ECLI:CZ:US:2017:1.US.3175.16.1
sp. zn. I. ÚS 3175/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České katolické charity se sídlem v Praze, Vladislavova 1460/12, zastoupené Mgr. Markem Vlkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 584/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3520/2015-531 ze dne 28. června 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 21/2015 ze dne 12. března 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 158/2013-404 ze dne 4. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se na vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení částky 256 388 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 3 jí vyhověl toliko v rozsahu úroku z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb s pobytovými službami. Pro rok 2012 nebyl mezi stranami uzavřen úhradový dodatek, soud tak dospěl k závěru, že cenu zdravotnické péče je třeba stanovit jako cenu obvyklou. Tu pak určil z údajů evidovaných Ministerstvem zdravotnictví jako 0,78 Kč za jeden bod v odbornosti 913 - všeobecná sestra v sociálních službách. Pomocí takto určené obvyklé ceny dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zdravotnické služby stěžovatelce zaplatila, byť v jednotlivých úhradách opožděně.
2. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Dospěl k závěru, že ve věci bylo namístě určit hodnotu poskytnutých služeb podle tzv. úhradové vyhlášky č. 425/2011 Sb.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl podle §237 občanského soudního řádu s tím, že věc již byla v jeho rozhodovací činnosti vyřešena rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 1988/2014 ze dne 28. 4. 2016. V něm dospěl k závěru, že úpravu úhradové vyhlášky lze analogicky použít na určení úhrady za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, právní slyšení a práva na podnikání, jakož i porušení řady dalších norem ústavního pořádku. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že by bylo možné na její věc analogicky vztáhnout úhradovou vyhlášku, neboť ta se vztahuje na zdravotnická zařízení, ne na zařízení sociálních služeb. Podle stěžovatelky měla být úhrada určena podle obchodního zákoníku jako cena obvyklá (cena za provedení s připočtením přiměřeného zisku). Na možnost odlišného právního posouzení ji měl odvolací soud upozornit před rozhodnutím.
5. Stěžovatelka také namítla, že žádné z napadených rozhodnutí blíže neuvádí, z jaké konkrétní hodnoty bodu soudy vycházely a jaká celková částka za vykázanou zdravotní péči stěžovatelce náleží. Odmítla také srovnání s věcí řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, neboť není zřejmé, v čem se zařízení stěžovatelky - Domov sv. Kříže - shoduje a v čem liší od tam řešeného Domova se zvláštním režimem Krásná Lípa. Soudy nevysvětlily, proč zařízení stěžovatelky nehodnotily spíše jako služby hospicového typu. Porušení práva na podnikání pak stěžovatelka spatřovala v tom, že jí zvoleným způsobem úhrady není zajištěna alespoň návratnost vynaložených prostředků, které musí vynaložit na poskytnutí péče.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Stěžovatelka namítla, že napadenými rozhodnutími, podle nichž lze analogicky použít přílohu č. 1 části B bodu 2 písm. b) úhradové vyhlášky pro rok 2012 na určení ceny plnění poskytnutého stěžovatelkou pojištěncům vedlejší účastnice, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a právo podnikat. Ústavní soud se obdobnou námitkou podrobně zabýval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 ze dne 18. 7. 2017, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, na který odkazoval dovolací soud i v nyní napadeném usnesení. Šlo o skutkově srovnatelnou věc, přičemž právní závěry vyslovené v citovaném nálezu se plně uplatní i v této věci: obecné soudy se nedopustí protiústavního postupu, pokud při stanovení výše úhrad za zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb pro rok 2012 použijí analogicky způsob výpočtu dle úhradové vyhlášky pro rok 2012. Jde o jednu z možností jak určit obvyklou cenu plnění, která se v daném segmentu služeb v příslušném roce uplatňuje.
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí především z toho hlediska, zda v jejich důsledku nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. V tomto ohledu posuzoval, zda obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a zda z jejich odůvodnění plynoucí sled úvah byl logicky i věcně přesvědčivý. Tyto požadavky by přitom nebyly splněny například tehdy, pokud by rozhodnutí soudů byla výsledkem libovůle nebo by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 5. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)].
9. Ustanovení §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění stanoví zdravotní pojišťovně povinnost uzavřít zvláštní smlouvu s každým pobytovým zařízením sociálních služeb, které o to požádá, jestliže prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována k tomu způsobilými pracovníky. Na základě této smlouvy je pak povinna hradit poskytnutou zdravotní péči. Zákonná úprava již ovšem neřeší situaci, kdy se strany nedohodnou na ceně poskytnutého plnění. Zákon neupravuje zmocnění ke stanovení výše úhrad zdravotní péče poskytované poskytovateli sociálních služeb podle §11 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotních službách a §36 zákona o sociálních službách. Nelze jej dovodit ani ze zmocnění k vydání tzv. úhradových vyhlášek podle §17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění (nyní §17 odst. 5 tohoto zákona) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/16], což je důvod, pro který tyto úhrady neupravovala ani úhradová vyhláška pro rok 2012.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena zvláštní smlouva, která ale neobsahovala ujednání o ceně a platebních podmínkách, jež by bylo možno použít pro případ, že k uzavření cenového dodatku nedojde. Vznikl-li proto mezi stranami spor o částku, kterou měla vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce za plnění poskytnuté v roce, pro který nebyl uzavřen cenový dodatek, musel o částce, na jejíž zaplacení má stěžovatelka nárok, rozhodnout soud. Takováto situace nastala v roce 2012. V posuzované věci přitom obecné soudy přisvědčily postupu vedlejší účastnice, která hradila předmětné plnění částkou vypočtenou podle pravidel obsažených v úhradové vyhlášce.
11. Ústavní soud neshledává žádný ústavní důvod, který by při snaze o hledání spravedlivého určení ceny poskytnutého plnění vylučoval analogické použití předpisu, který se na daný vztah nevztahuje přímo, ale upravuje oblast účelem a cílem regulace obdobnou. Za svévolný, či a priori nemožný nelze považovat ani závěr, podle něhož lze pro určení výše úhrady za péči v zařízeních sociálních služeb podle §22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění použít pravidla úhradové vyhlášky dopadající na poskytování zdravotní péče podle §22 písm. c) tohoto zákona, tedy zdravotní péče poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče osobám, které jsou v nich umístěny z jiných než zdravotních důvodů. Není ústavně nepřípustné, že hrazení výkonů, které jsou poskytovány v odbornosti 913 - všeobecná sestra v sociálních službách, bude shodné jak v zařízeních sociálních služeb, tak ve zdravotnických zařízeních.
12. Pakliže stěžovatelka připouští možnost postupovat analogicky podle úhradové vyhlášky, avšak jen za použití úhrady výkonů poskytovaných ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu, Ústavní soud s takovouto argumentací nesouhlasí. Obecné soudy se zde - s ohledem na absenci zákonné právní úpravy - musely přiklonit k některé z variant úhrady. Za situace, kdy obecnými soudy zvolené řešení není svévolné ani jinak ústavně nepřípustné, tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich rozhodnutí tím, že upřednostní jiné možné řešení. Již vůbec pak není oprávněn povýšit konkrétní způsob výpočtu úhrad pro dílčí segment zdravotní péče na ústavní princip, čímž by odebral možnost zákonodárci či exekutivě rozhodovat o financování v tomto segmentu. Ústavní soud zdůrazňuje, že technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Jako ústavně vadná nebyla v minulosti shledána ani objemová limitace výše úhrad [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.)].
13. Ústavní rozměr věci může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem, nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel stanovených v úhradové vyhlášce. Referenčním kritériem pro posouzení její ústavnosti v kontextu a podmínkách konkrétního případu je zejména právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Nepřijatelná je taková právní úprava, která by náklady zdravotní péče, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele zdravotní péče (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13). Protiústavní důsledky by v takovém případě nastaly tehdy, nebyla-li by úhrada za zdravotní péči způsobilá pokrývat ani jen "nutně vynaložené náklady" na tuto péči. Tato skutečnost by však v řízení před obecnými soudy musela být tvrzena a prokázána. Nestačí pouze doložit rozdíl mezi cenou fakturovanou a skutečně vyplacenou, nebo rozdíl mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících.
14. Z žaloby (č. l. 8 spisu obvodního soudu) Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalované částky domáhala s úvahou, že se na věc uplatní dodatek č. 8 ke smlouvě o poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče a úhradě, v němž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednala pro rok 2010 hodnotu bodu na 0,90 Kč (č. l. 21-22). Zřejmě v reakci na vyjádření vedlejší účastnice, která možnost uplatnění tohoto dodatku zpochybnila (č. l. 78-79), stěžovatelka počala tvrdit, že cena 0,90 Kč za bod odpovídá ceně obvyklé (č. l. 339-340). Rozsah nutně vynaložených nákladů a nedostatečnost jejich úhrady ze strany vedlejší účastnice stěžovatelka netvrdila a neprokazovala (nad rámec obecného tvrzení a doložení časopiseckého článku o nevýhodnosti financování zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb na č. l. 396).
15. I kdyby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, stěžovatelka by nemohla očekávat, že jí bude indikovaná, vykonaná a vykázaná zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb uhrazena vedlejší účastnicí v rozsahu, jak tomu bylo předtím, tedy na základě zvláštní smlouvy a jejich dodatků. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neprokázala, z jakého důvodu má být právě jí fakturovaná částka 0,90 Kč za bod legitimním nárokem, kterému měly soudy poskytnout právní ochranu.
16. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatelky směřující proti posouzení jejího nároku ze strany obecných soudů nejsou důvodné. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění již citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16.
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce vůči překvapivosti rozhodnutí městského soudu, který na rozdíl od obvodního soudu, dospěl k závěru o analogické aplikovatelnosti vyhlášky č. 425/2011 Sb. Tento způsob výpočtu výše úhrady prosazovala žalovaná, a to již před zahájení řízení o žalobě. Závěr soudu dávající za pravdu argumentaci žalované není překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť tím stěžovatelka nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat k podstatě věci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu