ECLI:CZ:US:2015:1.US.3395.14.1
sp. zn. I. ÚS 3395/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti KUBDAT Software, s.r.o. "v likvidaci", IČ: 25351036, se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014 č. j. 29 Cdo 1104/2014-523, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013 č. j. 5 Cmo 149/2013-420, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013 č. j. 42 Cm 140/2006-347 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2006 č. j. 42 Cm 140/2006-33, spojené s návrhem na zrušení řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 56/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007, sp. zn. 42 Cm 60/2007, sp. zn. 42 Cm 61/2007, sp. zn. 42 Cm 62/2007, sp. zn. 42 Cm 63/2007, sp. zn. 42 Cm 64/2007, sp. zn. 42 Cm 115/2007, sp. zn. 28 Cm 53/2007 a sp. zn. 28 Cm 54/2007, a to od počátku, a návrhem, aby Ústavní soud uložil zákaz Nejvyššímu soudu, Vrchnímu soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Ostravě porušovat ústavně zaručená práva a svobody a přikázal jim, aby ve věci žaloby stěžovatelky obnovily stav řízení před usnesením ze dne 14. prosince 2006 č. j. 42 Cm 140/2006-33, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Ing. Milána Mikuše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. října 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a řízení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, při současném porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně navrhla, aby Ústavní soud zakázal účastníkům řízení porušovat její ústavně zaručená práva a svobody a přikázal jim, aby obnovily stav před usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") ze dne 14. prosince 2006 č. j. 42 Cm 140/2006-33, a dále aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náklady tohoto řízení.
2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. srpna 2006, kterou jejím jménem podal její jednatel (a společník) Libor Kubala, domáhala proti svému druhému jednateli (a rovněž společníkovi) Ing. Milánu Mikušovi (dále jen "vedlejší účastník) zaplacení celkové částky 16 231 972 Kč jako náhrady škody způsobené jednatelem společnosti porušením povinnosti jednat při své působnosti s péčí řádného hospodáře, k čemuž mělo dojít čtrnácti různými skutky. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2006 č. j. 42 Cm 140/2006-33 byla tato žaloba v rozsahu, ve kterém se týkala třinácti skutků, vyloučena k samostatnému projednání do 13 dalších řízení. Pod původní sp. zn. 42 Cm 140/2006 zůstala projednávána pouze v rozsahu částky 243 287,20 Kč, později rozšířené i o příslušenství této částky. Škoda v této výši měla stěžovatelce vzniknout v důsledku toho, že vedlejší účastník jako její jednatel v rozporu se svými povinnostmi vyvedl za pomoci a ve prospěch třetích osob ze společnosti jediný předmět její činnosti - šíření díla zákony na PC, čímž byla fakticky zbavena jediného zdroje příjmů. Učinit tak měl prostřednictvím Smlouvy o sdružení ze dne 25. července 2002, kterou uzavřel se společností Arnet-účetnictví, daně s.r.o., jejímž jediným společníkem měl být švagr vedlejšího účastníka. Dalším důvodem vzniku škody pak mělo být vypovězení nájemní smlouvy ze sídla společnosti na ulici Volgogradské v Ostravě-Zábřehu v únoru 2002 a jeho faktické přemístění na adresu v ulici Michálkovické ve Slezské Ostravě, k němuž došlo zcela nedůvodně, proti zájmům stěžovatelky a bez souhlasu její valné hromady. Částka 243 287,20 Kč měla představovat náklady spojené se stěhováním, jakož i nájemné a služby spojené s nájemným v nových nebytových prostorách.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 42 Cm 140/2006-132 byla žaloba zamítnuta, přičemž tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") ze dne 10. září 2010 č. j. 5 Cmo 110/2010-178. Obě rozhodnutí byla nicméně následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 11. dubna 2012 č. j. 29 Cdo 745/2011-268, načež ve věci znovu rozhodl soud prvního stupně, a to rozsudkem ze dne 30. ledna 2013 č. j. 42 Cm 140/2006-347, kterým tuto žalobu opětovně zamítl.
4. Z odůvodnění posledně uvedeného rozsudku vyplývají následující závěry. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že podmínky ve stěžovatelkou původně užívaných nebytových prostorech se zhoršily do té míry, že tvořily překážku řádného vykonávání její činnosti. Z výpovědí svědků vyplynulo, že šlo o výpadky elektrické energie, výskyt hlodavců, vlhkost, plíseň, chlad a hluk. Rozhodnutí jednatele o přemístění společnosti do jiných prostor proto bylo lze považovat za legitimní, přičemž za dané situace by k němu byl oprávněn a povinen každý podnikatel nakládající s vlastním majetkem. Přiměřené náklady vzniklé v souvislosti se změnou prostor byly vynaloženy ve prospěch společnosti, a tudíž vedlejší účastník při jejich vynaložení jednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ze všech účetních dokladů o takto vynaložených nákladech i výpovědí svědků a vedlejšího účastníka vyplynulo, že všechny výše uvedené náklady byly vynaloženy účelně a v souvislosti s nebytovými prostory na ulici Michálkovické, kde se společnost následně přestěhovala. Nic na tom nemění ani skutečnost, že na této adrese stěžovatelka působila pouze od června do listopadu 2002. Tou dobou totiž měla už jen jediného zaměstnance, a to vedlejšího účastníka, přičemž ze žádných provedených důkazů nevyplývá, že by tento věděl v době vynaložení výše uvedených nákladů, že přestěhování bude jen dočasné a že nakonec dojde k přemístění společnosti do ještě menších prostor.
5. Předmětné jednání vedlejšího účastníka spadalo podle názoru soudu prvního stupně do rozhodování o obchodním vedení společnosti, což znamená, že jednatel nebyl povinen vyžádat si k němu souhlas společníků nebo valné hromady. Faktickým přemístěním místa vedení stěžovatelky nicméně nedošlo ke změně jejího statutárního sídla, k němuž by s konstitutivními účinky došlo až ke dni zápisu změny sídla do obchodního rejstříku, a to na základě rozhodnutí valné hromady o změně obsahu společenské smlouvy, jejímž obligatorním obsahem je i stanovení sídla společnosti. Přenesl-li proto jednatel fakticky sídlo stěžovatelky do jiných prostor, aniž by došlo k odpovídající změně společenské smlouvy, nepochybně tím porušil zákonem stanovenou povinnost, aby bylo sídlo společnosti zapsané v obchodním rejstříku sídlem skutečným, a vystavil tak stěžovatelku hrozbě zrušení soudem podle §29 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 29. února 2008 (čímž jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře). Zároveň však platí, že uvedeným jednáním jí nezpůsobil žádnou škodu, neboť s ohledem na stav stávajících nebytových prostor by ke změně její provozovny muselo v každém případě dojít. Protože stěžovatelka mohla být v řízení úspěšná pouze za předpokladu, že stav předmětných nebytových prostor změnu provozovny nevyžadoval a jedinou příčinou nákladů by bylo přemístění sídla, soud žalobce v řízení opakovaně poučil (naposledy u jednání soudu dne 27. června 2012) ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu o nutnosti označit k tomuto tvrzení důkazy a důsledcích nesplnění takové výzvy. Stěžovatelka přesto důkazní povinnost v tomto směru neunesla.
6. Z provedeného dokazování nakonec nevyplynulo ani to, že by vedlejší účastník přemístil sídlo společnosti a provozovnu za účelem omezit kontrolu společnosti druhým společníkem, nebo aby zakryl údajné "vytunelování společnosti". I kdyby pohnutky vedlejšího účastníka k této změně byly jiné, než neuspokojivý stav stávajících nebytových prostor (což v řízení prokázáno nebylo), rozhodující příčinou vzniku předmětných nákladů byl právě objektivní stav těchto prostor, jenž tvořil překážku řádného vykonávání činnosti společnosti. Za této situace tak mezi stěžovatelkou tvrzeným omezením kontroly a "vytunelováním společnosti" na straně jedné a potřebou vzniku předmětných nákladů na straně druhé nelze nalézt vztah příčiny a následku.
7. Tak jako v případě prvního rozsudku soudu prvního stupně bylo i posledně uvedené rozhodnutí napadeno odvoláním stěžovatelky, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 18. července 2013 č. j. 5 Cmo 149/2013-420 potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. července 2014 č. j. 29 Cdo 1104/2014-523 pro jeho nepřípustnost, když neshledal žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Ústavní stížnost směřuje v první řadě proti usnesení soudu prvního stupně z prosince 2006, kterým byla žaloba v rozsahu týkajícím se 13 různých skutků vyloučena do 13 samostatných řízení. Stěžovatelka se přitom domáhá jak zrušení tohoto procesního rozhodnutí, tak všech řízení, která byla vedena o jejích jednotlivých dílčích nárocích, a to od počátku (ex tunc). V postupu soudu prvního stupně spatřuje dezinterpretaci svého žalobního návrhu a svévoli konstitující porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ve vztahu k meritorním rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, zda jednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku, když téměř žádný provedený důkaz a zejména žádná skutková tvrzení ve vztahu k projednávané části škody vůbec netvrdil (v tomto směru nebyla vyvrácena právní domněnka, která svědčila stěžovatelce). Obecné soudy se měly dopustit nesprávného výkladu a aplikace tohoto ustanovení, stejně tak měly učinit nesprávný závěr o tom, že došlo k přemístění provozovny, a nikoliv sídla společnosti. Naopak se vůbec nezabývaly a nevypořádaly s rozsáhlými skutkovými tvrzeními stěžovatelky (a důkazy k těmto tvrzením označeným) v souvislosti s "vytunelováním společnosti", zlým úmyslem žalovaného a osob s ním spolčených, jejich absolutně neplatnými a simulovanými právními úkony, úplným převzetím výkonů a služeb jiného soutěžitele a porušováním autorských práv a práv k databázím, ačkoliv tato skutková tvrzení mohla být významná pro správné posouzení odpovědnosti žalovaného za uplatněnou škodu. Ve vztahu k těmto tvrzením nebyla stěžovatelka poučena podle §118a občanského soudního řádu o její procesní povinnosti označit důkazy k jejich prokázání. Obecné soudy nezohlednily, že vedlejšímu účastníkovi zanikla funkce jednatele již dne 8. srpna 2002 anebo nejpozději 31. srpna 2002. Právní posouzení věci je proto neúplné a nesprávné, rozhodnutí obecných soudů zas nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a překvapivá. Nadto stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva došlo i v důsledku průtahů v řízení.
10. Závěry Nejvyššího soudu, podle nichž nebyla dovoláním předložena žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze podle názoru stěžovatelky hodnotit jako racionálně logicky, právně a ústavně akceptovatelné, a tak objektivně udržitelné. V nepřipuštění dovolání spatřuje přepjatý formalismus, k čemuž dodává, že v rámci dovolání formulovala nejméně 25 otázek zásadního právního významu. Zbývá dodat, že všechna tato pochybení měla vést k porušení výše označených základních práv stěžovatelky.
III.
Podmínky věcného projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky věcného projednání ústavní stížnosti, jež jsou stanoveny zákonem o Ústavním soudu.
12. Ačkoliv došlo v průběhu řízení před obecnými soudy k prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky, v důsledku čehož nastaly účinky podle §246 odst. 1 a §249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nelze přehlédnout, že v uvedeném řízení bylo podle §264 odst. 2 téhož zákona posléze pokračováno na její návrh, a nikoliv na návrh jejího insolvenčního správce. Stěžovatelka tedy zůstala účastnicí předmětného řízení, pročež byla rovněž oprávněna k podání ústavní stížnosti.
13. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2006 č. j. 42 Cm 140/2006-33, jejímu projednání bez ohledu na otázku její přípustnosti brání skutečnost, že k jejímu podání došlo zjevně po uplynutí lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.). Toto usnesení bylo totiž stěžovatelce doručeno dne 9. ledna 2007, v důsledku čehož předmětná lhůta 60 dnů skončila uplynutím dne 12. března 2007. Ústavní soud zároveň není příslušný (nemá pravomoc) ani k rozhodnutí o neplatnosti jednotlivých řízení, do nichž byly vyloučeny jednotlivé části její žaloby, ani k uložení zákazu účastníkům řízení porušovat ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky a příkazu k obnovení stavu řízení před uvedeným procesním usnesením. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 1904/11, ze dne 17. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1222/12, ze dne 15. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 2648/12, ze dne 21. února 2013 sp. zn. II. ÚS 3898/12 a ze dne 4. září 2013 sp. zn. I. ÚS 1068/12, kterými odmítl předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky, v nichž uplatnila stejné návrhy.
14. Pokud jde o zbylou část ústavní stížnosti, která směřovala proti meritorním rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jakož i odmítavému usnesení soudu dovolacího, Ústavní soud konstatuje nejen její přípustnost a včasnost jejího podání, ale rovněž splnění všech dalších zákonem stanovených formálních předpokladů.
IV.
Vlastní posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, dospěl k následujícím závěrům.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
17. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
18. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastník jí svým jednáním, jež spočívalo ve faktickém přemístění jejího sídla s ohledem na nevyhovující stav nebytových prostor, v nichž původně vykonávala činnost, nezpůsobil škodu, byť se jinak dopustil porušení své zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Její námitky ovšem nebyly způsobilé tento závěr relevantně zpochybnit z ústavněprávního hlediska. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy svá skutková zjištění, jakož i na jejich základě učiněné právní závěry, náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, aniž by se přitom dopustily svévole či jakéhokoliv jiného excesu, jenž by v projednávané věci opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu. K jednotlivým námitkám je žádoucí uvést, že ani případné zjištění o jiném úmyslu vedlejšího účastníka při jeho jednání (úmyslu "vytunelovat společnost") by nic neměnilo na nutnosti přemístění společnosti. Soud prvního stupně proto neměl důvod vyzývat stěžovatelku za tímto účelem k označení dalších důkazů. V souladu se svou zákonnou povinností ji nicméně poučil podle §119a odst. 1 téhož zákona. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání, dovolací soud se adekvátně vypořádal s námitkami ve vztahu k právnímu hodnocení věci, které by mohly mít v případě své důvodnosti vliv na výsledek řízení. Ve všech případech se přitom ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterou považoval rovněž za odpovídající své dosavadní judikatuře. Lze sice uznat, že v případě námitek směřujících proti skutkovým zjištěním obecných soudů, resp. proti hodnocení důkazů z jejich strany, nebylo možné apriorně vyloučit existenci dovolacího důvodu, a to s ohledem na možnost, že by v důsledku těchto zjištění došlo k porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 a usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], ani Ústavní soud ovšem neshledal žádnou skutečnost, která by v projednávané věci umožňovala takovýto závěr. Závěr, že dovolání nebylo přípustné z důvodu, že k tomu nebyly splněny podmínky vyplývající z §237 občanského soudního řádu, proto rovněž obstojí. Ve zbytku postačuje odkázat na odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí, jehož bližší reprodukce není na tomto místě nezbytná.
19. Námitkou nepřiměřené délky řízení před obecnými soudy se Ústavní soud nezabýval, neboť, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
20. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti pro nedodržení zákonem stanovené lhůty pro její podání a zčásti pro svou nepříslušnost k jejímu projednání. S ohledem na výsledek řízení rozhodl stejným způsobem i o návrhu, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení proti vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu