ECLI:CZ:US:2014:1.US.2414.13.1
sp. zn. I. ÚS 2414/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, 397 01 Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2013 č. j. 14 To 184/2013-186 a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2013 č. j. 5 T 69/2012-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Písku uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným celkově částku 60 450 Kč. Stěžovatelovo odvolání bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnuto.
Stěžovatel následně podal prostřednictvím svého advokáta ústavní stížnost. V ní předně namítá, že soud neprovedl některé jím navrhované důkazy, které měly prokázat, že se v době údajného spáchání přečinu nacházel stovky kilometrů od místa, kde k přečinu mělo dojít. Stěžovatelem je dále poukázáno na rozpory ve výpovědích svědkyně, která si při podání trestního oznámení na osobu stěžovatele vůbec nevzpomněla a uvedla, že se v objektu, kde mělo k přečinu dojít, nacházela jen jedna cizí osoba (od stěžovatele odlišná). Při dalším výslechu si však vzpomněla i na další osobu, v níž měla stěžovatele poznat. V řízení navíc nebyla provedena řádná rekognice, jelikož svědkyně pouze během hlavního líčení uvedla, že v osobě stěžovatele poznává osobu, která se v inkriminovanou dobu nacházela na místě, kde k přečinu došlo. Stěžovatel má výhrady i vůči kamerovému záznamu z bankomatu, který soud použil jako důkaz. Záznam je údajně nekvalitní a předložená kriminalistická expertíza je zcela tendenční, přičemž zachycené markanty neodpovídají markantům v obličeji stěžovatele. Policie navíc ke srovnání použila fotografii stěžovatele starou zhruba deset let. Je tedy zřejmé, že stěžovatelova vina nebyla prokázána, a soudy tak nerespektovaly zásadu "in dubio pro reo". Stěžovatel si navíc v průběhu trestního řízení stěžoval na chování orgánů činných v trestním řízení, které údajně nerespektovaly jeho špatný zdravotní stav.
Ústavnímu soudu bylo dne 12. 8. 2013 doručeno ručně psané podání stěžovatele, kterým podle vlastních slov doplňuje ústavní stížnost podanou jeho advokátem. Mimo již výše uvedené argumenty stěžovatel v tomto podání poukazuje na pochybení jeho předešlého obhájce a námitky vznáší i proti rozhodnutí obecných soudů o přiznání náhrady nákladů obhajoby tomuto obhájci. Stěžovatel také namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pochybení se orgány činné v trestním řízení měly dopustit také tím, že stěžovatele nutily k výpovědi.
Ústavní soud se předně zabýval přípustností ústavní stížnosti, neboť stěžovatel podle vlastních slov nepodal proti napadeným rozhodnutím dovolání. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, z něhož s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá nepřípustnost ústavní stížnosti, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Ústavní soud však s přihlédnutím k odstavci 28 citovaného stanoviska, podle něhož se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů, stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil jako přípustnou.
Ústavní soud posléze došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti, a není tudíž oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K námitce neprovedení některých stěžovatelem navržených důkazů je nutno konstatovat, že se obecné soudy se vznesenými důkazními návrhy dostatečně a racionálně vypořádaly, a nejde tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecné soudy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3112/12 ze dne 7. 11. 2013). Obecné soudy došly k závěru, že otázka, kde se stěžovatel v době, kdy byl přečin spáchán, nacházel, byla již zcela bezpochyby objasněna, pročež provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné. Ústavní soud považuje tento postup za ústavně konformní.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud nespatřuje ani ve skutečnosti, že soudy přihlédly k důkazu formou tzv. agnoskace, tedy ztotožněním stěžovatele svědkem v hlavním líčení. K tomu Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však druhy a přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska trestního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost" a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahu tohoto porušení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Heglas proti České republice ze dne 1. 3. 2007 č. 5935/02).
Ústavní soud se ke konformitě agnoskace s ústavně zaručenými právy vyjádřil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1335/11 ze dne 30. 8. 2011 či v usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03 ze dne 25. 2. 2003, v nichž agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený. Ve druhém citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že "[p]osléze před obecným soudem prováděný výslech jmenované svědkyně sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace stěžovatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu §104b tr. řádu, nicméně (byl-li použit v daném směru jako důkaz) ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána (odpovídající) váha (důkazní síla), což také obecné soudy učinily. Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil toliko jako jeden z důkazů, které (spolu)vytvářejí právě tu nezbytnou logickou, nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež (spolu)založily důkazní situaci nevykazující dle názoru obecných soudů mezery, nevyvolávající důvodné pochybnosti a vedoucí k závěru o vině stěžovatele".
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud zabýval především tím, jakou váhu obecné soudy probíranému důkazu přiznaly a zda bylo stěžovatelovo odsouzení založeno také na jiných, dostatečně přesvědčivých důkazech. Pokud by totiž soudy zjištěný skutkový stav opíraly výhradně o důkaz agnoskací či pokud by další důkazy byly již jen zcela podružné, mohlo by takovým postupem v konečném důsledku dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
V projednávané věci ovšem taková situace nenastala. Soud prvního stupně sice uvedl, že vina stěžovatele je prokázána především výpovědí svědkyně, která stěžovatele při hlavním líčení identifikovala, tento názor však korigoval soud odvolací, jenž jako stěžejní důkaz označil záznam z kamerového systému. Vzhledem k důležitosti tohoto důkazu proto přistoupil i k jeho opakovanému provedení, přičemž se sám přesvědčil, že osobou, jež je na záznamu zachycena při vybírání finanční hotovosti z odcizené platební karty, je skutečně stěžovatel. V souladu s tímto závěrem je také odborné porovnání osoby zachycené na kamerovém záznamu s fotografií stěžovatele provedené Odborem kriminalistické techniky a expertízy Policie České republiky. Již v přípravném řízení pak svědkyně uvedla, že osobu na kamerovém záznamu viděla na místě spáchání přečinu v době, kdy k přečinu mělo dojít. Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, pokud obecné soudy za těchto okolností a s ohledem na přesvědčivost jiných důkazů přiznaly určitou váhu i skutečnosti, že svědkyně během hlavního líčení stěžovatele rozpoznala, a to i za situace, kdy si v přípravném řízení na další osobu na místě spáchání přečinu vzpomněla až při druhém podání vysvětlení.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti zpochybnil, že by kamerový záznam prokazoval jeho vinu, jeho námitky jsou však v tomto směru nedůvodné. Ke stáří fotografie použité ke srovnání se již obecné soudy vyjádřily, shoda v markantech mezi stěžovatelem a osobou na kamerovém záznamu pak byla opakovaně shledána nalézacím i odvolacím soudem, a jak už bylo řečeno, odpovídá také odbornému porovnání provedenému Odborem kriminalistické techniky a expertízy Policie České republiky.
Pokud stěžovatel poukazuje na porušení zásady "in dubio pro reo", Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) zato, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady "in dubio pro reo" naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 1333/11 ze dne 25. 7. 2013).
Pokud se týče podání, kterým stěžovatel doplnil argumentaci svého advokáta, připomíná Ústavní soud, že z povinnosti být zastoupen advokátem v řízení před Ústavním soudem vyplývá nejen povinnost formálního zastoupení, nýbrž i to, že ústavní stížnost a další podání směřovaná Ústavnímu soudu musí být advokátem přímo sepsána. I přes uvedené však Ústavní soud přihlédl také k námitkám vyřčeným v podání stěžovatele ze dne 12. 8. 2013, jejich důvodnost nicméně neshledal.
Ze stěžovatelových argumentů především není zřejmé, jakým způsobem měla jím uváděná pochybení orgánů činných v trestním řízení a jeho bývalého obhájce vliv na výsledek řízení, respektive jakým způsobem bylo těmito pochybeními zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelův předchozí obhájce sám podal žádost o zrušení ustanovení obhájce (v reakci na podání stěžovatele, v němž vůči tomuto obhájci vyslovil nedůvěru) a stěžovateli byl ustanoven obhájce nový, se kterým měl dostatečný čas na přípravu řádné obhajoby. Stěžovateli tedy během trestního řízení byla poskytnuta adekvátní právní pomoc. Stěžovatel uvádí, že kvůli rozporům se svým bývalým obhájcem byl orgány činnými v trestním řízení nucen k výpovědi i bez jeho přítomnosti. Z vyžádaného spisu výše uvedené neplyne, naopak z něj vyplývá, že stěžovatel po celé trestní řízení svou vinu popíral, v jeho výpovědích nebyly žádné rozpory a soudy jeho vinu prokázaly na základě jiných důkazů (nelze tedy ani usuzovat, že by došlo k porušení práva neobviňovat sám sebe). Není tak jasné, jak se údajný nátlak na stěžovatele v řízení projevil a čím mohl ovlivnit jeho konečný výsledek. Konečně, námitku podjatosti soudkyně mohl stěžovatel uplatnit v dovolání [§265b odst. 1 písm. b) trestního řádu], což však podle vlastních slov neučinil. Z podání stěžovatele ani z vyžádaného spisu ostatně důvody k vyloučení soudkyně patrné nejsou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu