ECLI:CZ:US:2019:1.US.2502.18.1
sp. zn. I. ÚS 2502/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Eriky Machkové, zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 22/2017-20 ze dne 28. 11. 2017, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 379/2017-37 ze dne 19. 4. 2018 a o návrhu na zrušení části ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, vymezené větou "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka, mimo jiné, o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jmenovitě mělo dojít k zásahu do jejího práva na přístup k soudu, práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 9. 10. 2017 u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") žalobu, kterou brojila proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, vydaného ve věci její žádosti o doplacení osobního příplatku. Protože s žalobním návrhem nezaplatila soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, vyzval ji soud usnesením č. j. 5 Ad 22/2017-17 ze dne 30. 10. 2017, aby tak učinila do 15 dnů od doručení usnesení. Zároveň ji poučil o následcích, které nastoupí v případě, že soudní poplatek nebude včas zaplacen. Tato výzva byla stěžovatelce doručena prostřednictvím právního zástupce dne 1. 11. 2017, posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku tak byl čtvrtek 16. 11. 2017. Na účet městského soudu byl však soudní poplatek připsán až dne 20. 11. 2017. Městský soud v reakci na to napadeným usnesením č. j. 5 Ad 22/2017-20 ze dne 28. 11. 2017 řízení o žalobě stěžovatelky zastavil. V odůvodnění soud konstatoval, že lhůta pro placení soudního poplatku je v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, propadná, k opožděné platbě tudíž nemohl přihlédnout.
Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 10 As 379/2017-37 ze dne 19. 4. 2018 jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka se s takovým výsledkem řízení neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Správní soudy dle jejího názoru pochybily při výkladu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., jestliže se opíraly toliko o text zákona, tj. omezily se na provedení gramatického výkladu, přičemž pominuly aplikovat další výkladové metody. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 a sp. zn. I. ÚS 1826/11 ze dne 7. 3. 2012 či stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996, bylo povinností obecných soudů přihlédnout zejména ke smyslu a účelu dané právní úpravy. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb., z níž dovozovala, že zákonodárce při přijetí novelizovaného ustanovení měl v úmyslu rozlišit důsledky úhrady soudního poplatku, která byla uskutečněna před vydáním usnesení o zastavení řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku, a důsledky, které jsou spojovány s úhradou soudního poplatku až poté, co bylo vydáno toto usnesení. Dle přesvědčení stěžovatelky z důvodové zprávy zřetelně vyplývá, že novelizované ustanovení dopadá pouze na posledně zmíněnou situaci. Naopak na její případ, kdy byl soudní poplatek na účet soudu připsán dne 20. 11. 2017, tedy ještě před vydáním usnesení městského soudu o zastavení řízení ze dne 28. 11. 2017, se nevztahuje. Opačný přístup, který zvolily správní soudy, označila stěžovatelka za nesprávný, majíc za to, že je výsledkem ústavně nekonformního a přepjatě formalistického výkladu podústavního předpisu. Stěžovatelka dále Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že před rozhodnutím nepřistoupil k provedení testu proporcionality práva státu na úhradu soudního poplatku na jedné straně a jejího práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem na straně druhé. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že prioritní je poskytnutí ochrany právu stěžovatelky na přezkum žalobou napadeného správního rozhodnutí. Nebylo navíc možné pominout ani fakt, že ke zkrácení práva státu na úhradu soudního poplatku nedošlo, neboť soudní poplatek byl nejpozději dne 20. 11. 2017 zaplacen. Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka upozornila, že za normálních okolností by částka odpovídající soudnímu poplatku byla připsána na účet soudu již dne 16. 11. 2017, kdy byl zadán příkaz k její bezhotovostní úhradě, nikoliv až dne 20. 11. 2017. Dle mínění stěžovatelky chyba v komunikaci, která v dané době nastala mezi její bankou a bankou městského soudu, jí nemůže být přičítána k tíži. Závěrem pak stěžovatelka s odkazem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti navrhla vedle kasace napadených rozhodnutí rovněž zrušení ustanovení §9 odst. 1, věty poslední, zákona o soudních poplatcích.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se v zásadě totožnou argumentací, jakou v posuzované věci uplatňuje stěžovatelka, zpochybňující výklad ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (tj. ve znění účinném od 30. 9. 2017), již zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při té příležitosti konstatoval, že "..Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad než ten, který je obsažen v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Dle účinného znění zákona není významné, zda poplatník poplatek zaplatil do rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž zda tak učinil ve lhůtě mu k tomu stanovené soudem ... Argumentace stěžovatele důvodovou zprávou nemůže obstát, neboť jde zcela proti znění zákona - zákonodárce přitom přijímá zákon, nikoli důvodovou zprávu. K důvodové zprávě jako interpretačnímu vodítku je samozřejmě možné přihlédnout, ovšem zejména tehdy, pokud text zákona způsobuje nejasnosti, respektive umožňuje vícero výkladových alternativ. Tak tomu ale v daném případě není. Podobný závěr je nutno učinit i k argumentaci jinými interpretačními metodami, které nemohou jednoznačný text zákona zcela ignorovat. Je-li zákonem výslovně stanoveno, že se k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, je vyloučeno dospět na základě "sofistikovanějších" interpretačních metod k takovému výkladu, podle kterého by se k zaplacení poplatku po lhůtě přihlíželo. Lze dodat, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity."
K samotné ústavní konformitě §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích z hlediska zachování práva na přístup k soudu se pak Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018. V této souvislosti uvedl, že "...stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty (není) nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu ... Stanovení propadné náhradní lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze ani považovat za svévolné; právě naopak tím došlo ke sjednocení postupu, který lze od soudu při nezaplacení soudního poplatku očekávat".
Jelikož Ústavní soud neměl ani v nyní projednávané věci žádný důvod se od svých předchozích závěrů jakkoliv odchýlit, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu