ECLI:CZ:US:2008:1.US.799.08.1
sp. zn. I. ÚS 799/08
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 24. ZÁŘÍ 2013 SP. ZN. Pl. ÚS 25/13
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1316/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 67 To 94/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 1 T 196/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 26. 3. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů vydírání, loupeže, porušování domovní svobody, ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a odvolací soud rozhodl znovu tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů loupeže, porušování domovní svobody, ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a trest vyhoštění na dobu neurčitou, a zprostil stěžovatele obžaloby pro trestný čin vydírání.
Nejvyšší soud ČR pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, a to jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybnil judikaturu Nejvyššího soudu ČR stran restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a uvedl, že také podle Ústavního soudu neobstojí v konfrontaci s požadavky ochrany základních práv a svobod (stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04). Stěžovatel se proto domnívá, že v důsledku vadně a neúplně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto o stěžovatelově vině. Podle stěžovatele byla jediným usvědčujícím důkazem, pokud jde o skutek označený pod bodem II napadeného rozsudku, výpověď poškozeného O., která byla učiněna jako neodkladný úkon a v hlavním líčení pouze přečtena, přičemž není zřejmé, že by byl poškozený poučen o právu používat při výslechu svůj mateřský jazyk. Navíc podle stěžovatele nebyla nikdy provedena s poškozeným rekognice ohledně osoby stěžovatele, takže není jasné, zda osoba "I.", o níž svědek hovořil, je skutečně stěžovatel. Rovněž svědeckou výpověď poškozeného P. stěžovatel zpochybnil jako nevěrohodnou, a to s ohledem na rozpory výpovědi v přípravném řízení a v hlavním líčení a s ohledem na to, že v hlavním líčení poškozený vypovídal zjevně v opilosti.
Konečně stěžovatel namítl, že trest vyhoštění na dobu neurčitou považuje za neproporcionální a porušující jeho právo na respektování soukromého a rodinného života s ohledem na to, že v ČR navázal dlouhodobý vztah se ženou, která v řízení také vypovídala jako svědek.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti a tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě zopakoval argumenty předestřené již v řízeních před obecnými soudy, jimiž zpochybňuje skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu a z nich vyvozené právní závěry. V ústavní stížnosti pak nově subsumuje tyto argumenty pod základní právo na spravedlivý proces a dovozuje, že nalézací a odvolací soud namítanými pochybeními při zjišťování skutkových okolností porušily toto ústavně zaručené základní právo, resp. že Nejvyšší soud ČR, pokud se v napadeném usnesení odmítl těmito argumenty zabývat, v porušení pokračoval.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti.
Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy rozhodnutí soudů svědčí o možné libovůli v jejich rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces.
Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek, podle něhož se rozhodování obecných soudů, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, nemůže nikdy ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a je tudíž povinností dovolacího soudu bez ohledu na jeho výklad dovolacích důvodů poskytnout základním právům ochranu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. IV. ÚS 343/04).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, soustředil se Ústavní soud na to, zda Nejvyšší soud ČR dostál shora uvedenému požadavku a sám posoudil námitky stěžovatele z pohledu základního práva na spravedlivý proces. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolací soud ve svém rozhodnutí použil naprosto stejná kritéria, která - jak shora uvedeno - používá v otázce hodnocení důkazů také Ústavní soud.
Ačkoliv Nejvyšší soud ČR v usnesení uvedl, že námitky stěžovatele nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž výlučně způsob opatřování, provedení a hodnocení důkazů soudy, nebránilo mu to v tom, aby se zabýval rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu z hlediska možného porušení fair procesu v podobě libovůle. Nejvyšší soud ČR se této otázce věnoval velmi detailně na str. 4 napadeného usnesení, kde konstatoval, že skutkový děj byl zjištěn na základě pečlivě provedeného dokazování, zabýval se námitkou stěžovatele stran výslechu poškozeného O. pouze v přípravném řízení, odkázal na skutečnost, že stěžovatel byl označen tímto poškozeným za pachatele na základě rekognice za použití fotografií, konstatoval, že nalézací soud se v rozhodnutí vypořádal i s námitkou stěžovatele, že poškozený P. vypovídal opilý atd. Nejvyšší soud ČR v této části uzavřel, že skutkový děj nebyl konstruován výlučně na základě výpovědí poškozených, ale byl potvrzován celou řadou dalších blíže specifikovaných důkazů.
Konečně se Nejvyšší soud zabýval též námitkou směřující proti uloženému trestu vyhoštění a zdůvodnil, proč nemůže být stěžovatelem uváděný vztah se svědkyní důvodem pro neuložení tohoto trestu.
Je proto evidentní, že Nejvyšší soud ČR zcela vyhověl shora uvedenému požadavku plynoucímu z judikatury Ústavního soudu a pro posouzení rozhodnutí soudů nižších stupňů použil stejná kritéria, která používá pro posouzení zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soud. Ústavní soud proto neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu ČR byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Samotné závěry Nejvyššího soudu ČR pak považuje Ústavní soud za přiléhavé a lze uzavřít, že ani v napadených rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu nelze shledat zásahy do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti stěžovatel namítal.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Vojen Güttler
předseda senátu