ECLI:CZ:US:2019:1.US.3056.19.1
sp. zn. I. ÚS 3056/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Oldřicha Nevluda, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 3981/2018-517, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2018 č. j. 71 Co 325/2017-451 a návrhu na zrušení ust. §238 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zrušení ust. §238 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 64 C 53/2011-401, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po Městské nemocnici Ostrava domáhal zaplacení částky 3 000 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění. Výroky o nákladech řízení byly změněny tak, že Česká republika nemá vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 165 245 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 50 716 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3981/2018 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s odůvodněním, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení je dovolání nepřípustné.
Stěžovatel namítá, že okresní a krajský soud se při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly jeho majetkovými poměry a neposuzovaly možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. K porušení práv stěžovatele došlo i postupem Nejvyššího soudu, kdy dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. I když má zákonodárce možnost stanovit podmínky, kdy lze dovolání podat, takové omezení by mělo mít racionální důvod. Možnost podat dovolání by neměla být vyloučena, pokud je rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve statisícových částkách.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání směřující do výroku o nákladech řízení odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Tomuto rozhodnutí však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud, který dovolání, jež v daném případě jako opravný prostředek vůbec nepřicházelo v úvahu, odmítl, postupoval v souladu se zákonem. Na uvedeném nic nemění okolnost, že stěžovatel se stávající právní úpravou dovolání nesouhlasí a za vhodnější považuje úpravu jím předkládanou. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se proto jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by jeho přípustnost závisela na uvážení Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2751/17, I. ÚS 4261/16, III. ÚS 834/16, II. ÚS 2722/17, II. ÚS 79/19, II. ÚS 91/19 a další). Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí krajského soudu bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 5. 3. 2018. Stěžovateli, který se obracel na Nejvyšší soud, tak marně mu uplynula zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež měla směřovat proti usnesení krajského soudu a Ústavní soud se již nemůže zabývat jeho námitkami směřujícími proti nákladovému výroku odvolacího soudu. Lze jen dodat, že stěžovatel, resp. právní zástupce má být seznámen s ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navazující rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelových (stěžovatelových) práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta. Návrh na zrušení ustanovení ust. §238 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, je svou povahou návrhem akcesorickým, a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu