ECLI:CZ:US:2019:1.US.3656.19.1
sp. zn. I. ÚS 3656/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019 č. j. 11 Tdo 729/2019-413, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2019 č. j. 5 To 86/2018-354 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2018 č. j. 34 T 10/2017-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání dvou zvlášť závažných zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky podle §284 odst. 2 trestního zákoníku, zločinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci existuje podstatný rozpor mezi skutkovými zjištěními trestních soudů a provedenými důkazy a obsáhle shrnuje své námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Uvádí, že konopí, které prodal odsouzenému F., bylo konopím technickým a mělo nižší obsah účinné látky THC. Ve vztahu ke konopí, u nějž byl zjištěn vyšší obsah THC, tvrdí, že šlo o konopí pěstované výhradně pro vlastní, léčebné účely, neboť mu byla diagnostikován tzv. Crohnova choroba. Výpověď svědka S., která představovala klíčový usvědčující důkaz, považuje za nevěrohodnou a soudu prvního stupně vytýká, že ji odmítl přezkoumat znalecky. Trestním soudům vytýká také nevyslechnutí svědka B. a nevypracování znaleckého posudku týkajícího se otázky, zda jde v případě předmětného konopí o drogu použitelnou pro zdravotnictví, přičemž to považuje za opomenuté důkazy. Ohledně pervitinu, za jehož přechovávání byl odsouzen, uvádí, že jej dostal od polského agenta. Poukazuje na vyhlášku č. 236/2015 Sb., o stanovení podmínek pro předepisování, přípravu, distribuci, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití (dále jen "vyhláška č. 236/2015 Sb."), podle které konopí získalo status "drogy využitelné pro léčebné účely", přičemž byl stanoven limit pro držení drogy individuálním pacientem na 42 g týdně. Z toho dovozuje, že již nemůže platit závěr obsažený ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, podle něhož se za množství větší než malé považuje množství více než 10 g konopí s obsahem alespoň 1 g THC. V souvislosti s odsouzením za zločin nedovoleného ozbrojování namítá, že nedošlo k naplnění znaku "většího rozsahu". Ve vztahu k odsouzení za přečin krádeže pak podle něj nebylo prokázáno, že by z připojení ke zdroji elektrické energie měl prospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Trestní soudy se s výše uvedenými námitkami stěžovatele v napadených rozhodnutích vypořádaly velmi pozorně a komplexně. To se týká i otázky, zda v posuzované věci šlo skutečně pouze o technické konopí, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na rozsudek Krajského soudu v Ostravě (č. l. 51-61) a na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. l. 3-5, kde byly přehledně shrnuty důvody, na jejichž základě byla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že v případě jím distribuovaného konopí šlo toliko o konopí technické, resp. že se jednalo o konopí pro léčebné účely. Poukázat lze mj. na konspirativnost celého procesu dodávání marihuany, četnost jejích dodávek i celkové množství distribuované marihuany. Zásadním důkazem pak byl znalecký posudek týkající se kvality zajištěné marihuany, jímž bylo spolehlivě prokázáno, že obsah THC se pohyboval mezi 7,23 % až 14,07 %, tedy vysoko nad hranicí 0,3 %, která je stanovena pro technické konopí.
V návaznosti na to pak Ústavní soud nemůže akceptovat argument stěžovatele, že v jeho případě měla být aplikována vyhláška č. 236/2015 Sb., a to v souvislosti s určením množství distribuovaného konopí. Jak správně uvedl Nejvyšší soud v usnesení na č. l. 11, stěžovatel při vlastní produkci konopí mj. nedodržel podmínky předepsané citovanou vyhláškou, nebyl držitelem platného certifikátu správné výrobní praxe a nedisponoval laboratoří splňující příslušné podmínky. Zejména však bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel konopí produkoval pro omamné účely. Vzhledem k tomu, že jeho obhajoba o údajném přechovávání a distribuci konopí pro léčebné účely byla bez důvodných pochybností vyvrácena, aplikace uvedené vyhlášky nepřicházela v úvahu. Závěr o tom, že stěžovatel vyrobil, prodal a pro jiného přechovával omamnou látku ve velkém rozsahu, trestní soudy dovodily podle kritérií uvedených ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, tedy způsobem přijímaným i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 795/15, II. ÚS 2003/15, IV. ÚS 3186/17 a další).
Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka S. a trestním soudům vytýká neprovedení některých důkazů, i v tomto případě jde o námitky, se kterými se soudy v napadených rozhodnutích beze zbytku vypořádaly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na č. l. 61-65 rozsudku Krajského soudu v Ostravě a na č. l. 5 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kde bylo podrobně rozvedeno, že výpověď svědka S. koresponduje dalším provedeným důkazům, tudíž se jeví jako věrohodná a znalecké zkoumání svědkovy věrohodnosti jako zcela nadbytečné. K otázce nevyslechnutí svědka B., kterého stěžovatel označuje jako polského agenta, pak Krajský soud v Ostravě uvedl, že se nic takového z dokazování nevyplývá a tato osoba se nachází ve vazbě. Zamítnutí návrhů na doplnění dokazování učiněných stěžovatelem pak nalézací soud řádně a srozumitelně odůvodnil (srov. č. l. 68 a 70-71 rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
Ústavní soud neshledal vady ani v použití právní kvalifikace zločinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovateli bylo prokázáno, že nakoupil minimálně 33 kusů znehodnocených zbraní různého druhu, mezi nimiž byly i samopaly, resp. automatická puška, tj. zbraně hromadně účinné, které vlastní činností přeměnil, resp. plánoval přeměnit na zbraně střelbyschopné, přičemž již předělané zbraně prodal společně s větším množstvím střeliva. Uvedené množství zbraní, zahrnujících i několik zbraní hromadně účinných, nepochybně naplňuje znak spočívající ve spáchání činu ve větším rozsahu ve smyslu §279 odst. 4 písm. b). Dlužno podotknout, že pokud stěžovatel tvrdí opak, nepřináší na obhajobu tohoto tvrzení žádné argumenty.
Ústavní soud konečně konstatuje, že trestní soudy vyvrátily obhajobu stěžovatele i ve vztahu ke skutku posouzenému jako přečin krádeže, který spočíval (stručně řečeno) v neoprávněném odběru elektrické energie. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na argumentaci nalézacího soudu (srov. č. l. 69-70 rozsudku Krajského soudu v Ostravě), kterou považuje za zcela logickou a přiléhavou.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily své skutkové a právní závěry a že v jejich úvahách neshledal žádný logický exces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je seznatelné i to, proč trestní soudy považovaly provedené dokazování za úplné. Ústavní soud proto konstatuje, že v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu