ECLI:CZ:US:2007:1.US.240.06
sp. zn. I. ÚS 240/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2.2006, č.j. 15 Cmo 201/2005-98, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.7.2005, č.j. 39 Cm 43/2004-71, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Špeliny, správce konkurzní podstaty úpadce Nemocnice Planá u Mariánských Lázní, příspěvková organizace, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, a to rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jimiž bylo rozhodováno o jeho žalobě na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, a domáhal se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba o vyloučení nemovitostí, soud II. stupně pak tento rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil. Stěžovatel upozorňuje, že základní otázkou pro posouzení oprávněnosti žaloby bylo, zda stěžovatelovo nesporné vlastnické právo k nemovitostem je právem, které brání tomu, aby tyto nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce, který je příspěvkovou organizací stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90, čl. 101 odst. 3 a čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), a to zásahem do vlastnictví stěžovatele, který bude mít pravděpodobně za následek nejen omezení dispozičních práv k předmětu vlastnictví, ale i ztrátu samotného vlastnictví, a zásahem do ústavně zaručeného práva samosprávného celku mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu s tím, že stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Soudy - podle jeho přesvědčení - postupovaly tak i navzdory tomu, že neexistuje právní předpis, který by upravoval možnost příspěvkových organizací samosprávných celků odpovídat za své závazky majetkem zřizovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel zároveň s ní podal dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 10.5.2006, č.j. I.ÚS 240/06-10, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 19.1é.2006, č.j. 29 Cdo 999/2006-120, dovolání - jako nepřípustné - odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 101 odst. 3 Ústavy:
Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.
Čl. 101 odst. 4 Ústavy:
Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že posuzovaná věc je skutkově i právně totožná s dalšími věcmi vedenými u Ústavního soudu (srov. sp.zn. I. ÚS 462/05, sp.zn. IV. ÚS 455/05, sp.zn. III 333/05, sp.zn. III. 593/05, sp.zn. IV. ÚS 547/05, sp.zn. II. ÚS 238/06 aj.); formulace textu ústavní stížnosti v této věci je téměř doslovně shodná s předešlými návrhy. Z tohoto důvodu Ústavní soud odkazuje na obsah odůvodnění usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 462/05, v němž je vysvětlen majetkový status příspěvkové organizace a jejího zřizovatele, jakož i na usnesení sp.zn. II. ÚS 238/06 (nepřesně označeném v usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 999/2006-121), objasňující aplikace shodných principů v exekučním řízení a v konkursu. K těmto závěrům nemá Ústavní soudu další doplnění (totéž platí ohledně návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu