ECLI:CZ:US:2022:1.US.2913.22.1
sp. zn. I. ÚS 2913/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 655/2022-3931, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021 č. j. 15 To 74/2021-3454 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 4 T 20/2021-3223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu osmi roků.
3. K výroku o uloženém trestu odnětí svobody, který stěžovatel napadá ústavní stížností, krajský soud konstatoval, že stěžovateli polehčovalo jeho doznání i to, že v České republice dosud nebyl soudně trestán, což však podle něj nebylo možno přeceňovat s ohledem na to, že v minulosti byl stěžovatel ve své vlasti pro trestnou činnost odsouzen. Současně krajský soud poukázal na to, že stěžovatel sice doznal svoji trestnou činnost, avšak jeho výpověď neměla rysy účinného napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasňování trestné činnosti, neboť jevil zjevnou nechuť k výpovědi vůči ostatním osobám ve zjevné snaze napomoci těmto osobám vyhnout se své vlastní trestní odpovědnosti. Stěžovatel se podle závěru krajského soudu podílel na předmětné trestné činnosti a její přípravě po celou dobu, tedy po dobu několika měsíců, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, ač měl být s ohledem na délku trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud se rovněž zabýval možností uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku, ale dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. Zdůraznil, že lze těžko hledat v jednání stěžovatele okolnosti natolik výjimečné, aby odůvodnily výjimečný postup podle uvedeného ustanovení.
4. Proti výroku o trestu rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [v platném znění jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) trestního řádu], přičemž všechny své výhrady zaměřil proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud poukázal na to, že dané námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů, neboť stěžovateli byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, tedy jde o trest, který zákon připouští. Zdůraznil, že krajský soud při ukládání trestu zohlednil doznání stěžovatele, když mu uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a že prohlášení viny stěžovatele nebylo krajským soudem přijato, čímž byla vyloučena případná aplikace §58 odst. odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za irelevantní označil tvrzení (polemiku) stěžovatele, že rozpětí zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 trestního zákoníku je ve vztahu ke spáchané trestné činnosti nepřiměřeně přísné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně brojí proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Přitom poukazuje na to, že vypovídal již v přípravném řízení, že prostřednictvím svého právního zástupce dal podnět k uzavření dohody o vině a trestu a že využil možnosti plynoucí z §58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a prohlásil svoji vinu, avšak krajský soud jeho návrh na prohlášení viny zamítl. Má za to, že využil všech práv ke zmírnění svého trestu, ale rozhodující soudy jeho snahu neakcentovaly. Je přesvědčen, že doznání k trestné činnosti má být polehčující okolností, avšak jeho doznání se do uloženého trestu nijak nepromítlo. Rovněž je toho mínění, že soudy nezohlednily jeho osobní ani majetkové poměry a ignorovaly jeho vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že orgánům činným v trestním řízení nenapomohl k objasnění trestné činnosti. Tvrdí, že finanční prostředky, které měl trestnou činností získat, měly být použity pro potřeby jeho rodiny na základní životní potřeby a jeho "ziskuchtivost" nelze hodnotit jako přitěžující okolnost. Soud podle něj neměl přihlížet ani k jeho předchozí trestné činnosti. Je toho mínění, že trestní sazba pro předmětnou trestnou činnost je nepřiměřeně přísná a soudy by ji měly ve svých rozhodnutích modifikovat, a že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 aj. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s výší uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily přitěžující a polehčující okolnosti podle §41 a §42 trestního zákoníku. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že jednak jde o totožné námitky, které stěžovatel uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, jednak Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3121/13), k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily, proč byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 trestního zákoníku. Rovněž dostatečně podrobně vysvětlily, proč v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle §58 odst. 1 trestního zákoníku (sub body 3, 5). Stěžovateli nelze přisvědčit, že se doznání k trestné činnosti do uloženého trestu nijak nepromítlo, když ho obecné soudy jako polehčující okolnost hodnotily, byť současně zdůraznily a náležitě odůvodnily, proč nepřihlédly k další okolnosti, a to že nešlo o účinné napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasňování trestné činnosti, když se stěžovatel snažil svůj podíl na spáchané trestné činnosti co nejvíce umenšit; nepochybně právě jeho doznání bylo jednou z okolností, která obecné soudy vedla k tomu, že mu uložily trest na samé dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud se podrobně zabýval i rodinnými poměry stěžovatele, včetně zajištění péče o jeho nezletilé děti (srov. bod 65 rozsudku krajského soudu a bod 49 usnesení vrchního soudu). Ústavní deficity nevykazuje ani napadené usnesení Nejvyššího soudu. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu