ECLI:CZ:US:2015:1.US.3655.14.1
sp. zn. I. ÚS 3655/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky interStroj, a.s., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, směřující proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Městským soudem v Brně dne 2. 10. 2014, sp. zn. 70 Nt 1357/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Městským soudem v Brně dne 2. 10. 2014, sp. zn. 70 Nt 1357/2014.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků byla porušena její základní práva zaručená v ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že z příkazu k prohlídce podle ní nijak nevyplývá potřeba zajistit dokumenty potřebné pro trestní řízení právě prohlídkou jiných prostor a pozemků, přičemž není ani zřejmé, proč nelze s ohledem na princip proporcionality a zásadu zdrženlivosti použít jiných způsobů, které zná trestní řád pro opatření věcí důležitých pro trestní řízení a které přitom nejsou spojeny se zásahem do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí.
Stěžovatelka pak především namítá, že neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu není v příkazu k prohlídce žádným způsobem blíže specifikována a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, odůvodnění příkazu k prohlídce je dle jejího názoru zcela obecné, a není v něm ani zdůvodněno, proč v daném případě není možné provedení takového úkonu odložit na pozdější stádium trestního řízení. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že k provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného nebyly ani faktické důvody.
Jestliže orgány činné v trestním řízení trestní stíhání před provedením dané prohlídky nezahájily, ač tak učinit mohly, a namísto toho tuto prohlídku jiných prostor a pozemků bez řádného zdůvodnění provedly jako neodkladný a neopakovatelný úkon, pak za dané situace absenci tohoto odůvodnění již podle stěžovatelky nelze považovat za pouhé formální pochybení, nýbrž za případ, kdy pro provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného chybějí i věcné důvody. Tímto postupem podle mínění stěžovatelky došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv.
Podle stěžovatelky tím, že policejní orgán provedl na základě napadeného příkazu prohlídku jiných prostor a pozemků a zajistil při ní určité věci náležející stěžovatelce, porušil její základní práva podle ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny, a proto je namístě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat, aby policejní orgán v porušování základních práv pokračoval, a zároveň mu přikázat, aby obnovil stav před porušením vydáním věcí zajištěných při předmětné prohlídce.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadený příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
V souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky je třeba zmínit, že Ústavní soud eviduje proti totožnému příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků také další stížnost, a to stížnost společnosti Z-Group Steel Holding, a.s., která již byla posouzena jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3497/14). Obě ústavní stížnosti jsou založeny v podstatě na identických námitkách. Za dané situace tak nelze očekávat, že by tyto námitky směřující proti totožnému příkazu k prohlídce nyní Ústavní soud posoudil odlišně. Na závěry, které jsou obsaženy v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3497/14, a se kterými se Ústavní soud ztotožňuje, tak lze odkázat.
IV.
Pouze pro úplnost pak Ústavní soud uvádí následující. Problematikou neodkladnosti a neopakovatelnosti domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, resp. problematikou zdůvodnění této neodkladnosti a neopakovatelnosti v příslušných příkazech a protokolech o provedení těchto prohlídek, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval.
Stěžovatelce je možno přisvědčit, že v judikatuře Ústavního soudu existují nálezy, kterými bylo, vzhledem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů, vyhověno námitkám stěžovatelů stran absence odůvodnění příkazu k provedení domovní prohlídky coby neodkladného úkonu (např. nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013) a jejichž závěry by obecně bylo možné aplikovat i na příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. V judikatuře Ústavního soudu však má své zastoupení také celá řada rozhodnutí s opačnými závěry, ve kterých byly s ohledem na odlišné okolnosti daných případů obdobné námitky stěžovatelů posouzeny jako zjevně neopodstatněné.
Například v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, Ústavní soud uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07 ze dne 8. 1. 2008). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, kde uvádí, že pokud byly splněny věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě - byť je vadou řízení - nedosahuje ústavně právní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13 ze dne 11. 7. 2013).
Aktuální názor Ústavního soudu reflektující kromě jiných i všechna shora uvedená rozhodnutí vyplývá z plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, přičemž také v jeho světle Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost.
K jednomu z typických případů, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku, resp. prohlídku jiných prostor, jako úkon neodkladný a neopakovatelný, patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestné činnosti, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).
Obecně je přitom povinností orgánu, který prohlídku provádí, uvést v protokolu o domovní prohlídce na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden (§160 odst. 4 trestního řádu), což následně umožní soudu v hlavním líčení snáze přezkoumat a připustit či odmítnout takový důkaz. Trestní řád výslovně nestanoví obdobnou podmínku i pro podnět policejního orgánu ve vztahu ke státnímu zástupci, pro návrh státního zástupce ve vztahu k soudci nebo pro rozhodnutí soudu o nařízení prohlídky. Z povahy domovní prohlídky, a to zejména ve vztahu k právu na seznámení s podstatou obvinění, resp. k právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, je však vyloučeno, aby tyto tři úkony neobsahovaly důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost prohlídky. S ohledem na absenci explicitní ústavní i podústavní úpravy je ovšem ponecháno na úvaze orgánů činných v trestním řízení, jakou formu k naplnění tohoto požadavku v konkrétním případě zvolí. Zvolená forma však musí být taková, aby umožňovala kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
V.
Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (§160 odst. 4 trestního řádu).
Z příkazu napadeného stěžovatelkou ústavní stížností plyne, že blíže označené důkazy nelze zajistit jiným způsobem než prohlídkou jiných prostor a pozemků. Dle odůvodnění příkazu se přitom očividně jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, a proto nelze jeho realizaci odložit až do doby po zahájení trestního stíhání, neboť po zahájení trestního stíhání by mohlo ze strany podezřelých dojít ke zničení, odstranění nebo ukrytí věcí, které mají být při prohlídce jiných prostor a pozemků zajištěny a odňaty pro účely trestního řízení, což by mohlo vést ke zmaření objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání.
Také v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 7. 10. 2014, č.j. OKFK-2463/TČ-2014-252301, je uvedeno, že tento úkon je prováděn jako neodkladný a neopakovatelný ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu s odkazem na §160 odst. 4 trestního řádu, neboť hrozí zničení požadovaných originálů revizních zpráv, předávacích protokolů, smluv o dílo, předávacích protokolů se subdodavateli, objednávek a faktur a dále datových nosičů, na kterých jsou tyto dokumenty uloženy, případně hrozí modifikace těchto dokumentů, a z hlediska trestního řízení proto tento úkon nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, přičemž jej z povahy věci také nelze po zahájení trestního stíhání opakovat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v projednávaném případě tak byla skutečnost, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, zachycena jak v příkazu k provedení prohlídky, tak také v protokolu o provedení této prohlídky. V obou případech bylo také zdůvodněno, proč je třeba úkon provést jako neodkladný a neopakovatelný.
Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu nebyla žádným způsobem blíže specifikována a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že věci důležité pro trestní řízení měly být opatřeny jiným způsobem, který by nebyl spojen se zásahem do ústavně zaručeného práva na obydlí. K tomu lze uvést, že z protokolu o provedení prohlídky je patrné, že nejprve došlo k výzvě k vydání blíže upřesněného souboru věcí důležitých pro trestní řízení podle §78 odst. 1 trestního řádu, přičemž část z nich byla také skutečně dobrovolně vydána.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu