ECLI:CZ:US:2011:1.US.2816.10.1
sp. zn. I. ÚS 2816/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem D. V. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 0 Nt 5856/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2010, stěžovatel napadl příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 0 Nt 5856/2010 (dále jen "příkaz").
Jak uvádí, na základě tohoto příkazu byla v bytě, který užívá se svojí rodinou, provedena dne 4. 8. 2010 domovní prohlídka. Po jejím provedení byl zadržen, obviněn a následně vzat do vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nedostatek odůvodnění příkazu, kdy v prvé řadě namítá, že nebyly uvedeny důvody neodkladnosti popřípadě neopakovatelnosti domovní prohlídky, jenž byla nařízena před zahájením trestního stíhání. Zde upozorňuje, že Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že takový formální a neodůvodněný příkaz nemůže být základem pro legální provedení prohlídky a pro následnou použitelnost důkazů získaných při takové prohlídce a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/07, III. ÚS 287/96, II. ÚS 789/06, IV. ÚS 1780/07, I. ÚS 536/06, II. ÚS 362/06 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz).
Dále uvádí, že co se týče odůvodnění příkazu po stránce skutkové, soud sice popsal cca jednu stranu příkazu svým tzv. "odůvodněním", avšak tento text obsahuje pouze obecné formulace, z nichž většina se týká citací ustanovení trestního řádu. Soud uvedl, že "po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že zákonné podmínky pro nařízení domovní prohlídky ve shora uvedené nemovitosti a prostorách přináležejících jsou splněny. Z důkazů dosud opatřených, a to ze spisového materiálu - výsledku operativně pátracích prostředků, výpisu z telekomunikačního provozu a dalších důkazů je zřejmé, že předmětnou nemovitost užívala i jmenovaná podezřelá H. D. T. Tu. Vzhledem k tomu, že existuje důvodné podezření, že se ve shora uvedené nemovitosti mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení - telekomunikační prostředky, listiny, finanční prostředky, kontakty na jiné podezřelé, popř. omamné látky - konopí apod., byl vydán příkaz k domovní prohlídce, kterou provedou policejní orgány." Z takovéhoto odůvodnění však není možné přezkoumat úvahu soudce, který text psal, kdy se dozvídáme, že existují nějaké odposlechy, avšak soud tyto odposlechy žádným způsobem necituje, ani neuvádí, na základě jakých "informací" získaných z rozhovorů podezřelých došel k závěru, že v nemovitosti má žít H. D. T. T. nebo že se v nemovitosti nachází citované věci důležité pro trestní řízení.
Pro závěr o (ne)ústavnosti příkazu i prohlídky na jeho základě provedené přitom dle stěžovatele též není bez významu, že ačkoliv byl v příkazu soudu označen byt, ve kterém se provedení domovní prohlídky nařizuje, nebyla v něm řádně označena osoba, proti které příkaz k prohlídce směřuje (stěžovatel). Zatímco v příkazu k domovní prohlídce je jako osoba, proti které příkaz směřuje, označena paní H. D. T. T., ve skutečnosti tento byt užívá jako nájemník stěžovatel a jeho rodina (paní H. D. T. T. není členem rodiny stěžovatele). Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 424/2000.
Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na ochranu soukromí a nedotknutelnosti obydlí zaručeného čl. 12 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces, včetně legality trestního stíhání, zaručeného čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Policii České republiky vrátit stěžovateli věci odňaté při prohlídce provedené na jeho základě.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud toliko odkázal na předmětný příkaz.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že napadené rozhodnutí je třeba posuzovat v celém kontextu. V rozhodné době bylo zadrženo 21 podezřelých, prováděno osm domovních prohlídek v pěstírnách konopí a další domovní prohlídky v místech, kde se zdržovali podezřelí. Bylo a je vedeno trestní řízení proti kriminální skupině se složitou strukturou a zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nedošlo ke ztotožnění a následnému zadržení všech jejích členů. Při možném provedení domovních prohlídek po zahájení trestního stíhání hrozilo nebezpečí, že neztotožnění spolupachatelé zlikvidují důkazy usvědčující zadržené spolupachatele. V návrhu na domovní prohlídku ji státní zástupce označil za úkon neodkladný, neboť ho bylo zapotřebí provést bezprostředně po zadržení podezřelých, kdy pokud by domovní prohlídka nebyla provedena, hrozila by se ze strany podezřelých a případně ze strany dalších neztotožněných osob likvidace věcí důležitých pro trestní řízení, které se nacházely v prostorách, jež byly předmětem prohlídky. Domovní prohlídka byla také úkonem neopakovatelným, neboť materiální stav předmětných prostor by v případě prodlevy mohl doznat změn, které by měly negativní dopad na probíhající trestní řízení. Prostor, kde měla domovní prohlídka proběhnout, je v návrhu státního zástupce identifikován a tato identifikace byla bezezbytku převzata do výroku příkazu. V návrhu státního zástupce na provedení domovní prohlídky je tento prostor určen i tím, že by se v něm měl zdržovat podezřelý D. V. N. Z protokolu o domovní prohlídce vypracovaného policejním orgánem Národní protidrogové centrály vyplývá, že domovní prohlídka byla provedena po předchozím výslechu uvedeného podezřelého, kterému byl doručen příkaz k provedení domovní prohlídky, tomuto bylo tlumočeno, prohlídka proběhla za účasti nezúčastněné osoby a po skončení prohlídky D. V. N. převzal opis protokolu o provedení prohlídky, v němž jsou uvedeny důvody její neodkladnosti a neopakovatelnosti. Provedení domovní prohlídky u stěžovatele D. V. N. před zahájením jeho trestního stíhání bylo tedy jednoznačně odůvodněno a tato byla provedena zcela v souladu s ustanoveními zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Věci zajištěné při domovní prohlídce u stěžovatele prokazují její oprávněnost, přičemž následným znaleckým zkoumáním byla zjištěna daktyloskopická stopa stěžovatele na zajištěné digitální váze, na které byla prokázána přítomnost delta-9-tetrahydrokanabinolu - složky psychoaktivního konopí. Z výše uvedené vyplývá, že namítaný nedostatek odůvodnění příkazu nemohl dosáhnout takové míry, že by bylo možné v případě stěžovatele uvažovat o porušení práva na ochranu soukromí a nedotknutelnosti obydlí a práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o námitku ohledně uvedení jména tehdy podezřelé H. D. T. T., Městské státní zastupitelství v Praze konstatovalo, že v rozhodné fázi trestního řízení nebylo možné předjímat, jaké všechny osoby se v dané nemovitosti sdružují, nicméně dle šetření policejního orgánu stěžovatel D. V. N. patří do kriminální skupiny sdružené kolem této osoby a ve výroku návrhu státního zástupce o vydání příkazu k domovní prohlídce je uvedena osoba stěžovatele D. V. N. Nelze vyloučit písařskou chybu v rozhodnutí.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten opětovně odkázal na v ústavní stížnosti uvedenou judikaturu Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost považuje nadále za důvodnou.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky směřují proti dostatečnosti odůvodnění příkazu, v prvé řadě pak pokud jde o otázku provedení předmětné prohlídky jako úkonu neodkladného či neopakovatelného. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí není nikde výslovně uvedeno, proč má být daná prohlídka provedena jako úkon neodkladný a neopakovatelný, a v tomto směru lze stěžovatelově argumentaci do určité míry přisvědčit. Zároveň je nicméně nezbytné uvést, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že slabina odůvodnění v tomto směru nepředstavuje pochybení ústavněprávní intenzity.
Obdobným námitkám, jako jsou námitky stěžovatelovy, se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti věnoval. Odkázat lze např. na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 577/04, III. ÚS 231/05 či I. ÚS 1813/07. Ve věci sp. zn. III. ÚS 231/05 pokud jde o požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti daného postupu přitom např. dospěl k závěru, že "nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny."
Nutno zdůraznit, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (obdobně viz opět usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 231/05).
Stěžovatel poukazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud má nicméně za to, že z odůvodnění jím uváděných nálezů je zřejmá právě odlišnost případu stěžovatelova od případů tehdy posuzovaných, ve kterých zpravidla nebylo možno dovodit ani ony věcné důvody pro daný postup. Oproti nim ve věci projednávané se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován. Předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně neodkladnost jejího provedení je z okolností případu a spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, zcela zřejmá. Konkrétněji Ústavní soud odkazuje na to, že důvody neodkladnosti či neopakovatelnosti jsou uvedeny v příslušném návrhu státního zástupce na vydání příkazu, jakož i v protokolu o provedení dané prohlídky (srovnej naproti tomu stěžovatelem citované nálezy I. ÚS 536/06, IV. ÚS 1780/07, kde Ústavní soud konstatuje, že již v návrhu státního zástupce neměl návrh na provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného absentovat).
Obdobně je nutno odmítnout i námitky stěžovatele proti dalším aspektům odůvodnění příkazu. Pokud jde o otázku, zda je z něj dostatečně zřejmé, na základě jakých důkazů byla prohlídka nařízena, lze do jisté míry přisvědčit stěžovateli v tom směru, že toto odůvodnění je dosti stručné. Ústavní soud nicméně neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů, když při posuzovaní jeho dostatečnosti musejí být požadavky na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení kladeny ve světle již výše zmiňované počátečnosti dané fáze trestního procesu. Absence jména stěžovatele v příkazu pak má rovněž charakter toliko nedokonalého přepisu údajů z návrhu státního zástupce, kdy v tomto je stěžovatel označen.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu