ECLI:CZ:US:2016:1.US.2734.16.1
sp. zn. I. ÚS 2734/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem se sídlem U synagogy 701/2, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 5. 2016, č. j. 0 Nt 1331/2016-30 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2016, č. j. 31 To 240/2016-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení dle §57a zákona č. 40/2009, trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti důvodům, na základě kterých trestní soudy dovodily, proč se od stěžovatele nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Ve vztahu k této zákonné podmínce přeměny trestu odnětí svobody v trest domácího vězení stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad o vedení řádného života soudy vyhodnotily toliko na základě trestní minulosti stěžovatele, kdy vycházely zejména ze skutečnosti, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti opakovaně. Dle názoru stěžovatele trestní soudy zcela přešly ostatní důkazy, jež svědčí ve prospěch stěžovatele.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Podmínka obligatorního zastoupení advokátem byla na základě poučení ze strany Ústavního soudu splněna dodatečně, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně uvádí, že jeho judikatura týkající se §57a trestního zákoníku je doposud spíše ojedinělá [srov. II. ÚS 3654/13], současně však odkazuje na svou judikaturu, ve které opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku, jež sleduje stejný účel, tj. propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a operuje se stejným zákonným požadavkem, tj. vedení řádného života, který je klíčový i v projednávané ústavní stížnosti [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09, III. ÚS 338/10, I. ÚS 1215/14]. Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění, a stejně tak přeměna v trest domácího vězení, přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život.
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Nad rámec argumentace stěžovatele Ústavní soud podotýká, že judikatura obecných soudů stran místní příslušnosti soudů v rozhodování o přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení již byla sjednocena, což vylučuje možnost eventuálního uplatnění čl. 38 Listiny základních práv a svobod garantujícího právo na zákonný soud [srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 68/2015-9]. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o přeměnu v trest domácího vězení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10], zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1879/14].
10. Trestní soudy při posuzování zákonného kritéria vedení řádného života nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele. Soud první instance např. přihlédl rovněž ke stanovisku Probační a mediační služby ČR, které bylo nedoporučující. Obdobně bylo zohledněno nedoporučující stanovisko věznice. Rovněž odvolací soud v návaznosti na nedoporučující stanovisko Probační a mediační služby ČR doplnil, že i v minulosti měl stěžovatel spolupracovat při výkonu trestu obecně prospěšných prací, ale tento trest odsouzený řádně nevykonal, což ukazuje, že ani dřívější spolupráce nebyla úspěšná. Okresní soud vzal v úvahu rovněž tvrzení stěžovatele, že má přislíbeno zaměstnání, avšak z průběhu dokazování vyplynulo, že se stěžovatel pouze může dostavit na personální oddělení na osobní pohovor, nikoliv, že by již měl zaměstnání zajištěno. Námitka nezohlednění chování v průběhu výkonu trestu je irelevantní, neboť toto bylo trestními soudy bráno v potaz při naplnění druhého zákonného kritéria aplikace §57a trestního zákoníku, tj. prokázání polepšení. Výhrady lze vznést pouze vůči nezohlednění příslibu ze strany zájmového sdružení a částečně též příslibu bydlení ze strany družky stěžovatele, které však v kontextu celkového hodnocení naplnění zákonného kritéria vedení řádného života provedeného obecnými soudy nepředstavuje nepřijatelný zásah do základních práv stěžovatele.
11. Trestní soudy provedly řádnou prognózu dalšího chování stěžovatele zakončenou úsudkem, že riziko recidivy by bylo vysoké, a přeměna na trest domácího vězení by proto byla předčasná. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.
12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu