ECLI:CZ:US:2011:1.US.687.10.1
sp. zn. I. ÚS 687/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 8. září 2011 sp. zn. I. ÚS 687/10 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 144/2007-191, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 29 Co 315/2009-218, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a H. V. jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 144/2007-191 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 29 Co 315/2009-218 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 144/2007-191 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 29 Co 315/2009-218 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 144/2007-191 zamítl žalobu, aby žalovaná (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) byla povinna zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 85 074,10 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel se této částky domáhal jako náhrady škody vzniklé při provozování společné prodejny, v níž měla vedlejší účastnice Sazka terminál a stěžovatel ostatní zboží jako tabákové výrobky, noviny, časopisy apod. Za zboží, hotovost a jiné hodnoty umístěné na prodejně měla dle dohody odpovídat vedlejší účastnice, jež se v případě vzniku schodku zavázala postoupit pohledávku za svými zaměstnanci na stěžovatele, aby ji mohl sám svým jménem vymáhat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postoupení takové pohledávky je podle zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006 vyloučeno. Dále soud z §30 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2942/2000 dovodil, že inventurní soupisy musejí být podepsány osobou oprávněnou k provádění inventarizace. Pokud ovšem inventurní soupisy nebyly podepsány osobou oprávněnou k provedení inventarizace, je neprůkazná celá inventarizace, která z takovýchto soupisů vycházela. Podpis představuje dle soudu prvního stupně jediný průkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. V daném případě však některé inventurní soupisy nebyly podepsány osobou oprávněnou k provedení inventarizace a nebylo zjištěno, že by taková osoba byla určena. S ohledem na to soud dovodil, že je neprůkazná celá inventarizace; stěžovatel tak neprokázal vznik schodku, a tedy i škody, a proto soud žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2009 č. j. 29 Co 315/2009-218 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné a v podrobnostech na ně odkázal. Výslovně se mj. ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož absence podpisu inventarizačních soupisů má za následek neprůkaznost celé inventarizace, která z takovýchto soupisů vycházela. Nelze proto dle odvolacího soudu zobecňovat ani nějaké předchozí zvyklosti účastníků, neboť v minulosti inventura zpochybněna nebyla, zatímco v souzené věci jde o zcela jinou situaci danou tím, že výsledek inventur zpochybněn byl. Požadavek podpisu inventarizačních soupisů skutečně představuje jediný průkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. Vadnost inventarizačních soupisů v souzené věci způsobila neprůkaznost celé inventarizace, a stěžovatel tak neprokázal vznik schodku, a tedy i škody.
II.
3. Tyto rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž rozhodnutím obecných soudů vytýká porušení práva na spravedlivý proces, zejména principu rovnosti zbraní, a práva vlastnit majetek. Porušení principu rovnosti zbraní spatřoval stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů nepřihlédly k důkazům navrženým stěžovatelem a jejich rozhodnutí odporují tomu, co vyplynulo ze svědeckých výpovědí zaměstnankyň vedlejší účastnice; obecné soudy se zaměřily toliko na moment, zda byla inventura provedena správně, a nic víc nezkoumaly. Neposkytnutím ochrany bylo rovněž porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
4. Okresní soud v Kladně ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že nedošlo k porušení Ústavy ani Listiny. Řízení proběhlo v souladu se zákonnými předpisy a byla dodržena procesní práva účastníků řízení.
5. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyslovil přesvědčení, že neporušil stěžovatelem zmiňovaná práva chráněná Ústavou, Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
6. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť dle jejího mínění nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje vedlejší účastnice za přesvědčivá, věcně správná, vyčerpávající, přehledná, vzájemně provázaná a vyhovující požadavkům o. s. ř.; skutková zjištění se náležitě promítla do odůvodnění a jsou patrná i z protokolu o jednání.
IV.
7. Stěžovatel v replice setrval v plném rozsahu na své ústavní stížnosti. Zopakoval především, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s jím předloženými důkazy a že se nechaly odlákat od podstaty sporu (odpovědnosti za škodu dle §420 odst. 2 obč. zák.) alibistickým poukazem na podružné okolnosti (absence podpisu inventárních soupisů). Nesprávný postup má dopady i do sféry hmotného práva; o nároku stěžovatele bylo sice rozhodnuto, aniž se však o něm fakticky jednalo.
V.
8. Ústavní stížnost je důvodná.
9. Rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na závěru, že provedená inventarizace byla neprůkazná, neboť inventarizační soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Požadavek podpisu přitom představuje jediný průkaz toho, že inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. Stěžovatel tedy neprokázal vznik schodku (škody), a proto byla jeho žaloba zamítnuta.
10. Vyloučení jiných důkazních prostředků než podepsaného inventarizačního soupisu z možnosti zjištění schodku (škody) dle mínění Ústavního soudu vůbec neodpovídá pojetí důkazních prostředků v civilním řízení soudním a ve svých důsledcích vedlo v souzené věci k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
11. Podle §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Teorie i praxe se bez jakéhokoli váhání shodují v tom, že výslovně uvedený výčet důkazních prostředků je demonstrativní a že lze použít i důkazní prostředky jiné, v tomto ustanovení explicitně neuvedené. Tomuto pojetí důkazních prostředků odpovídá i to, že zákon zásadně nepředepisuje, jakým důkazním prostředkem má být určitá skutečnost prokázána; děje se tak pouze výjimečně a vždy jenom na základě výslovného ustanovení zákona (srov. např. §187 odst. 3 o. s. ř.). Nestanoví-li zákon takovou výjimku, platí, že každou skutečnost lze dokazovat jakýmkoli důkazním prostředkem, pomocí nějž lze stav věci zjistit.
12. Neexistuje žádné zákonné pravidlo, které by stanovilo, že vznik a výši schodku (škody) lze prokazovat pouze pomocí inventarizačních soupisů podepsaných oprávněnou osobou. Nic takového ostatně neplyne ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaného soudy obou stupňů: Nejvyšší soud v něm sice dospívá k závěru ohledně neprůkaznosti inventarizace, ale vzápětí konstatuje, že "žalobce proto mohl být ... ve sporu úspěšný, jen kdyby prokázal vznik škody (schodku) jinými důkazními prostředky". Je tedy nepochybné, že i ohledně prokazování vzniku schodku (škody) platí v plném rozsahu pravidlo, že jej lze prokazovat jakýmikoli důkazními prostředky, a nikoliv pouze podepsaným inventarizačním soupisem (byť ten bude samozřejmě důkazním prostředkem typickým). Tento závěr potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího soudu. Kupř. v jeho rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2111/2007 se konstatuje: "Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků. Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, musí zaměstnavatel, má-li být úspěšná jeho žaloba, jíž se domáhá po zaměstnanci náhrady škody podle ustanovení §176 zák. práce, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách."
13. Odlišný právní názor vyjádřený v rozhodnutí soudů obou stupňů vedl v souzené věci k nijak neodůvodněnému zúžení možností zjišťování skutkového stavu na jediný důkazní prostředek, a tím i k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Zřejmě důsledkem nesprávně pojatého významu podepsané inventarizace jakožto výlučného důkazního prostředku je i další vada dokazování, jež má ústavní rozměr. Soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že stěžovatel neprokázal vznik schodku (škody), a to právě pro neprůkaznost inventarizačních soupisů. Takový postup je však v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jejž Ústavní soud v řadě svých nálezů zdůraznil [v poslední době srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 (N 67/61 SbNU 61)], a na úrovni zákona se příčí §118a odst. 3 o. s. ř. Soud nemůže zamítnout žalobu proto, že se procesní straně nepodařilo prokázat skutečnost, kterou tvrdí, aniž ji předtím vyzval k označení důkazních prostředků a poučil o následcích spojených s nesplněním této výzvy. Nebyl-li tedy schodek dle mínění soudu prvního stupně prokázán inventarizačními soupisy, pak měl soud stěžovatele podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučit o nutnosti doplnit důkazy a o následcích nesplnění této výzvy. Ze spisu je však zřejmé, že soud prvního stupně nastíněným způsobem vůbec nepostupoval, čímž rovněž zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků řízení bez jednání.