ovšem monitorování telekomunikačního provozu nesloužilo pro zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení, ale pro vyhledávání skutečností potvrzujících podezření, že je páchána trestná činnost, za této situace nelze hodnotit poskytnutí záznamů telekomunikačního provozu cizozemským justičním orgánům jako souladné se zákonem a ústavně zaručenými právy občana. Je možné, že cizozemský justiční orgány by se těmito aspekty nezabývaly, takže v důsledku předání do ciziny by byla vyžadovaná osoba významně zkrácena na svých obhajovacích právech, utrpěl by významnou újmu proti stavu stíhání na území České republiky." (srov. str. 4 předposlední odstavec citovaného usnesení).
Stěžovatel pak v této souvislosti namítá, že po rozporování (touto ústavní stížností napadeného) postupu orgánů činných v trestním řízení před městským soudem se tento "soud se ani těmito námitkami patřičně nezabýval.", a že "Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství pak uváděla při veřejném zasedání, že odposlechy byly povoleny na žádost italské strany v rámci právní pomoci, což se ovšem ukázalo nyní jako neodpovídající skutečnosti."
Jak Ústavní soud zjistil z kopie cit. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2009 sp. zn. Nt 433/2009, tento soud reagoval na námitku proti (též touto ústavní stížností napadenému) postupu orgánů činných v trestním řízení následovně: "Městský soud se neztotožnil s tvrzením, že pokud by byly v Itálii proti vyžadovanému (pozn.: stěžovateli)v důkazním řízení použity důkazní prostředky získané od českých orgánů cestou mezistátní právní pomoci (zejména záznamy odposlechů), pak by tím byla porušena jeho ústavní práva na spravedlivý proces... rozhodně nemá důvodu k závažným domněnkám, že v procesu vedeném v Itálii bude vyžadovaný zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, tím spíše, že podle vlastních informací již má zvoleného právního zástupce,, který je způsobilým k chránění jeho práv v trestním řízení, které v této věci probíhá v Itálii."
3) Tedy, stěžovatel sám uznává, že touto ústavní stížností napadený postup orgánů činných v trestním řízení měl napadat již v řízení před soudem (v extradičním řízení). To učinil, leč městský soud se - dle názoru stěžovatele - jeho námitkami patřičně nezabýval. V této souvislosti též rozporuje postup státního zástupce při veřejném zasedání v extradičním řízení.
Proti usnesení městského soudu (srov. spis Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2391/05) v extradičním řízení pak podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1 To 141/2009, tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Právě v uvedeném řízení měl možnost namítat to, co učinil předmětem této ústavní stížnosti, a brojit proti tomu, že se soud prvního stupně "se ani těmito námitkami patřičně nezabýval." Citované usnesení vrchního soudu však stěžovatel touto ústavní stížností nenapadl.
4) Z judikatury Ústavního soudu se podává, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv či svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
Uvedený závěr reflektuje princip subsidiarity, z něhož plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky vyčerpá, musí mít Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout (shledal-li by k tomu právem stanovené předpoklady) právě proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (a tím efektivně korigovat - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
5) Bylo-li tedy ve věci stěžovatele vydáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1 To 141/2009, je zřejmé, že stěžovatel měl napadnout právě tato rozhodnutí. To sice učinil, leč jinou ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 2391/09; v jejím odůvodnění mj. rovněž namítá, že "Způsob, jakým bylo naloženo s odposlechy, je bezprecedentní, a to nejen proto, že dle mého názoru neměly být vůbec italským orgánům poskytnuty." (srov. str. 9 ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2391/09)]. O uvedené ústavní stížnosti dosud rozhodnuto nebylo.
Za tohoto stavu soudce zpravodaj tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj