ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1572.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1572/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 17. dubna 2012, dovolání obviněného L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 138/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 4 T 138/2010, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že ne 13. 3. 2010 v 18.30 hodin na silnici I. třídy č. … v obci S., okres Příbram, na křižovatce s ulicí V. N., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi, reg. zn. …, porušil ust. §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že v obci, kde je povolená rychlost nejvýše 50 km/hod jel rychlostí nejméně 104 km/hod a způsobil tak střet s motorovým vozidlem zn. Seat Leon, reg. zn. …, řidiče B. K., který předtím vjel na silnici z vedlejší komunikace a v důsledku střetu spolujedoucí z vozidla zn. Seat Leon M. K., utrpěla zranění spočívající ve zlomenině těla dvanáctého a jedenáctého hrudního obratle s úlomkem zasahujícím do páteřního kanálu, odřeniny na čele a odřeniny v dutině ústní. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §§81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená VZP ČR Krajská pobočka pro Středočeský kraj, Spádové územní pracoviště Příbram a poškozený B. K., bytem S., P. S., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný podal odvolání proti výrokům o vině i trestu, státní zástupce odvolání podal v neprospěch obviněného a směřoval ho pouze proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011 zamítl odvolání státního zástupce i obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedl v něm, že skutek, za jehož spáchání je trestně stíhán, není trestným činem, nýbrž přestupkem, neboť jeho spáchání nebylo bezprostřední příčinou těžkého ublížení na zdraví poškozené M. K.. Namítl, že soud nesprávně vycházel z výpovědi svědka B. K., která je podle něj v rozporu s dalšími důkazy a že rozhodl při druhém projednání věci zcela jinak než poprvé, aniž by prováděl nějaké dokazování. Tvrdí, že vznik těžkého ublížení na zdraví poškozené M. K. je v příčinné souvislosti s jednáním svědka B. K., který řídil vozidlo, přijížděl do křižovatky po vedlejší pozemní komunikaci, nerespektoval pokyn dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě“, ačkoliv výhledová vzdálenost z místa, kde měl řidič B. K. náležitý rozhled mu umožňovala spatřit jedoucí vozidlo Škoda Octavia řízené obviněným tak včas, že mu rychlost jím řízeného vozidla Seat Leon, s nímž do předmětné křižovatky vjížděl, umožňovala přednost v jízdě vozidlu Škoda Octavia řízenému obviněným dát. Obviněný vytýká soudu, že nevzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 885/2010, kde je vysloven názor, podle nějž za střet dvou vozidel v křižovatce hlavní pozemní komunikace s vedlejší pozemní komunikací je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky jede z vedlejší pozemní komunikace. Ve smyslu tohoto usnesení je podle obviněného za střet jím řízeného vozidla s vozidlem řízeným B. K. odpovědný řidič B. K.. Porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany řidiče B. K. je v přímé souvislosti s těžkým ublížením na zdraví, které utrpěla poškozená M. K.. Podle něho to, že obviněný jako řidič vozidla přijíždějící do křižovatky, v níž došlo k předmětné dopravní nehodě, jel rychlostí vyšší, než byla v daném úseku jako nejvyšší povolená rychlost stanovena, je takové porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, které je třeba posoudit jen jako jednání, které mělo vliv na následky střetu jím řízeného vozidla s vozidlem řízeným řidičem B. K.. Podle názoru obviněného míra vlivu nesprávné jízdy řidičů obou střetnuvších se vozidel by pak měla být řešena v řízení občanskoprávním o náhradě škody na zdraví. Obviněný dále namítá, že Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně po vrácení věci k novému projednání nesprávně zhodnotil důkazy, které před vrácením věci provedl a nesprávně rozhodl o zavinění předmětné dopravní nehody a Krajský soud v Praze pak po novém odvolání obviněného již jen potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle obviněného nelze akceptovat závěr o jeho zavinění předmětné nehody tak, jak to učinil po vrácení věci soud prvního stupně a tak, jak se s takovým jeho rozhodnutím ztotožnil Krajský soud v Praze po odvolání. Obviněný tvrdí, že vzhledem k tomu, že je prokázáno, že pravidla provozu na pozemních komunikacích porušil i odsouzený, byla správná část výroku soudu prvního stupně v jeho usnesení ze dne 25. 10. 2010, jímž bylo porušení pravidel na pozemních komunikacích ze strany obviněného postoupeno Městskému úřadu v Sedlčanech k přestupkovému řízení. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 10 To 160/2011, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve uvedl, že stejnou argumentaci jako v dovolání obviněný uplatnil již v předešlé obhajobě a zejména v řádném opravném prostředku, který byl v řízení před soudem druhého stupně náležitě projednán. Zdůraznil, že z podnětu odvolání obviněného byla věc důkladně přezkoumána, a to především se zaměřením na všechny rozhodující námitky vyjádřené v dovolání, takže na závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí lze bez dalšího plně odkázat. Dále uvedl, že ta část jeho argumentů, jež směřuje proti způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů uplatněnému dovolacímu důvodu (ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání) svou povahou nevyhovuje. Jde o námitky skutkové, na něž trestní řád v katalogu dovolacích důvodů nepamatuje a v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiných důvodů, než stanoví zákon. Státní zástupce obviněnému nepřisvědčuje ani z věcného hlediska, pokud spekuluje o zavinění dopravní nehody popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku a míře odpovědnosti za její následky. Zásadně nesouhlasí s absolutizujícím výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 885/2010. Poukazuje na znění právní věty citovaného judikátu, v němž se praví, že v případech obdobných tomuto „… je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice…“, přičemž právě výraz „zásadně“ znamená, že nejde o pravidlo absolutní. Tomu odpovídá další část úvah vyjádřených v citovaném rozhodnutí, o nichž se obviněný nezmiňuje, kde však Nejvyšší soud připouští správnost dalších svých rozhodnutí, v nichž řešil právě odpovědnost řidičů hrubě překročivších povolenou rychlost jízdy: „Od uvedených zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno … extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit …“ Soud druhého stupně správně konstatoval, že o právě takový případ se jedná. Vyslovuje názor, že při této právní úvaze je třeba vycházet z principu omezené (tj. nikoli absolutní, ale obezřetné) důvěry všech účastníků silničního provozu v to, že ostatní účastníci budou přiměřeně zachovávat alespoň elementární pravidla silničního provozu, mezi něž je třeba nepochybně zařadit i povinnost nepřekračovat při průjezdu obcí povolenou rychlost jízdy. Více než dvojnásobné překročení povolené rychlosti, zjištěné v případě obviněného, dle státního zástupce nepochybně vyhovuje pojmu „extrémní míra porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit“. Míra spoluodpovědnosti řidiče druhého vozidla, který obviněnému nedal přednost v jízdě, se na výsledku řízení odrazila relativně velmi mírným trestním postihem obviněného. Státní zástupce nemá nejmenší pochybnosti o tom, že obviněný naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, pročež řešení této dopravní nehody v rámci přestupkového řízení nebo řízení občanskoprávního nepřipadá v úvahu. Vzhledem ke shora uvedených zjištěním se podle státního zástupce dovolání jeví jako zjevně neopodstatněné. V napadeném rozhodnutí ani jemu předcházejícím řízení neshledal žádnou vadu, jež by zakládala vadu napravitelnou cestou dovolání. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu provedení dokazování a hodnocení vykonaných důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědků H. a P., svědka K., svědka B. K. a znaleckého posudku soudního znalce Ing. Petra Ptáčka, Ph.D, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují.
Pod citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale podřadit obviněným namítané nenaplnění subjektivní stránky přečinu podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a mezi vznikem těžkého ublížení na zdraví poškozené M. K. – tudíž v této části bylo dovolání uplatněno relevantně. Rovněž právně relevantně je uplatněna námitka obviněného, že se nedopustil přečinu, ale míra podílu jeho zavinění na škodlivých následcích nehody by měla být řešena v řízení občanskoprávním, popřípadě v řízení přestupkovém.
Za námitky, jež je možné považovat za uplatněné relevantně s označeným dovolacím důvodem, lze pokládat výtky obviněného, že porušení důležité povinnosti, porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích je na straně řidiče B. K., které je v příčinné souvislosti s těžkým ublížením na zdraví jeho spolujezdkyně M. K.. Rovněž námitka, že vzhledem k prokázání toho, že pravidla provozu na pozemních komunikacích (§18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.) porušil i obviněný, byla správná ta část výroku soudu prvního stupně v jeho rozhodnutí ze dne 25. 10. 2010, jímž bylo porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany obviněného postoupeno Městskému úřadu v Sedlčanech jako přestupek, má hmotně-právní povahu, pročež i s ohledem na ni Nejvyšší soud dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že přečin ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku spáchá ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil přečinu v souvislosti řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z něhož mu povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při zjišťování zavinění je nutno vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s nehodou.
Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle §16 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů se spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že – jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a popsaných zejména v rozsudku soud prvního stupně, obviněný v obci, kde je povolená rychlost nejvýše 50 km/hod jel rychlostí nejméně 104 km/hod a způsobil tak střet s motorovým vozidlem řidiče B. K., který předtím vjel na silnici z vedlejší komunikace. Ze skutkových zjištění dále vyplývá (viz č. l. 5 rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 4 T 138/2010), že pokud by jel obviněný nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod, poškozený B. K. by stačil vjet do křižovatky a zařadit se do svého pruhu před něj, aniž by obviněný musel brzdit, neboť automobil zn. Seat Leon by rychlostí 50 km/h docílil cca 6,8 s po rozjezdu a v této době by mezi automobily (jedoucími shodnou rychlostí 50 km/h) byl odstup cca 55 m, přičemž bezpečný odstup je nejméně 25 m. Z uvedených skutkových závěrů dále vyplývá, že poškozený B. K. nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, které řídil obviněný, čímž porušil §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, protože mohl před rozjezdem do hlavní silnice pozorovat vozidlo zn. Škoda Octavia, ale s ohledem na noční dobu bylo pro něho velmi obtížné odhadnout jeho rychlost. Pokud by obviněný jel zákonem předepsanou rychlostí (§18 odst. 4 zákona o silničním provozu), nebyl by přinucen k prudké a náhlé změně směru a rychlosti jízdy a ke střetu by vůbec nedošlo.
Podle judikatury Nejvyššího soudu, zejména podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, č. 45/2005), a dalších (usnesení ze dne 4. 2. 2009 sp.zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 214/2010), jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případně další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximálně povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena odpovědnost nebo spoluodpovědnost na případné kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
V projednávané trestní věci se jedná o případ, na který dopadá citované usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu. Soudy obou stupňů, se na základě učiněných skutkových zjištění okolnostmi, za kterých došlo v důsledku porušení shora uvedených povinností obviněným ke vzniklému následku, pečlivě zabývaly a ve svých rozhodnutích se dostatečně se všemi důležitými skutečnostmi vypořádaly a na obhajobu obviněného přiléhavě reagovaly. Právě porušení výše zmíněných a citovaných povinností stanovených pravidly silničního provozu obviněným (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), je nutné považovat za porušení důležité povinnosti plynoucí ze zákona ve smyslu ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zák. Za takové nutno kvalifikovat výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti motorového vozidla v obci (v daném případě o více než 100%).
Vzhledem k tomu, že obviněný kromě uvedeného též namítal, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně k příčinné souvislosti zdůraznit, že tato musí být dána mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a působeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §147 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry lze plně vztáhnout i na posuzovaný případ.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předchozích odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně není založeno na dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo nutné jednání obviněného posoudit nikoli jako trestný čin podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, nýbrž jako přestupek. Za těchto okolností je pak zřejmé i to, že nepřichází v úvahu posouzení této věci jen v rámci občanskoprávního řízení.
Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo v jeho relevantně uplatněné části shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §256r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík