ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.41.2019:82
sp. zn. 10 Azs 41/2019 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. H., zastoupený JUDr. Marií
Myslilovou, advokátkou se sídlem Celetná 602/3, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, čj.
OAM-289/ZA-ZA11-ZA16-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 12. 2018, čj. 50 Az 2/2018-144,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
10. 12. 2018, čj. 50 Az 2/2018-144, se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, čj. OAM-289/ZA-ZA11-ZA16-2016,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti částku 21 538 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Myslilové
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 18. 3. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR.
O mezinárodní ochranu požádal z důvodu své příslušnosti k Církvi Všemohoucího Boha
(dále jen „CVB“). Konkrétně uvedl, že v Číně není umožněno svobodně vyznávat víru,
v některých případech dochází k pronásledování a perzekuci z náboženských důvodů
a on osobně byl kvůli svému náboženství šikanován a nucen se stěhovat. Žalovaný rozhodl výše
označeným rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018 o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud zamítl
rozsudkem ze dne 10. 12. 2018. Dovodil, že žalobce v žalobě pouze opakuje námitky uplatněné
v řízení před žalovaným, s nimiž se žalovaný řádně a velmi podrobně vypořádal v odůvodnění
shora uvedeného rozhodnutí. Krajský soud rozhodnutí žalovaného označil za plně
přezkoumatelné, věcně správné a zákonné. Dodal, že každá žádost o mezinárodní ochranu
se posuzuje striktně individuálně a žalobce nedoložil žádné podklady, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by byl v zemi původu z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině
pronásledován ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu, ve věci ani nevyplynuly žádné relevantní
skutečnosti, které by svědčily o tom, že je přiměřeně pravděpodobné, že by žalobce mohl
být v budoucnu pronásledován. Zároveň nebylo prokázáno, že by mu hrozilo reálné nebezpečí
vážné újmy odůvodňující poskytnutí doplňkové ochrany.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítl, že krajský soud nereagoval na některé jeho argumenty obsažené v žalobě a replice
a nekriticky přejal veškerou argumentaci žalovaného, přestože byla založena na nepodložených
domněnkách a spekulacích. Stěžovatel v řízení navrhoval několik důkazů (vyjádření odborníků
na danou problematiku, např. doktora T. Richardsona, prof. P. L. Zoccatelliho
či prof. M. Introvigneho, dále čl. 300 trestního zákoníku ČLR, zprávu ChinaAid Association)
vypovídajících o hrozbě špatného zacházení s neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu
a dále rozhodnutí o udělení azylu jiným čínským křesťanům. Krajský soud však tyto důkazy
odmítl provést. Krajský soud podle žalobce postupoval v rozporu s čl. 46 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), jelikož se omezil
pouze na přezkum rozhodnutí žalovaného, aniž připustil důkazy navrhované stěžovatelem,
podle kterých by mohl posoudit případ stěžovatele i po skutkové stránce. Podle odst. 3 tohoto
článku je stanovena povinnost členských států EU zavést opravný prostředek,
který bude obsahovat úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky včetně
případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU.
[4] Žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili, že stěžovatel nebyl v minulosti pronásledován
a v případě návratu do vlasti by mu pronásledování nehrozilo. Podle stěžovatele není nutné činit
posouzení existence oprávněnosti obav žadatele na základě jeho vlastních zkušeností.
Krajský soud se dostatečně nevypořádal s tím, zda nemůže pro udělení mezinárodní ochrany
postačovat již samotná skutečnost, že stěžoval je příslušníkem CVB, která je v Číně zakázána.
Stěžovatel nebyl pasivním členem, zastával roli tzv. průvodce.
[5] Krajský soud ani žalovaný se dále dostatečně nevypořádali s otázkou stěžovatelovy
nevěrohodnosti. Tu nelze dovozovat z toho, že uváděl některé nepravdivé informace při podání
žádosti o vízum. Pokud by uvedl pravý důvod návštěvy ČR, vízum by mu nebylo uděleno.
On sám navíc tyto nepravdivé informace následně přesně identifikoval. K výtce, že měl požádat
o mezinárodní ochranu již na Letišti Václava Havla Praha, sdělil, že o této možnosti nevěděl.
Ihned po vstupu na území ČR zjišťoval, jak zde požádat o mezinárodní ochranu;
nato byl nasměrován do azylového střediska v Zastávce u Brna, kde žádost podal.
[6] Stěžovatel opětovně zdůraznil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným způsobem
nehodnotí reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost řešení situace stěžovatele
prostřednictvím vnitřního přesídlení. Zároveň neuvádí oblast, kam by se stěžovatel měl přesídlit.
[7] Stejně tak nelze přeceňovat žalovaným zdůrazňovanou skutečnost, že z Číny
bez problémů vycestoval. Stěžovatel si pas pořídil dříve – v době, kdy zřejmě nebyl celostátně
hledán. Žalovaný si neobstaral prakticky žádné zprávy týkající se možnosti pořizování cestovních
dokladů, kontrol na letištích a fungování databází hledaných osob. Přes stejné letiště
jako stěžovatel vycestovali i ti žadatelé o mezinárodní ochranu, kterým byl nakonec udělen.
Nepřiléhavý je odkaz žalovaného na rozhodnutí ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku, neboť v dané
věci byla stěžovatelka shledána celkově nevěrohodnou, a to i ve vztahu k tvrzené příslušnosti
k církvi. Stěžovatel navíc netvrdil, že byl zařazen do databáze hledaných osob, tzv. Golden Shield,
a z toho důvodu měl problém s vycestováním. Argumentace žalovaného ohledně údajného
organizovaného příchodu skupiny čínských křesťanů do ČR je založená pouze na ničím
nepodložených domněnkách a nemá oporu ve správním spisu. Navíc není zřejmé, jaký měla vliv
na zamítavý výrok rozhodnutí žalovaného.
[8] Oporu ve správním spisu nemá ani závěr žalovaného a krajského soudu, že stěžovateli
nemůže v případě návratu do Číny hrozit žádné nebezpečí z důvodu podání žádosti
o mezinárodní ochranu v cizině, ostatně žalovaný si neobstaral žádné informace týkající
se špatného zacházení s neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu po návratu do Číny.
Případ celé skupiny čínských křesťanů byl medializován v českých i zahraničních sdělovacích
prostředcích, stěžovatel vycestoval na krátkodobé vízum a nevrátil se před skončením
jeho platnosti, takže by jej čínské orgány mohly identifikovat jako jednoho z těchto žadatelů
o mezinárodní ochranu.
[9] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu, případně též rozhodnutí
žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby kasační stížnost byla odmítnuta
pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s., případně zamítnuta. Dále požadoval, aby NSS nepřihlížel
k obsahu zprávy VOP, neboť jde pouze o zprávu o výsledcích šetření a konečná zpráva
bude vyhotovena teprve po vyjádření ministra vnitra. Navíc je zpráva jednostranná, neboť VOP
zahájila šetření z podnětu skupiny čínských křesťanů. VOP nadto nesmí podle platných předpisů
nijak zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Žalovaný uvedl, že kasační stížnost prakticky
kopíruje žalobu a krajský soud všechny žalobní námitky velmi podrobně vypořádal
ve svém rozsudku, které žalovaný považuje za věcně a právně správný, zákonný
a přezkoumatelný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III. a) Procesní otázky
[11] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se NSS v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda kasační stížnost svým významem
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení přijatelná.
Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost
se podle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny
judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon;
(4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Kasační stížnost tedy může být přijatelná mimo jiné v případě zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak tomu je právě v nyní
projednávané věci, neboť jak bude rozebráno níže, posouzení nedůvěryhodnosti stěžovatele
a odůvodněnosti jeho strachu z pronásledování z důvodu náboženství bylo takovými zásadními
pochybeními stiženo.
[13] Kasační stížnost je tedy důvodná.
[14] NSS nejprve uvádí, že žalovaný navrhl, aby NSS nijak nepřihlížel ke zprávě VOP.
Obecně se lze ztotožnit s jeho východiskem, že podle §1 odst. 9 zák. č. 349/1999 Sb.,
o Veřejném ochránci práv, se působnost ochránce nevztahuje mimo jiné na soudy, s výjimkou
správy státního zastupitelství a státní správy soudů. Žalovaný má tedy pravdu, že veřejný
ochránce práv nemůže ve vztahu k rozhodovací činnosti soudů uplatňovat svou působnost.
To však nic nemění na tom, že NSS může zprávy a stanoviska veřejného ochránce
práv zohlednit, což činí zcela běžně (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2008,
čj. 2 Afs 107/2007-168, č. 1545/2008 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, a další). NSS ovšem není závěry těchto zpráv
nijak vázán.
[15] NSS připomíná, že právně i skutkově obdobnou věcí se nedávno zabýval v rozsudku
ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Azs 39/2019-77, jenž se taktéž týkal příslušníka CVB, jemuž nebyla
udělena žádná z forem mezinárodní ochrany a jehož žaloba proti zamítavému rozhodnutí
byla následně zamítnuta Krajským soudem v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích.
V uvedeném rozsudku se NSS komplexně vyjádřil k hodnocení situace čínských křesťanů
žádajících v ČR o mezinárodní ochranu. Proto NSS v tomto rozhodnutí předkládá vyhodnocení
jednotlivých kasačních námitek úspornějším způsobem. Pro podrobný rozbor následujících
závěrů odkazuje na citovaný rozsudek 9. senátu NSS.
III. b) Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a neprovedení navrhovaných důkazů
[16] V projednávané věci NSS konstatuje, že je z napadeného rozsudku zřejmé, jakými
úvahami se krajský soud řídil a jak zareagoval na jednotlivé žalobní námitky. Stěžovatel ostatně
nekonkretizuje, na které konkrétní žalobní námitky údajně krajský soud nereagoval. Stěžovatel
naopak jasně uvádí, které z důkazů krajský soud neprovedl, ač je měl provést. Lze souhlasit
s krajským soudem, že nebylo nutné provádět důkazy novinovými články a internetovými
zprávami, což přiléhavě odůvodnil odkazem na rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2016,
čj. 9 Azs 27/2016-37, kde NSS v bodu 36 konstatoval, „že závažné důvody domnívat se, že ve členském
státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, mohou být založeny pouze
na důkazních prostředcích určité kvality. Novinové články ji nenaplňují. Krajský soud tedy nepochybil,
když je považoval za irelevantní a navržené důkazy neprovedl“.
[17] Nelze se ovšem ztotožnit se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s důkazními
návrhy požadujícími provedení důkazů v podobě označených rozhodnutí žalovaného,
jimiž žadatelům ze skupiny tzv. čínských křesťanů vyhověl. Krajský soud je odmítl s tím,
že rozhodování o udělení mezinárodní ochrany je přísně individualizované, takže navrhované
důkazy jsou nadbytečné. Stěžovatel ovšem již v řízení před krajským soudem upozorňoval
na praxi, že zamítavá i vyhovující rozhodnutí žalovaného jsou přijímána na shodné právní
i skutkové bázi a že dokonce i odůvodnění obou typů rozhodnutí jsou podobná. NSS připomíná,
že jednou ze základních povinností správního orgánu vyjádřenou v §2 odst. 4 správního řádu
je dbát toho, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Zdali se žalovaný dopustil nepřípustné svévole, mohl krajský soud posoudit právě z pozitivních
rozhodnutí žalovaného, která byla navrhována k důkazu. Tyto důkazy tedy byly potřebné
pro komplexní posouzení příslušného žalobního bodu týkajícího se svévolných rozdílů
v rozhodování žalovaného a krajský soud je neměl odmítnout pouze s poukazem
na individuálnost posuzování každé žádosti o mezinárodní ochranu.
[18] Svým odmítnutím provést tyto důkazy se tak krajský soud dopustil jiné vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť porušil povinnost přesvědčivě odůvodnit,
proč se je rozhodl neprovést. Tato povinnost byla rozebrána např. v nálezu ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 87/99: „[Z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu),
vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům
(čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá
povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud
jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu
k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém
základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2)
Listiny.“ (pozn. zvýraznil NSS; srov. též rozsudek ze dne 4. 9. 2019, čj. 9 Azs 125/2019-61).
III. c) Odůvodněný strach z pronásledování
[19] Stěžovatel namítal, že u něj byl dán odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Ve správním řízení popisoval,
jakým příkořím byl vystaven poté, co se stal v roce 2012 členem dané církve. Uvedl, že v roce
2013 byl se spoluvěrci šířit evangelium u spolužáka jednoho ze spoluvěrců. Během toho přišla
manželka spolužáka a zavolala na ně policii. Stěžovatel utekl a schoval se v kukuřičném poli.
Jednu ze spoluvěřících policie zatkla. Stěžovatel se poté dozvěděl, že dopadená byla během
zatčení bez šatů přivázaná v zimě za ruce, tři dny nejedla a policie ji bila. V roce 2014 byl na ulici
sledován neznámým mužem. Poté se ze strachu ze zatčení odstěhoval na venkov, kde žil v úkrytu
do března 2015. Dále popsal incident, během kterého byl manželem jedné ze spoluvěřících
fyzicky napaden, a při útěku mu z roztrhaného šatstva vypadla peněženka s jeho ID.
Manžel spoluvěřící stěžovatele nahlásil na policii. Od sestry se poté dozvěděl, že jej policie hledala
u něj doma a ptala se, zda je věřící. Stěžovatel uvedl, že víru praktikoval tak, že se spolu s dalšími
spoluvěřícími scházeli dvakrát až třikrát týdně u někoho z nich doma, kde četli svaté slovo
a modlili se; u něj doma se nescházeli.
[20] Stěžovatelem uváděná jednání nedosahují intenzity požadované §2 odst. 4 zákona
o azylu, respektive článkem 9 odst. 1 kvalifikační směrnice, kterou zákon o azylu provádí
a podle níž, [a]by bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy,
musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních
lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv,
který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
Lze tedy souhlasit se žalovaným, že stěžovatel v minulosti aktům pronásledování vystaven nebyl.
NSS ovšem zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury má posuzování odůvodněných obav
z pronásledování prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní
ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl (např. rozsudek NSS ze dne
24. 8. 2017, čj. 1 Azs 227/2017-33). V rozsudku ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018-47,
NSS pak uvedl, že „[j]e zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené
pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická“.
[21] Zmíněný standard přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování vymezil NSS
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku
návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli
ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší
než pravděpodobnost, že nenastane (…), nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu
žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným
jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“
[22] Stěžovatel trvá na tom, že v jeho případě vyplývá odůvodněný strach z pronásledování
ze samotné příslušnosti k CVB, tedy z toho, jakému pronásledování jsou v Číně vystaveni
její příslušníci. Žalovaný ani stěžovatel nezpochybnili (byť to zároveň ani nepotvrdili),
že stěžovatel je příslušníkem CVB, nicméně krajský soud shledal, že se neobjevily žádné
skutečnosti, na základě kterých by mohl žalovaný uzavřít, že byl stěžovatel ve vlasti
pronásledován z azylově relevantních důvodů, nebo na základě nichž by bylo možné
(prospektivně) usoudit, že je přiměřeně pravděpodobné, že k porušení základních lidských práv
a svobod stěžovatele s ohledem na jeho postavení ve společnosti, názory a chování dojít
v budoucnu může. Dodal, že CVB patří mezi tzv. domácí církve, absentují u ní svátosti a uctívání,
a proto její členové mohou praktikovat víru, aniž by na sebe upoutali nežádoucí pozornost.
Takový přístup podle názoru NSS absolutizuje požadavek minulého pronásledování konkrétního
žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný se nijak nevypořádal s otázkou, zda sama příslušnost
k CVB nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování. Tuto zásadní otázku ponechal otevřenou.
Závěr krajského soudu, ze kterého plyne, že pokud se mohou příslušníci církve nebo náboženské
společnosti vyhnout hrozbě pronásledování tím, že svou víru vykonávají v utajení, pak nejde
o pronásledování z důvodu náboženství, je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU,
např. rozsudek velkého senátu ve spojených věcech C -71/11 a C -99/11, Spolková republika
Německo proti Y a Z ze dne 5. 9. 2012, ve kterém Soudní dvůr EU mj. konstatoval, že „[j]ednání,
která mohou představovat ‚vážné porušení‘ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice, zahrnují závažná jednání,
kterými je dotčena svoboda žadatele nejen vykonávat víru v soukromí, ale rovněž ji vykonávat veřejně“.
[23] NSS v bodu 41 rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77 uzavřel, „že se žalovaný měl nejprve jednoznačně
vyjádřit k otázce, zda stěžovatele pokládá za příslušníka Církve Boha všemohoucího. Poté se neměl zastavit
ve svých úvahách pouze na jednoduchém závěru, že stěžovatel sám v minulosti nebyl vystaven konkrétnímu aktu
pronásledování, nýbrž měl zvážit i možnost, zda již z důvodu svého členství v této církvi nebylo ‚přiměřeně
pravděpodobné‘, že takovému pronásledování vystaven bude. Samotná skutečnost, že by se takovému
pronásledování mohl člen této církve vyhnout tím, že se mu pomocí tajných obřadů podaří příslušnost k církvi
utajit před státními orgány země původu, pak pohledem judikatury SD EU nedostačuje k závěru, že oprávněný
strach z pronásledování neměl.“
III. d) Nevěrohodnost stěžovatele
[24] Další kasační námitka se týká věrohodnosti stěžovatele. Žalovaný i krajský soud
dovozovali nevěrohodnost z toho, že stěžovatel v žádosti o turistické vízum do ČR uvedl
nepravdivé informace a předložil padělané, resp. nepravdivé dokumenty, a to nejprve vůči
českému zastupitelskému úřadu v Pekingu a poté též na území ČR vůči cizinecké policii na Letišti
Václava Havla. O nepravdivých skutečnostech informoval až poté, co byl ze strany správního
orgánu konfrontován s kopií žádosti o udělení víza obsahující řadu informací rozdílných od těch,
které poskytl správnímu orgánu v řízení o mezinárodní ochraně. Podle žalovaného takový postoj
„značně snižuje jeho věrohodnost i ve vztahu k jeho dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti,
příchodu do ČR a požádání zde o mezinárodní ochranu“. Takovou úvahu je třeba odmítnout
již s odkazem na body 44 a 45 rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77, kde bylo uvedeno: „Nevěrohodnost
stěžovatele by bylo možno založit na otázce jeho deklarované příslušnosti k církvi či na okolnostech údajných
incidentů, které údajně vedly k jeho odchodu ze země původu (…). Z ničeho však neplyne, že by jej bylo možno
označit za nevěrohodného pouze na základě uvádění nepravdivých skutečností v souvislosti se snahou vycestovat
ze země původu. Takový závěr by bylo možno postavit leda na značně zkratkovité úvaze, že kdo lže jednou,
lže vždycky. Taková úvaha však zcela odhlíží od kontextu prvého uvádění nepravdivých údajů. Stěžovateli
je totiž možno přitakat, že je pochopitelné, pokud v žádosti o vízum neuváděl takové údaje, které by vedly
k jejímu zamítnutí, a tedy k nevycestování ze země původu. Je i pochopitelné, že stejně postupoval, dokud nebyl
fakticky i právně na území ČR. Jeho nevěrohodnost tedy nelze založit ani jen na tom, že nepravdivé údaje
obsažené v žádosti o turistické vízum zopakoval i při příletu do Prahy. Jeho nevěrohodnost by bylo možno založit
teprve na tom, pokud by si navzájem odporovala jeho vyjádření v řízení o udělení mezinárodní ochrany
nebo by byla v rozporu se skutečnostmi o zemi původu zjištěnými v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany.“
III. e) Otázka vnitřního přesídlení
[25] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „žadatel rozhodně mohl k řešení své situace s policií
využít možnosti přesídlit se do jiné oblasti či provincie v rámci Číny. Tento závěr správního orgánu podporuje
zejména výše zmíněná skutečnost, že veškeré pátrání policie po jmenovaném se dle jeho tvrzení vztahovalo pouze
na území města Shijiazhuang“. Krajský soud k tomu dodal, že s ohledem na závěr, že stěžovatel
nebyl v zemi původu vystaven pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu a neuvedl
žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o tom, že se na této situaci v případě návratu
do vlasti cokoli změní, „je zcela nadbytečné zabývat se možností vnitřního přesídlení žalobce, byť možnost
vnitřního přesídlení soud stejně jako žalovaný s ohledem na rozlohu Číny (9596960 km 2), rozdílnou hustotu
osídlení (v Číně existují rozsáhlé oblasti s hustotou osídlení nižší než 1 osoba/km
2
– srov. např.
http://populace.population.city/cina/) a rozdílné podmínky v jednotlivých provinciích nelze principiálně vyloučit“.
[26] NSS v bodu 31 rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77 takovou úvahu označil za zkratkovitou.
Možnost vnitřního přesídlení je upravena v §2 odst. 7 zákona o azylu:
Pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy
vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství,
státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu,
do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci
v této části státu
a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy, nebo
b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.
[27] V bodu 32 rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77 pak NSS dále rozvedl: „Svou výše citovanou
úvahou, byť velmi nekonkrétní, o možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele, jako by žalovaný implicitně přijal
výchozí předpoklad aplikace §2 odst. 7 zákona o azylu, tedy že ‚se obava cizince z pronásledování nebo vážné
újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má‘. To je však v rozporu s celým zbytkem
odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel žádné obavy z pronásledování
nebo vážné újmy v místě svého bydliště neměl. V citované pasáži naopak implicitně připouští, že takové obavy
měl, ale mohl se jim vyhnout právě vnitřním přesídlením. Tento logický rozpor žalovaný nijak nevysvětlil.
Nijak nevysvětlil ani to, ve kterých provinciích by hrozba trestního stíhání byla menší než ve stěžovatelově
domovské provincii, a z čeho dovodil, že by tato hrozba byla v různých provinciích různá (…).“
III. f) Bezproblémovost a organizovanost vycestování
[28] Žalovaný ve svém rozhodnutí zdůrazňuje podezřelou bezproblémovost stěžovatelova
vycestování ze země původu, organizovanost příjezdu skupiny čínských křesťanů do ČR a jejich
přesunu do Zastávky u Brna. Konkrétně na straně 16 uvedl, že „[s]právní orgán (…) nemá
pochybnosti, že příjezd žadatele i ostatních jeho údajných souvěrců byl zcela jistě pečlivě organizovaným ze strany
třetích osob, (…) dle správního orgánu [je] naprosto vyloučeno, aby bez vnější pomoci přicestovali do ČR
a dokonce až do Zastávky u Brna“.
[29] NSS připomíná, že odůvodnění správního rozhodnutí musí být založeno na racionálních
důvodech, nikoli na náznacích a čtení mezi řádky, neboť takové rozhodnutí je pak nutně
nepřezkoumatelné. Pokud má žalovaný např. informace, že by stěžovatel mohl představovat
bezpečnostní riziko, což by pochopitelně mělo skutečný vliv na jeho celkovou věrohodnost,
je nutno, aby tyto informace do rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany promítl způsobem,
který neohrozí bezpečnostní zájmy České republiky a zároveň umožní soudní přezkum
jeho rozhodnutí (k vyvažování těchto zájmů viz zejména rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2009,
čj. 7 As 5/2008-63, č. 1951/2009 Sb. NSS). Pokud se tak nestane a odůvodnění zůstane
v pasážích vyjadřujících se k údajné organizovanosti a podezřelé bezproblémovosti stěžovatelova
odchodu ze země původu v nynější podobě, je třeba přisvědčit stěžovateli, že jde pouze o ničím
nepodložené domněnky nemající oporu ve správním spisu. Jediné, co má oporu ve správním
spisu, je totiž fakt bezproblémového vycestování ze země původu, který ale sám o sobě
nezpůsobuje nevěrohodnost stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu. Například v rozsudku
ze dne 8. 4. 2010, čj. 1 Azs 7/2010-114, NSS konstatoval, že „založit závěr o nevěrohodnosti celé
výpovědi (…) čistě na pochybnostech o okolnostech vycestování ze země nelze. K tomu by bylo nutno identifikovat
zásadnější nesrovnalosti ve stěžovatelově výpovědi, případně rozpory mezi jeho výpovědí a dostupnými informacemi
o zemi původu atd.“. Rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu stiženo vadou nepřezkoumatelnosti
a již z toho důvodu je měl krajský soud zrušit.
III. g) Doplňková ochrana
[30] Podle §14a zákona o azylu platí:
(1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,
jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého
bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu
takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
(2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[31] Stěžovatel spatřuje důvody pro udělení doplňkové ochrany v tom, že překročil povolenou
dobu pobytu v zahraničí a že byl neúspěšným žadatelem o mezinárodní ochranu, což by se mohly
čínské orgány dozvědět, ostatně případ celé skupiny tzv. čínských křesťanů byl široce
medializován. Podle stěžovatele není pravda, že neexistují zprávy o špatném zacházení
s neúspěšnými žadateli o azyl, kteří se vracejí do Číny.
[32] K této otázce žalovaný na straně 32 svého rozhodnutí uvedl, „že žadatelům o udělení
mezinárodní ochrany je garantována ochrana osobních údajů, především ve vztahu k zemi jejich původu (…).
Správní orgán doplňuje, že přestože se v českých médiích objevila zpráva o tom, že v ČR žádá o azyl
z náboženských důvodů 60 lidí původem z Číny, případně další články k této kauze, nebyly v daných článcích
rozhodně uvedeny žádné informace, na základě kterých by bylo možno identitu jednotlivých žadatelů zjistit“.
[33] Ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaný shromáždil jakékoli podklady,
které by se zabývaly postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu
do Číny. Žalovaný pouze velmi prostým způsobem vyhodnotil ze skutečností, že byl stěžovateli
bez problémů vydán cestovní pas a ten pak stejně bezproblémově vycestoval, že o něj čínské
státní orgány nejeví žádný zájem. Navíc neexistují žádné důkazy o špatném zacházení
s neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny. Proto správní orgán
„považuje vyjádření žadatele za čistě účelové, protože z jím shromážděných informací rozhodně nelze dovodit,
že by žadatel byl po svém návratu do vlasti zadržen, jak tvrdí, a postižen za podání žádosti o mezinárodní
ochranu v ČR z náboženských důvodů“. Ani ze samotného rozhodnutí, ani z obsahu správního spisu
však není patrné, co žalovaný míní oněmi „jím shromážděnými informacemi“, neboť zde není odkaz
na žádný konkrétní podklad, který by se zabýval postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní
ochranu po návratu do Číny, tím méně pak postavením žadatelů žádajících tak z důvodu
náboženského pronásledování. NSS v bodu 54 rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77 uzavřel,
že „[z]a této situace je nutno konstatovat, že závěr žalovaného není opřen o žádná skutková zjištění, je pouhým
nepodloženým názorem a nemůže být aprobován“.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] NSS proto uzavírá, že krajský soud zatížil svůj rozsudek nesprávným posouzením
právních otázek důsledků stěžovatelovy tvrzené příslušnosti k CVB, a to jednak otázky
prospektivnosti a individuálnosti posouzení odůvodněnosti strachu z pronásledování z důvodu
náboženství a jednak otázky důsledků toho, že příslušníci této církve mohou nebezpečí trestního
stíhání minimalizovat, pokud budou své náboženství vykonávat tajně. Rozhodnutí žalovaného
pak bylo stiženo jednak stejně nesprávným posouzením těchto právních otázek výkladu
§12 písm. b) zákona o azylu a jednak nepřezkoumatelností plynoucí z toho, že žalovaný dospěl
k závěru o stěžovatelově nevěrohodnosti pouze na základě tvrzení, která byla buď irelevantní
(uvádění nepravdivých údajů v žádosti o turistické vízum), nebo zůstala v úrovni náznaků
a spekulací nemajících oporu ve správním spisu (organizovanost odchodu tzv. čínských křesťanů
do ČR). Dostatečně podložená není ani úvaha žalovaného o hrozbě vážné újmy po případném
návratu stěžovatele do země původu. I pro tyto vady měl krajský soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit.
[35] Z výše uvedených důvodů NSS rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], soud zrušil i rozhodnutí žalovaného a vrátil
mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním
názorem soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[36] Jelikož NSS zrušil rozsudek krajského soudu a současně s ním i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti i o náhradě nákladů
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě
jeden celek a NSS rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu
ve věci. Ten přísluší stěžovateli, neboť NSS zrušil napadené rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel měl tedy ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 21 538 Kč představující odměnu zástupkyni
stěžovatele, náhradu za její promeškaný čas a náhradu hotových výdajů (cestovné).
[37] NSS odměnu vyčíslil podle §11 advokátního tarifu za pět úkonů právní služby – převzetí
věci, sepsání žaloby, účast na jednání u krajského soudu v rozsahu 3 hod a 23 min a podání
kasační stížnosti. Za tyto úkony náleží zástupkyni stěžovatele mimosmluvní odměna
ve výši 5 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu].
Ke každému úkonu právní služby je pak třeba připočíst 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. To činí dohromady (5 x 3 100 + 1 500 =)
17 000 Kč. Dále NSS přiznal zástupkyni stěžovatele náhradu za cestovní výlohy spojené s cestou
z Prahy do Pardubic a zpět ve výši 300 Kč (§13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení
s §157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), což odpovídá soudem z mobilního webu
ČD ověřené ceně zpáteční jízdenky ve 2. třídě na trase Praha – Pardubice
(cca od 285 do 300 Kč); zástupkyně stěžovatele jí požadované jízdné ve výši 376 Kč jinak
nedoložila. Náhradu za promeškaný čas určil NSS ve výši 500 Kč (5 x půlhodina,
každá po 100 Kč podle §14 odst. 3 advokátního tarifu). NSS zástupkyni stěžovatele nepřiznal
odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v řízení před NSS, jelikož za tento úkon právní služby
jí byla přiznána odměna již v řízení před krajským soudem. Celková částka odměny včetně
nákladů tedy činí 17 800 Kč. Zástupkyně stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
proto je třeba k těmto nákladům připočíst částku ve výši 3 738 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu