ECLI:CZ:US:2015:1.US.332.15.1
sp. zn. I. ÚS 332/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky EGEM, s. r. o., se sídlem České Budějovice, Novohradská 736/36, zastoupené Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 6 As 264/2014-27 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 30. 1. 2015 se stěžovatelka bránila proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu a navrhla, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil.
2. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 11. 2014 podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelky jako žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2014 č. j. 38 Ad 25/2010-73, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 25. 3. 2010 č. j. 213/1.30/10/14.3.
3. Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 10. 12. 2009 č. j. 6458/7.10/09/14.3-7, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 400 000 Kč za správní delikt na úseku bezpečnosti práce podle §30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, spočívající v nedodržení povinností při zajišťování bezpečnosti práce, v důsledku čehož došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance; současně byla stěžovatelce uložena povinnost k paušální náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
4. Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení ze dne 26. 11. 2014 vyšel z toho, že stěžovatelka při podání kasační stížnosti neuhradila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč (položka 19 sazebníku poplatků jako přílohy zákona o soudních poplatcích), a byla proto k jeho zaplacení vyzvána usnesením Nejvyššího správního ze dne 5. 11. 2014 č. j. 6 As 264/2014-11 ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení a současně poučena, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Toto usnesení bylo stěžovatelce prostřednictvím zástupce do jeho datové schránky doručeno dne 11. 11. 2014. Soudní poplatek nebyl uhrazen v určené lhůtě, která marně uplynula dnem 18. 11. 2014, ani později do dne vydání usnesení; v řízení tak nemohlo být pokračováno a Nejvyšší správní soud je zastavil.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jejímu zástupci a nikoli současně i jí samotné. Stěžovatelka je přesvědčena, že výzva k zaplacení soudního poplatku představuje ve smyslu §42 odst. 2 věta druhá s. ř. s. úkon, na jehož základě má účastník řízení něco osobně vykonat, a výzvu tak bylo třeba vedle zástupce doručit i stěžovatelce. Na podporu svého tvrzení poukázala na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 217/2000 a ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99.
II.
Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani k porušení čl. 90 Ústavy, který vymezuje základní poslání soudů, spočívající v poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem, nemohlo dojít v důsledku namítaného postupu Nejvyššího správního soudu, který zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci stěžovatelky, a nikoli současně i stěžovatelce samotné. Nejvyšší správní soud v projednávané věci nepřekročil meze ústavního rámce rozhodovací činnosti, pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku podřadil pod normu §42 odst. 2 věta první s. ř. s., podle níž "má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci", nikoli pod normu věty druhé téhož ustanovení, podle níž "má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim."
10. Nejvyšší správní soud vycházel při vydání napadeného usnesení o zastavení řízení, resp. při doručování předcházející výzvy k zaplacení soudního poplatku ze své dlouhodobě ustálené judikatury, vycházející mj. ze závěrů rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 - 69 (726/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz), v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že "povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu."
11. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, "že placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání." Podrobně se zabýval rovněž změnou právní úpravy od 1. 1. 2003, kdy vstoupil v účinnost s. ř. s., jakož i navazující novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 151/2002 Sb. Vyložil, že po změně právní úpravy není nadále třeba trvat na podmínce osobního doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku vedle zástupce i samotnému účastníkovi, a to především vzhledem k zavedení opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení.
12. Právě absence opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení, resp. okolnost, že dřívější právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a pokračovat v řízení, pokud byl poplatek zaplacen sice po marném uplynutí lhůty určené soudem, ale ještě před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení, byla stěžejním důvodem judikatury Ústavního soud podle právního stavu před rokem 2003, jak na ni poukazuje rovněž stěžovatelka v nyní projednávané věci, mj. nálezů ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 217/2000 (N 138/19 SbNU 253, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), nebo ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99 (N 10/17 SbNU 83).
13. Okolnost, že v prostředí právního stavu účinného od 1. 1. 2003 postačí v řízení před správními soudy doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka, byla výslovně aprobována rovněž následnou judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 (U 2/32 SbNU 455) vyslovil, že "výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen ‚o. s. ř.') vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř."
14. Tyto závěry byly potvrzeny rovněž navazující judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539), podle něhož "usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. V rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí." Totožně se Ústavní soud k předmětné právní otázce postavil např. v usneseních ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 94/05, ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 158/12, ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 2045/11, nebo ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13).
III.
Závěr
15. Na základě výše uvedených důvodu byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu