ECLI:CZ:US:2019:1.US.2346.18.1
sp. zn. I. ÚS 2346/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti a) Společenství vlastníků Nad Kolčavkou 2241/6, se sídlem v Praze, Nad Kolčavkou 2241/6, b) Mgr. Tomáše Uherka, c) Ing. Janou Uherkovou, zastoupených Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Praze, Jandova 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 60/2018-70-71 ze dne 9. května 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Magistrátu hlavního města Prahy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé zahájili před Městským soudem v Praze řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, jímž vedlejší účastník rozhodl o odvolání stěžovatelů ve věci změny rozhodnutí o umístění stavby ve prospěch stavebníka Prameny s. r. o., IČO 29024331, sídlem v Praze, Česká 1108/11. Společně s podáním žaloby stěžovatelé navrhli, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek.
2. Městský soud žalobě odkladný účinek usnesením č. j. 8 A 60/2018-70-71 nepřiznal. Dospěl k závěru, že stěžovatelé vylíčili hrozící újmu toliko obecně, takže nebylo možné posoudit její závažnost. Odkaz na konkrétní části žaloby nedostačoval, neboť ty se vyjadřovaly k vadám správních rozhodnutí, nikoliv k návrhu na přiznání odkladného účinku. Nebylo možné určit, která část této argumentace měla konkrétně směřovat k prokázání podmínek pro přiznání odkladného účinku. Ve věci jde o umístění stavby v proluce, což okolí zatěžuje výrazně méně, než zcela nová stavba na "zelené louce", samotným rozhodnutím o umístění stavby nevzniká právo stavebníkovi stavět a odložením vykonatelnosti napadeného rozhodnutí by Prameny s. r. o. mohla vzniknout škoda přesahující 2 000 000 Kč.
3. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatelé spatřovali v tom, že jejich tvrzení bylo v návrhu na přiznání odkladného účinku konkretizováno dostatečně (nadměrné zastínění, narušení charakteru zástavby, zvýšení dopravy, zvýšení hlukové zátěže aj.). Tuto část městský soud zcela pominul. Zcela přiléhavý pak byl i odkaz na části žaloby zabývající se tvrzenými důvody nezákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu, neboť ty by jinak musely být zbytečně opakovány i v části týkající se odkladného účinku - např. u nadměrného zastínění stěžovatelé namítali, že nebyly hodnoceny hodnoty činitele denní osvětlenosti, nesprávně a nedostatečně bylo posouzeno oslunění obytných místností. Nesprávné je hodnocení, že umístěním stavby na místo stávající zástavby dojde pouze k menšímu zásahu do stávajícího stavu - nová stavba svým objemem stávající poměry výrazně mění. Bez opory ve spisu je závěr městského soudu o hrozící škodě stavebníka, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout. Jde o spekulaci přejatou čistě z jeho vyjádření. Stavebník by mohl stavební řízení zahájit, čímž jeho investice zmařeny nebudou. Zásadní dopad do práv stěžovatelů pak spočívá v tom, že provedením stavebního řízení a vydáním stavebního povolení bude jakákoliv obrana stěžovatelů v územním řízení bezcenná, jak již dříve dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností i napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelé brojili ústavní stížností proti dílčímu a dočasnému procesnímu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žalobě. Přezkum takového dílčího rozhodnutí může být toliko omezený, tj. v rámci posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
6. Účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1260/07 ze dne 30. 9. 2008 (N 159/50 SbNU 423)]. Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle §73 odst. 2 soudního řádu správního přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014 (N 172/74 SbNU 493), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1870/09 ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 483/18 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1028/18 ze dne 27. 3. 2018)].
7. V souzené věci stěžovatelé napadli správní žalobou rozhodnutí správního orgánu, vydané v odvolacím řízení, podle něhož bylo jejich odvolání zamítnuto jako nepřípustné. Jde tedy o rozhodnutí procesní povahy, které nemohlo věcně řešit otázky stavebního práva, jež stěžovatelé v žalobě i v ústavní stížnosti vznesly. Z toho důvodu napadené procesní rozhodnutí netvoří s rozhodnutím stavebního úřadu jeden celek pro potřeby soudního přezkumu. Tvrzené vady či nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu jako správního orgánu prvého stupně nejsou pro posouzení žaloby podstatné (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 8 As 51/2006-105 ze dne 26. 8. 2008).
8. Z toho pohledu je zřejmé, že výkon takového rozhodnutí stěžovatelům žádnou nenahraditelnou újmu nepůsobí. Jiným právním následkem je však právní moc prvostupňového rozhodnutí o změně rozhodnutí o umístění stavby, na které tak mohou navazovat další povolovací procesy. V judikatuře správních soudů se přitom ustálil závěr k výkladu §94 odst. 5 stavebního zákona ("Dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává..."), podle něhož může být újmou ve smyslu §73 odst. 2 soudního řádu správního i nemožnost efektivní ochrany práv při přezkumu aktů vydaných podle stavebního zákona. Jde o situace, kdy na základě vad řízení či nezákonnosti dojde ke zrušení územního rozhodnutí umísťujícího stavbu až v době, kdy na jeho základě byl již vydán další správní akt (typicky stavební povolení) a odstranění nedostatků územního rozhodnutí již nepřichází do úvahy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3114/17 ze dne 15. 5. 2018 a tam citovanou judikaturu NSS).
9. V tomto ohledu je však zásadní, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, neslouží k tomu, aby prosazoval závěry judikatury Nejvyššího správního soudu tam, kde je kasační stížnost vyloučena. Tak je tomu i u rozhodnutí městského soudu podle §73 odst. 2 soudního řádu správního. I kdyby tedy závěry judikatury správních soudů vedly v obecné rovině k tomu, že odkladný účinek je ve výše zmíněných případech třeba přiznávat, nejde o kritérium bez dalšího podstatné pro Ústavní soud.
10. Z hlediska výše vymezených kritérií přezkumu (zákonný podklad, příslušnost, svévole) Ústavní soud neshledal ústavně významné vady, které by opodstatňovaly závěr o porušení práva na soudní ochranu. Napadené rozhodnutí sice vychází z toho, že tvrzení stěžovatelů bylo obecné, zároveň však zohledňuje povahu stavebního záměru a možné dotčení práv stavebníka. Městský soud tedy v mezích kritérií vytyčených stávající judikaturou správních soudů návrh na přiznání odkladného účinku posoudil. Nic na tom nemění dílčí nejasnost jeho úvah: újma je podle judikatury správních soudů představována již tím, že úspěšná žaloba proti územnímu rozhodnutí nepovede kvůli §94 odst. 5 stavebního zákona k odstranění vad územního řízení. V čem je toto tvrzení třeba více konkretizovat, není z napadeného rozhodnutí zřejmé.
11. Výtky vůči tomuto posouzení (např. nesprávnost úvah o hrozící újmě stavebníka) pak stěžovatelé mohou uplatnit přímo vůči městskému soudu: návrh na přiznání odkladného účinku žaloby je možné ve správním soudnictví podávat opakovaně (v reakci na odůvodnění usnesení, kterým se návrhu nevyhovělo). Proto, budou-li stěžovatelé trvat na tom, že má být jejich správní žalobě přiznán odkladný účinek, a budou-li schopni prokázat důvodnost svého návrhu s ohledem na podmínky §73 odst. 2 soudního řádu správního, mohou se opětovně obrátit na městský soud s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu