ECLI:CZ:US:2011:1.US.3094.10.1
sp. zn. I. ÚS 3094/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 0 Nt 1719/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím došlo k porušení jejího základního práva požívat domovní svobody, vlastnit majetek a na nedotknutelnost soukromí. Prý byl porušen čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím bylo nařízeno provedení domovní prohlídky v blíže označené nemovitosti stěžovatelky. Příkaz byl stěžovatelce doručen v den jeho vydání při provádění prohlídky samotné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že napadený příkaz nebyl přesvědčivě a sdělně odůvodněn (byl odůvodněn jen povšechně); nebyla zdůvodněna naléhavost vydání příkazu v této fázi řízení (nebylo odůvodněno, proč je domovní prohlídka neodkladný úkon); nebylo zdůvodněno, proč je třeba nařídit prohlídku právě i v nemovitosti stěžovatelky; stěžovatelka nebyla poučena o svých právech a povinnostech vyplývajících z příkazu (stěžovatelka nebyla poučena o povinnosti strpět prohlídku, o povinnosti vydat žádané věci a o možnosti věc odejmout, přičemž o těchto povinnostech nebyla poučena ani při provedené prohlídky samotné); příkaz založil nepřiměřeně široká oprávnění policejního orgánu (Celního ředitelství v Ostravě) , neboť provedení prohlídky nebylo nijak časově omezeno a nebylo ani omezeno na určité konkrétní části nemovitosti stěžovatelky.
II.
1) Jak bylo v judikatuře Ústavního soudu opakovaně vyloženo (srov. v poslední době např. usnesení sp. zn. III. ÚS 495/10), pravomoc Ústavního soudu je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Tu je nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele.
O takovou situaci však v dané věci evidentně nejde.
2) V příkazu je uveden trestný čin, pro nějž se řízení vede; objekty, jež mají být prohlídce podrobeny, jsou popsány s přesnou adresou, přičemž se uvádí i vlastnický vztah k prohledávaným nemovitostem a osoba, která dané nemovitosti má užívat. Praví se v něm, který orgán prohlídku provede (Celní ředitelství, odbor pátrání a dohledu). Dále je vysloveno důvodné podezření, že se v příslušných prostorách nacházejí konkrétní věci důležité pro trestní řízení; proto byla domovní prohlídka nařízena právě v nemovitosti stěžovatelky. V odůvodnění pak je podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována (tj. prověřování důvodného podezření ze spáchání přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží dle §244 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, kterého se měl dopustit D. R.); jsou tam specifikovány kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, u nichž je důvodné podezření, že se v daném bytě nacházejí (suroviny k výrobě alkoholu, zařízení a nástroje k výrobě alkoholu a nelegálně vyrobený alkohol). I neodkladnost domovní prohlídky je dostatečně odůvodněna ("Realizací zajištění důkazů by však mohlo dojít ke zničení, zcizení nebo znehodnocení věcí důležitých pro trestní řízení a z tohoto důvodu je žádoucí provést domovní prohlídku jako neodkladný úkon..."); Ústavní soud k tomu poznamenává, že vzhledem k nebezpečí zničení, zcizení či znehodnocení důkazů, sama domovní prohlídka - z hlediska účelu trestního řízení - vskutku nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Pokud jde o vymezení důkazního materiálu, z něhož měl obecný soud učinit úsudek o tom, že by se v nemovitosti stěžovatelky mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, je v tomto ohledu nutno vzít v úvahu (v dané fázi řízení) i z povahy věci plynoucí nezbytnou procesní taktiku orgánů v tomto řízení činných (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 867/10, IV. ÚS 883/10 a nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
I když je samo odůvodnění příkazu k domovní prohlídce stručné, nevyplývá z něj, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně. Na samotné odvodnění příkazu nelze klást příliš vysoké požadavky, neboť v situacích, kde je prověřování trestní věci na samém počátku, nelze od policejního orgánu očekávat detailní znalost věci (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 nebo sp. zn. III. ÚS 1033/07).
3) Stěžovatelčiny námitky (resp. jejich většina) jsou (spíše) povahy formální. Tedy, stěžovatelka nerozporuje stránku věcnou, tj. že by kupř. nebyly dány věcné důvody k vydání příkazu k domovní prohlídce a k realizaci domovní prohlídky. Stěžovatelka ani netvrdí, že by byl v posuzovaném případě institut domovní prohlídky zneužit. Právě průběh domovní prohlídky (nález např. alkoholu aj. - srov. obsah protokolu o provedení domovní prohlídky) dostatečně prokázal, že domovní prohlídka a příkaz k domovní prohlídce zneužity nebyly. Ostatně, i sama stěžovatelka hodnotí nález zjištěný při domovní prohlídce jako závažný, který "je pro ni poučením v souvislosti s jejím postavením pronajímatelky". Tak došlo i k potvrzení podezření orgánů činných v trestním řízení, na jehož základě mohlo dojít k dalším krokům vedoucím k odhalení trestné činnosti. Zjevně se tedy nejednalo o rozhodnutí svévolné, či o extrémní vybočení ze zákonných oprávnění, která má státní moc při odhalování a stíhání trestných činů.
4) V obdobném smyslu lze reagovat i na námitku stěžovatelky, že provedení prohlídky nebylo napadeným příkazem nikterak časově omezeno a ani omezeno na určité části nemovitosti stěžovatelky. Domovní prohlídka byla totiž provedena ještě téhož dne, kdy byl vydán napadený příkaz, takže (neomezený) časový prostor, umožněný napadeným příkazem k provedení prohlídky, nebyl zneužit.
Pokud pak napadený příkaz nebyl omezen na určité konkrétní části nemovitosti stěžovatelky, nelze ani pak z toho dovodit jeho protiústavnost. Ostatně, stěžovatelka ani netvrdí, že před vydáním napadeného příkazu bylo orgánům veřejné moci známo, ve kterých částech nemovitosti se hledané důkazy nacházejí; již z toho důvodu nemohl být napadený příkaz omezen jen na určité části nemovitosti. Při vlastní prohlídce pak bylo zjištěno, ve kterých částech nemovitosti hledané důkazy skutečně byly.
5) V obdobném duchu - tedy v duchu materiálního pohledu na právo - je možné reagovat i na argumenty stěžovatelky, že v napadeném příkazu nebyla poučena o povinnosti strpět prohlídku, o povinnosti vydat žádané věci a o možnosti věc odejmout, a že o těchto povinnostech nebyla poučena ani při provedené prohlídky samotné.
Je pravda, že nález sp. zn. II. ÚS 362/06 (kterého se stěžovatelka dovolává) uvádí, že příkaz k domovní prohlídce musí poukazovat "na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu strpět domovní prohlídku (§85a odst. 1 trestního řádu), včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§85a odst. 2 trestního řádu). V neposlední řadě musí zde být upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení případně při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (§78 a §79 trestního řádu).".
Nicméně, Ústavní soud v citovaném nálezu nevyslovil právní názor, že nedodržení uvedené poučovací povinnosti značí vždy protiústavnost příkazu k domovní prohlídce. Naopak, citovaný nález dovodil protiústavnost příkazu k domovní prohlídce z důvodů jiných (srov. především: "Lze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že takový příkaz k domovní prohlídce považovala za překvapivý, když ani z jeho odůvodnění nebylo zcela zřetelně jasné, z jakého důvodu se domovní prohlídka v jejím bytě vykonává a co má být při jejím vykonání v bytě nalezeno. Požadavky na řádné odůvodnění příkazu k domovní prohlídce mají o to větší význam, když..."). Tedy, maximálně lze tvrdit, že uvedený nález dovodil protiústavnost příkazu k domovní prohlídce v kumulaci neexistence takového poučení a absence řádného odůvodnění domovní prohlídky v citovaném smyslu. V nyní posuzované věci by však neexistence uvedeného poučení zůstala (jako tvrzený nedostatek napadeného příkazu) - jak plyne ze shora uvedeného obsahu tohoto usnesení Ústavního soudu - osamocena.
V souvislosti s námitkami stěžovatelky o neexistenci poučení v napadeném příkazu Ústavní soud uvádí, že sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje i dodržení lidskoprávních záruk v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.
Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
I když tedy Ústavní soud připouští, že stěžovatelkou namítaný nedostatek poučení v napadeném příkazu k domovní prohlídce existuje, nelze dovozovat, že by tato vada řízení dosahovala takové úrovně, že by se dotkla stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv či svobod v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.
Stěžovatelka namítala, že nebyla v napadeném příkazu poučena o povinnosti vydat věci a o možnosti věci odejmout. Tu však nelze nevidět, že posléze - před provedením samotné prohlídky - byla vyzvána k vydání věci, leč k tomu v podstatě uvedla, že nemá, co by vydala: "Nemám v domě ani v garáži žádné zboží a věci důležité pro trestní řízení. Garáž jsem pronajala neznámé osobě asi před 2 měsíci." (srov. str. 1 protokolu o provedení domovní prohlídky). Tento fakt činí pro nyní posuzovaný případ ryze hypotetickou a poněkud nevěrohodnou námitku (v ústavní stížnosti), dle které realizace poučovací povinnosti může přispět k dobrovolnému vydání věci důležitých pro trestní řízení. Ostatně, posléze nalezené věci byly vydány a nemuselo tak být přistoupeno k jejich odnětí (srov. str. 2 protokolu o provedení domovní prohlídky). Koneckonců, pokud stěžovatelka namítá neexistenci poučení o povinnosti strpět domovní prohlídku, neuvádí již, čeho ústavněprávně významného by mohlo být vůbec dosaženo, pokud by byla o povinnosti strpět prohlídku poučena. Sama stěžovatelka nekladla odpor či nevytvářela překážky provedení domovní prohlídky; i pokud by však odpor či překážky realizovala, mohly by být dle §85a odst. 2 trestního řádu překonány. K tomu lze dodat, že povinnost strpět domovní prohlídku lze dovodit i z kontextu příkazu k domovní prohlídce, neboť v opačném případě by sám příkaz postrádal rozumný smysl.
K tomu Ústavní soud poukazuje i na následující usnesení Ústavního soudu, v nichž se praví: "Ke stěžovatelově poslední námitce, že v případě prohlídky nemovitosti č. p. 213 mu měla být směřována výzva k vydání věci, Ústavní soud konstatuje, že obecně platí, že příkaz k domovní pohlídce v sobě zahrnuje jak výzvu k vydání věci doličné, tak i příkaz k jejímu odnětí (Jelínek, Jiří a kol.: Trestní právo procesní; Praha, EUROLEX BOHEMIA s. r.o., 2002, str. 223)." [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1466/09]; "K námitce stěžovatelky o absenci povinností a poučení vlastníka domu Ústavní soud odkazuje na fakt, že namítané nedostatky jsou ze zákona součástí fáze samotného výkonu domovní prohlídky (§85 a násl. trestního řádu). Z protokolu o provedení domovní prohlídky je patrné, že tyto náležitosti byly naplněny. Pokud pak namítala absenci poučení o povinnosti vydat věc konstatuje Ústavní soud, že se jedná o zcela samostatný institut, nemající s prohlídkou nemovitosti přímou souvislost." (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2603/08); "Námitku, že prohlídku nelze nařídit bez předchozího postupu dle §78 a §79 trestního řádu však musí Ústavní soud odmítnout. Z žádného ustanovení trestního řádu taková podmínka nevyplývá a stěžovatelkou dovolávanou zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti nelze spatřovat v tom, že by prohlídka jiných prostor a pozemků měla být podmíněna předchozí výzvou k vydání věci dle §78 trestního řádu. Trestní řád jako procesní předpis upravující postup orgánů činných v trestním řízení v mnoha případech ponechává na těchto orgánech (policie, státní zástupce), jakou taktiku při objasňování trestné činnosti zvolí, a to podle konkrétních okolností té které trestní věci. V daném případě jak státní zástupce, tak i policejní orgán, předpokládali (a to i na základě již realizovaných výzev dle §78 trestního řádu, které byly bezpředmětné a neúčinné), že obviněný (jediný) jednatel stěžovatelky společnosti P. E., s. r. o., Ing. Š. na základě výzvy k vydání účetní evidence s velkou pravděpodobností tuto evidenci dobrovolně nevydá a spíše ji ukryje, event. zcela zničí, což by mělo za následek zmaření vypracování znaleckého posudku dle pokynu Vrchního soudu v Praze. Jak vyplývá z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 20. 12. 2007, v rámci předchozího výslechu podle §84 trestního řádu byl jednatel společnosti vyzván k dobrovolnému vydání účetnictví, k čemuž uvedl, že požadované doklady vydat nechce." (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 458/08).
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný [dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu