ECLI:CZ:US:2012:1.US.2919.12.1
sp. zn. I. ÚS 2919/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené JUDr. Josefem Vostrejšem, advokátem AK se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti výroku III. a IV. a poučení o opravném prostředku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 11 C 3/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv (zejména práva na spravedlivý proces) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Konkrétní námitky stěžovatelky budou uvedeny a vypořádány v textu níže tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
Ústavní soud zjistil z předložených písemných materiálů následující.
Stěžovatelka podala žalobu o částku 7.124 Kč s příslušenstvím. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl:
"I. Řízení v části o úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 7.124,-Kč za dobu od 3.1.2011 do 1.3.2011 se zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.048, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba o zaplacení 1.076,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 7.124, - Kč od 2.3.2011 do zaplacení se zamitá.
IV. Žalobkyně j e povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízeni 12.600, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám P. H., advokáta.".
V odůvodnění okresní soud uvedl hlavně následující:
"Jak bylo zjištěno z nesporných tvrzení obou stran a z rozsudku Okresního soudu v Liberci, č.j. 54 C 6/2010 - 33, ve věci o zaplacení částky 28.000,- KČ udělila žalovaná plnou moc k zastupování žalobkyni. Ta ve věci učinila dva úkony právní pomoci, v souvislosti s udělením plné moci - převzetí a příprava zastoupení dle §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., a sepis žaloby - §11 odst. 1 písm. d) cit. vyhl. Mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva o smluvní odměně advokátky, tedy výše odměny se řídí ust. §7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí 2.220,- Kč za úkon. Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k zaplacení zálohy na odměnu, ani že by řádně vyúčtovala náklady zastoupení. Za výzvu k zaplacení lze tak považovat až samotnou žalobu, ve které ani není správně odměna vyúčtována. Soud proto přiznal žalobkyni odměnu za dva úkony po 2.220,- Kč, paušální náhradu hotových výloh dvakrát 300,- Kč dle §13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a daň z přidané hodnoty 1.008,- Kč, celkem 6.048,- Kč (výrok IL). V části o 1.076,60 Kč byla žaloba zamítnuta a úrok z prodlení nebyl s ohledem právě na skutečnost, že žalobkyně řádně žalovanou k plnění nevyzvala a nepředložila řádné vyúčtována (výrok III.) [pozn.: zřejmě omylem vypadlo slovo "přiznán"]. V části zpětvzetí žaloby bylo řízení dle §96 odst. 1,2 o.s.ř. zastaveno. Podle §143 o.s.ř. bylo rozhodnuto o nákladech řízení, když žalovaná nezavdala příčinu svým chováním k podání žaloby. Žalobkyně podala žalobu na v době podání nesplatnou pohledávku, bez řádné předchozí výzvy k plnění, bez řádného vyúčtování, bez pokusu o odvrácení nutnosti sporu...". Následuje "Poučení": Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
III.
Stěžovatelka hlavně nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení. Namítá, že soud aplikaci §143 o. s. ř. řádně neodůvodnil. Žalovaná přes různá osobní jednání mezi ní a stěžovatelkou nezaplatila nic. Žalovaná je jediná jednatelka a jediný společník obchodní společnosti EVAR, s. r. o., která využila právních služeb stěžovatelky i v dalším případě (stěžovatelkou specifikovaném) a ani v tomto dalším případě stěžovatelce nic nezaplatila. Byla již dokonce pravomocně nařízena exekuce k vymožení povinnosti proti společnosti EVAR, s. r. o. Z toho podle stěžovatelky plyne, že neplacení odměny za právní služby je pro žalovanou typické. Soud tento kontext přehlíží a zcela extrémně požaduje po stěžovatelce prokazování pokusu o odvrácení nutnosti sporu. Podle stěžovatelky nelze po ní spravedlivě požadovat, aby marnila čas i finanční prostředky na výzvy a předcházení sporu u žalované, zjevně bez naděje na reakci.
IV.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zřejmě neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces; opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
Výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž stěžovatelka brojí, je odůvodněn způsobem, jenž se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením §143 o. s. ř. vymezeným. Okresní soud řádně (transparentně) vyložil, proč aplikoval citované ustanovení ("žalovaná nezavdala příčinu svým chováním k podání žaloby. Žalobkyně podala žalobu na v době podání nesplatnou pohledávku, bez řádné předchozí výzvy k plnění, bez řádného vyúčtování, bez pokusu o odvrácení nutnosti sporu").
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud dodává, že bylo spravedlivé od ní požadovat, aby "marnila čas i finanční prostředky" k výzvě vůči žalované k zaplacení, v níž by právě stanovila i výši požadované odměny za právní zastoupení. To již proto, že časová i finanční investice takové výzvy musela být zjevně zanedbatelná. Ostatně, sama stěžovatelka tvrdí, že měla i po poskytnutí příslušných právních služeb různá osobní jednání se žalovanou. To platí o to více v kontextu následujícího. Pokud by žalovaná výzvě nevyhověla, stěžovatelčin čas věnovaný výzvě by nepřišel nazmar, neboť by obsah výzvy transformovala do následné žaloby; pokud by žalovaná výzvě vyhověla, pak by stěžovatelka svůj čas ušetřila, neboť by již nemusela žalobu podat. K tomu lze dodat, že z pouhé okolnosti, že proti společnosti (jejíž jediným společníkem a jednatelem má být žalovaná) byla pravomocně nařízena exekuce, neplyne, že by žalovaná jiný svůj závazek nesplnila. Stěžovatelka tedy neprokázala, že by neplnění závazků žalované bylo jejím běžným chováním. To platí obdobně i o námitce, že žalovaná využila jejích právních služeb též v dalším případě, ve kterém jí rovněž neměla zaplatit odměnu; vždyť stěžovatelka ani netvrdí, že by v onom dalším případě vůbec žalovanou k zaplacení odměny vyzvala, a tedy se stále může jednat o nesplatnou pohledávku; to by ostatně nebylo v rozporu s postupem stěžovatelky v právě nyní posuzované věci.
Pokud stěžovatelka namítla neodůvodněnost výroku soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na přiznání zákonného úroku z prodlení, Ústavní soud odkazuje na shora citovanou část odůvodnění napadeného rozsudku, z níž se podává opak.
Konečně, stěžovatelka namítá nesprávnost poučení o opravném prostředku. Podle stěžovatelky totiž v jejím případě bylo odvolání přípustné. Konkrétně namítá, že "OS Břeclav zasáhl do práva na spravedlivý proces také tím, že označil spor, ve kterém se jednalo o jistinu 6.084 Kč s příslušenstvím za bagatelní, ačkoliv náklady tohoto řízení činily částku asi 21.232 Kč (jízdné na 2 ústní jednání z Prahy do Břeclavi 8632Kč a náhrada pr. zastoupení 12.600 Kč), dohromady i s jistinou 27.316 Kč. Nelze dogmaticky vycházet z doslovného znění z.č. 7/2009 Sb., který zvýšil původně bagatelní spory do 2.000 Kč až na částku 10.000 Kč, kterou určil víceméně nahodile, bez ohledu na vnitřní konzistenci právního řádu, neboť např. již částka 5.000 Kč představuje naplnění skutkové podstaty trestného činu, proto i OS Břeclav měl zohlednit celkovou částku, o kterou ve sporu šlo, tj. uvedených 27.316 Kč.".
Tu Ústavní soud jen stručně poukazuje na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., podle kterého odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky - kterým jsou i náklady řízení - se nepřihlíží. To je ostatně i notorietou v judikatuře obecných soudů.
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí obecného soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu