ECLI:CZ:US:2007:1.US.557.06.1
sp. zn. I. ÚS 557/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů K T, Inc., se sídlem 27 11 Centerville Road, Suite 400, City of Wilmington, County of Newcastle, Dealware, USA, a CVF Investments Limited, se sídlem 27 Pindarou Street, Alpha Business Centre, 2nd floor, 1060 Nicosia, Kypr, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti přípisu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v přípisu ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928 (dále jen "přípis"), advokátovi stěžovatelů konstatoval, že KT, Inc. opakovanými podněty vytýká konkursnímu soudu (tj. Krajskému soudu v Brně; dále jen "KS") nečinnost ve vztahu ke správci konkursní podstaty úpadce Sprint, a.s. (dále jen "úpadce") a žádá, aby v rámci §12 zákona o konkurzu a vyrovnání (dále "ZKV"), uložil správci úpadce, aby vyřadil ze soupisu konkursní podstaty akcie K-T-V Invest, a.s. (dále jen "akcie"), neboť jsou do soupisu konkursní podstaty sepsány neoprávněně.
KS v přípisu dále uvedl, že o vyloučení předmětných akcií jsou u něho vedeny čtyři žaloby (žalobce GENTA, a.s. GILROY LIMITED, KT, Inc. a FORMINSTER ENTERPRISES Ltd.), které dosud nebyly pravomocně dořešeny. Správce konkursní podstaty ani konkursní soud nezpochybňují, že předmětné akcie jsou v důsledku blokace Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové od 12. 5. 1997 evidovány na účtu FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. Úpadce za předmětné akcie zaplatil a protiplnění se mu nedostalo. KT, Inc. je známo, že řetězec převodů předmětných akcií je šetřen nejen orgány činnými v trestním řízení, ale je i předmětem dalších sporů zdánlivě nesouvisejících (zejména směnečných), ve skutečnosti ovšem pro řešení věci velmi významných.
KS uvedl, že si je dobře vědom své odpovědnosti v rámci §12 ZKV, ale na rozdíl od KT, Inc. se nedomnívá, že "nevydání podnětu k vyřazení předmětných akcií ze soupisu úpadce je nečinností neodůvodněnou". Vydáním pokynu správci k vyřazení by de facto nahradil činnost soudů, u nichž se sporné věci řeší v nalézacím řízení, bez provedení jediného důkazu i tam, kde je uplatnění vyvratitelné domněnky majitele připuštěno. Rovněž z kontextu vylučovacích žalob vedených KS pod sp.zn. 3 Cm 251/2003, 3 Cm 14/2005, 20 Cm 94/2004 není zcela zřejmé, zda žalobcům svědčí takový nárok, který by soupis vylučoval. Zřejmý je prý nárok FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., je-li stále v důsledku blokace veden jako majitel předmětných akcií.
KS dále poukázal na to, že "obdobou" je situace i v požadavku, aby soud uložil správci hlasovat na valné hromadě KOTVY dne 22. 6. 2006 proti schválení fúze. V souladu s §14a ZKV je správce ve výkonu akcionářských práv zcela autonomní a konkursní soud není tím, který by mohl přikázat správci postup požadovaný ze strany KT, C. Správce vykonává akcionářská práva již po dobu tří let, nepochybně je přesně obeznámen se situací K-T-V Invest, a.s. a v rámci své odpovědnosti neučiní žádné kroky, které by byly v rozporu právě s ohledem na možnost výrazného zásahu do práv třetích osob a které by škodu, kterou KT, Inc. naznačuje ve svých podnětech, způsobily. V souvislosti s konáním valné hromady K-T-V Invest, a.s., dne 22. 6. 2006 existují jiné právní prostředky (předmětné opatření, návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady) úpravy právních (nikoli faktických) poměrů účastníků či ochrany proti přijatým rozhodnutím.
KS proto uzavřel s tím, že v rámci své dohlédací činnosti požadovaný pokyn(-y) správci nevydá.
Přípis Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatelé v prvé řadě poukázali na to, že úpadce (jako nabyvatel akcií) uzavřel dne 11. 1. 2002 smlouvu o převodu zaknihovaných cenných papírů (dále jen "smlouva") se společností FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., jako převádějícím; úpadce však akcie nikdy nenabyl a ani nabýt nemohl, neboť smlouva v čl. 6.1 stanovila, že vlastnické právo k akciím přejde na úpadce ke dni převodu akcií na účet úpadce ve Středisku cenných papírů. K tomuto převodu však nikdy nedošlo, neboť akcie jsou ke dni podání ústavní stížnosti blokovány na účtu FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1997, č.j. KZv 323/97, kterým došlo k pozastavení práva FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. nakládat s akciemi. Vzhledem k tomu, že k 31. 12. 2004 zanikly veškeré účinky smlouvy z důvodů splnění podmínky stanovené v čl. 8.1 smlouvy, pak na jejím základě nikdy nedošlo a v budoucnu ani nedojde k platnému nabytí akcií úpadcem. Smlouva proto nemohla založit oprávnění k zápisu akcií do konkurzní podstaty úpadce dle ustanovení §6 odst. 2 a odst. 3 a §27 odst. 5 ZKV.
Stěžovatelé se domnívají, že KS vydáním napadeného přípisu porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces spatřují v prvé řadě v tom, že KS založil své rozhodnutí nevydat správci požadovaný pokyn na skutečnostech, které nejsou pro právní posouzení relevantní a na druhé straně zcela pominul jednoznačné právní závěry obsažené v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (dále jen "NS"). V této souvislosti odkazují na rozsudek NS ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, podle něhož "nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ust. §19 odst. 2 ZKV nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§12 odst. 2 uvedeného zákona) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě". Stěžovatelé se proto domnívají, že je povinností soudu uložit správci konkursní podstaty vyloučit majetek (akcie) z konkursní podstaty, pokud ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu je možno na základě jednoduchého právního posouzení vyvodit, že majetek (akcie) do konkursní podstaty nenáleží. Paralelně probíhající incidenční spory o vyloučení totožného majetku z konkursní podstaty označuje NS jako okolnost, která by sama o sobě neměla vést k tomu, že soud nevydá správci včas pokyn k vyloučení věci z konkursní podstaty.
Porušení uvedeného práva spatřují stěžovatelé i v tom, že KS prý naprosto nedostatečně odůvodnil svůj přípis, z něhož nijak nevyplývá naplnění podmínek, které by bránily tomu, aby bylo možné akcie vyloučit z konkursní podstaty pokynem soudu podle §12 ZKV, popř. naplnění podmínek, které by opravňovaly zařazení akcií do konkursní podstaty úpadce. Dle stěžovatelů z přípisu nevyplývá především to, v čem KS spatřoval právní, resp. skutkové nejasnosti konkrétního případu a jaké důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci KS provedl (příp. neprovedl) a jaká skutková zjištění z nich vyvodil.
Stěžovatelé dále poukázali na argumentaci KS, vyjádřili se k domněnce podle §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, k blokaci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, k směnečným sporům vztahujícím se k akciím a k probíhajícím incidenčním sporům týkajícím se akcií/vyšetřování orgánů činných v trestním řízení. Uzavřeli s tím, že pokud KS ani správce "nebyli po dobu více než 3 let od zařazení akcií do konkursní podstaty schopni předložit relevantní právní a skutkové argumenty pro tento krok, bylo na místě jejich vyloučení bez dalšího".
Stěžovatelé konečně připomněli judikaturu Ústavního soudu, která se týká čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR, konstatovali irelevantnost argumentů KS, jeho neschopnost vyvrátit jimi předložené argumenty a dodali, že vydání přípisu je dokladem o libovůli KS při jeho rozhodování. Tím prý došlo především k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantovaného především čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl nálezem tak, že se přípis Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, zrušuje a soudu se nařizuje věc znovu projednat a rozhodnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále správce konkurzní podstaty úpadce Sprint, a.s. Ústavní soud však tato vyjádření nevzal za základ svého řízení a rozhodnutí, neboť žádné nové skutečnosti, o které by se opíral, v nich neshledal.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). To však Ústavní soud nedovodil.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Ústavní soud ostatně konstantně uvádí, že mu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení toho, zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že KS v napadeném přípisu (přes jeho stručnost a jednoduchost) jasně, přehledně a dostatečně srozumitelně vysvětlil stěžovatelům (poznámka: kteří nejsou účastníky řízení ve věci úpadce) důvody, pro které neuložil správci úpadce vyřadit ze soupisu konkursní podstaty úpadce akcie K-T-V Invest.
Ústavní soud k argumentaci stěžovatelů rozsudkem NS ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (a shora citovanou v rozsudku uvedenou právní větou) uvádí, že odkaz na tento judikát je vytržen z celkové souvislosti. Citovaný rozsudek NS totiž poukazuje i na to, že pokud by případné "pochybností o tom, zda sepsaný majetek patří do konkursní podstaty, mohly být odstraněny jen dalšími zjištěními [nebyly-li údaje, jež měl (a při řádném výkonu dohlédací činnosti mohl mít) konkursní soud k dispozici, dostatečné k jednoznačnému závěru o existenci nároků, jež se pojí k sepsanému majetku, nebo vyžadovalo-li posouzení těchto údajů náročnější právní zhodnocení], pak konkursní soud nepochybil, zvolil-li postup podle §19 odst. 2 ZKV a závazné řešení předkládaných otázek při výkonu dohlédací činnosti sám nepřijímal" (pod č. Rc 24/2006 In: Sb. NS 206, rozhodnutí, 3: 221). Proto Ústavní soud za situace, kterou KS v přípisu dostatečně srozumitelně popsal, nezpochybňuje právo obecného soudu, aby zásadně posoudil sám, zda existuje takový skutkový stav, který nevyžaduje další skutková zjištění či náročnější právní zhodnocení k tomu, aby rozhodl potřebným pokynem vůči správci majetku o vyřazení určitého majetku z konkurzní podstaty. Ústavní soud - vědom si svého výše připomenutého ústavněprávního vymezení - v zásadě nemůže (a ani nechce) svým rozhodnutím v souzené věci do takového posouzení obecného soudu zasahovat.
Ústavní soud usuzuje, že závěry KS odpovídají zjištěnému stavu věci, nejsou svévolné, a nelze z nich ani dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právním závěrem, jež z něho KS vyvodil, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dovozuje, že KS postupoval v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl, není výkladem nestandardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí KS specifikované v napadeném přípisu záležitostí posouzení obecného soudu, jehož argumenty nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Napadený přípis KS je logický, jasný, srozumitelný a přesvědčivý, je odůvodněn dostatečně a je i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud navíc pro úplnost připomíná, že stěžovatelům ostatně svědčila i možnost podat žalobu na vyloučení majetku z konkursní podstaty, kterou obecný soud projedná mimo konkursní řízení v rámci incidenčního řízení podle §19 ZKV. Z obsahu spisového materiálu lze ověřit, že stěžovatel takový návrh u KS pod sp. zn. 3 Cm 14/2005 podal a tvrzené právo je tedy před obecným soudem posuzováno.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným přípisem k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu