ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.247.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 247/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 8. 2016 dovolání obv. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 14 To 190/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 17/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 6 T 17/2015, byl obv. P. P. (spolu s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 8. 2014, č. j. 4 T 193/2014-487, jenž nabyl právní moci dne 16. 9. 2014, byl obv. P. P. odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem byl rovněž zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 8. 2014, č. j. 4 T 193/2014-487, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Spoluobv. J. D. byl současně tímto rozsudkem podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v délce pěti let, a spoluobv. Q. D. T. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v délce čtyř let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo konečně rozhodnuto o zabrání věcí, a to konkrétně 22 511,5 g vrcholových rostlinných částí konopí (s obaly 22 731,0 g) uložených ve třech kusech plastových pytlů a dále 111,9 g rostlinné jemné drti (s obalem 115,6 g) v bezpečnostním sáčku 00196693.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obv. P. P. společně s obv. J. D. a obv. Q. D. T. dopustili trestné činnosti tím, že ,, společně s dalšími neustanovenými osobami, zastírajíce podstatu své činnosti, při plánovitosti činností akceptujíce své zapojení ve skupině přijetím konkrétní role řízené a koordinované obžalovaným P. P., tedy jako členové organizované skupiny,
obžalovaný J. D. v době od října 2012 do 31. 7. 2014 v P. n. L., ul. Č. A. č. p. ..., okres T., dále v obci D., v domě č. p. ..., okres P., a konečně v obci S. – část S. P. v zemědělské stavbě bez popisného či evidenčního čísla stojící na pozemku č. ..., na základě pokynu obžalovaného P. P. zajišťoval chod indoorových pěstíren konopí provozovaných v označených nemovitostech, když konkrétně dovážel a odvážel neustanovené osoby vietnamské národnosti, které v těchto pěstírnách pracovaly, přivážel jim kromě potravin a dalších věcí určených k obživě i prostředky určené pro podporu růstu rostlin a chemické prostředky proti jejich škůdcům, pomáhal s odvozem vypěstovaných využitelných částí rostlin konopí a za tyto činnosti převzal od spoluobžalovaného P. P. finanční odměnu ve výši nejméně 88 000 Kč,
obžalovaný P. P. v době od října 2012 do 31. 7. 2014 v P. n. L., ul. Č. A. č. p. ..., okres T., dále v obci D., v domě č. p. ..., okres P., a konečně v obci S. – část S. P. v zemědělské stavbě bez popisného či evidenčního čísla stojící na pozemku č. ..., organizoval vybudování a provoz indoorových pěstíren konopí, když vyhledával vhodné objekty, zajišťoval a aktivně se účastnil jednání ke sjednání nájemních smluv s pronajímateli těchto objektů, přičemž k jeho žádosti byly nájemní smlouvy uzavírány společností TEN O´CLOCK, s. r. o., v zastoupení O. M., jehož ke sjednání smluv sjednal, dále zajišťoval sjednání příslušných smluv k dodávkám elektrické energie se společností E.ON Energie, a. s., v případě objektu v P. n. L., okres T., k tomu sjednal J. M., u objektu v obci S. J. S., dále jako logistika ve vztahu k jednotlivým pěstírnám úkoloval a finančně vyplácel spoluobžalovaného J. D., přičemž kromě toho zprostředkovával a udržoval kontakt mezi jím a ve věci zaangažovanými osobami včetně osob vietnamské národnosti,
obžalovaný Q. D. T. v době nejméně od 27. 3. 2014 do 19. 5. 2014 v obci S., část stará P. v nemovitosti nacházející se na pozemku par. č. ... v katastrálním území S., okres Č. B., osobně zajišťoval provoz indoorové pěstírny zřízené v tomto objektu, v rámci čehož o rostliny pečoval, ošetřoval je a sklidil, k čemuž byl osobně i telefonicky instruován spoluobžalovaným J. D.,
přičemž v označených pěstírnách bylo pěstováno konopí, rod Cannabis, určené k následnému toxikomanickému využití ve formě marihuany, konkrétně v objektu v obci S. – část S. P. bylo zajištěno celkem 20,2 kg odpadních částí rostlin, z nichž byla získána využitelná sušina rostlinné drti konopí obsahující 2,89 % účinné látky delta-9-THC, tedy z uvedeného množství bylo možno získat celkem 584 g uvedené účinné látky, přičemž v případě zajištění vrcholových částí rostlin by mohlo být získáno nejméně dvojnásobné množství využitelné sušiny při čtyřnásobně vyšším množství uvedené účinné látky,
přičemž s odkazem na ustanovení §44c odst. 1 zákona č. 1671998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů je vládním nařízením č. 463/2013 Sb., stanoveno, že obsahuje-li konopí více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů zařazeno v příloze 3 citovaného vládního nařízení mezi omamné látky s odkazem na seznam IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a účinná látka tetrahydrokanabinol (THC) v příloze 4 citovaného vládního nařízení mezi psychotropní látky s odkazem na seznam I podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž nakládání s těmito látkami podléhá zvláštnímu režimu a pěstování konopí bez příslušného povolení je zakázáno.
3. Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 6 T 17/2015, napadl obv. P. P. odvoláním směřujícím do všech výroků týkajících se jeho osoby. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře toto odvolání projednal a usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 14 To 190/2015, jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obv. P. P. prostřednictvím advokáta Mgr. Antonína Menzla dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém podání obviněný nejdříve stručně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení a následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že se přisuzované trestné činnosti nedopustil. Obviněný namítl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, když neprovedl jím navržený důkaz v podobě odposlechů telefonických hovorů a vycházel téměř výhradně z rozporuplných výpovědí odsouzeného D., jakož i dalších svědků. Dovolatel dále zdůraznil, že jeho zavinění nebylo ani bez důvodných pochybností prokázáno, a proto měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby pro zmíněný skutek. Dle jeho názoru se rozhodnutí soudu prvního stupně opírá pouze o hypotézy a domněnky, které nemohly vytvořit ucelený a logický řetězec na sebe navazujících důkazů a vyústit v konstatování jeho viny a trestu. S těmito chybnými právními závěry se poté ztotožnil i soud odvolací, aniž by se odvoláním obviněného podrobně zabýval. Obviněný proto shledal existenci extremního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů.
6. Obviněný rovněž vznesl námitku, že v daném případě se nemohlo jednat o organizovanou skupinu ve smyslu trestního zákoníku, neboť nebylo a nemohlo být objektivně zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími, a vzájemně spolupracujícími, došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která by vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu, a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že by tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. V této ,,organizované skupině“ navíc absentuje ona třetí osoba, když v tomto případě se znali pouze P. s D., a D. s T.. P. a T. tedy neměli o sobě žádné povědomí. Za daných okolností je tak užitá právní kvalifikace dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naprosto lichá a provedenými důkazy neobjektivizovaná.
7. Závěrem obviněný poukázal na fakt, že soud prvního stupně vycházel při určení množství psychotropní látky v sušině konopí, která měla být trestnou činností získána, pouze z domněnek a hypotéz, aniž by existoval objektivní a přezkoumatelný důkaz vypovídající o konkrétním množství marihuany. V daném případě tedy nemohla být správně užita ani kvalifikovaná skutková podstata přisuzovaného trestného činu dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
8. Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. nebo dle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 14 To 190/2015, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 6 T 17/2015, a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obv. P. P. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1295/2015-11 ze dne 24. 3. 2016). Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky v podstatné části neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný většinou pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a postupem soudů při hodnocení provedených důkazů. Ve skutečnosti se ale obviněný těmito námitkami dožaduje odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, a to tak, že vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž poté směřuje své námitky. Státní zástupce dále uvedl, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě zdůvodněny výsledky provedeného dokazování a soud projednávaný skutek správně podepřel příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stejné stanovisko rovněž zaujal i soud odvolací, jehož závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Navíc nutno zdůraznit, že povahu právně relevantních nemohou mít námitky obviněného, jež směřují do oblasti skutkového zjištění ani hodnocení důkazů, neboť těmito výhradami zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu.
10. Pouze s jistou mírou benevolence bylo možné za obsahově odpovídající považovat ty námitky, jimiž obviněný zpochybnil naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.
11. Pokud se jednalo o naplnění znaku ,,jako člen organizované skupiny“, státní zástupce připomněl, že předpokladem pro naplnění uvedeného znaku není to, aby obviněný přímo komunikoval se všemi členy organizované skupiny, neboť z hlediska trestní odpovědnosti postačuje, že o existenci těchto osob věděl. V tomto směru lze navíc poukázat na skutečnost, že zajištění komunikace s obv. Q. D. T. bylo jedním z úkolů obv. J. D. právě dle pokynů obv. P. P. Ze skutkových zjištění přitom lze dovodit vzájemnou dělbu úkolů a jistou hierarchii mezi obviněnými, kteroužto lze podřadit pod znak ,,organizované skupiny ve smyslu ustáleného judikaturního výkladu“.
12. Jinak pak nelze přistupovat ani k druhé obsahově relevantní námitce ve vztahu k naplnění znaku ,,v značném rozsahu“. Obviněný totiž ve své argumentaci vycházel z již neaktuální rozhodovací praxe, jež vykládala znak značného rozsahu primárně na základě kvalitativních kritérií. Tato hlediska však byla v aktuální judikaturní praxi již překonána (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013) a lze je v současnosti uplatnit pouze v hraničních případech, kdy se konkrétní množství dostatečně blíží ke stanovené kvantitativní hranici. Soud prvního stupně však z uvedených aktuálních judikaturních závěrů vycházel a správně posoudil, že obviněný svým jednáním překročil téměř šestinásobně kvantitativní hranici značného rozsahu, a proto nelze v právním posouzení v tomto směru shledat žádné pochybení.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obv. P. P. je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními soudu na straně druhé, který se projeví v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 601/07).
20. Nejvyšší soud v návaznosti na uplatněnou argumentaci obviněného konstatuje, že převážná část jeho námitek neodpovídá požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, čímž uplatňuje námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
21. Pokud jde o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací však zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a potažmo §125 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
23. V návaznosti na výše uvedené však Nejvyšší soud zkonstatoval, že pokud obviněný vytýká nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení a provádění důkazů, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na velice podrobné, logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (viz č. l. 522-526), s nímž se plně ztotožnil i soud druhého stupně (viz č. l. 617-619). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů považoval výpovědi spoluobv. D. a jiných svědků za věrohodné, a proč naopak neuvěřil obhajobě obv. P. Soudům nelze vytknout ani žádnou jednostrannost v hodnocení provedených důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro jejich hodnotící úsudky. Zejména lze odkázat na výpovědi svědků, jež byly současně dokreslovány také listinnými důkazy, a to především úředními záznamy o operativních šetřeních, protokoly o provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, fotodokumentací, odbornými vyjádřeními, atd. Všechny tyto důkazy tak vytvořily logický a ucelený obraz pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, na rozdíl od obhajoby obviněného, kterou soudy zhodnotily jako ryze účelovou. Soud prvního stupně, a poté i soud druhého stupně, si tak vytvořily dostatečný prostor ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a jejich postup plně odpovídá požadavkům §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky dovolatele tedy nebylo možné shledat důvodnými.
24. Nejvyšší soud dále shledal, že námitky, jimiž obviněný zpochybňuje naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné.
25. Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Kvalifikovaná skutková podstata toho trestného činu podle §283 odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku je pak naplněna, pokud pachatel spáchá výše uvedený čin jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu.
26. Ve vztahu k námitce, jíž obviněný vytkl, že v daném případě nemohlo dojít k naplnění znaku ,,jako člen organizované skupiny“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, má Nejvyšší soud za vhodné uvést, že trestním zákoníkem ani dřívějším trestním zákonem nebyl pojem organizované skupiny definován, a jeho vymezení vyplývá ze soudní praxe, která tímto znakem rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Organizovaná skupina však nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se rovněž ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání: Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604).
27. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud zkonstatoval, že otázkou naplnění tohoto znaku na základě uvedených skutkových skutečností, jež byly ve věci prokázány, se soud prvního stupně v potřebné míře zabýval a své úvahy na ni zaměřené vyložil v odůvodnění svého rozsudku (č. l. 528-529). S uvedenými závěry se poté plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 618). Na podkladě odůvodnění obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že všichni obvinění spáchali trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v duchu shora vymezených obecných zásad jako členové organizované skupiny.
28. Nejvyšší soud oběma soudy uvedená konstatování považuje za správná, neboť se opírají o dostatek skutkových podkladů, které objasňují rozhodné skutečnosti svědčící o tom, že předmětný vytýkaný znak kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednání obviněných v návaznosti na ostatní souvislosti byl po všech stránkách naplněn. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že tvrzení, že se obviněný osobně neznal se spoluobv. T., není z pohledu naplnění znaku organizované skupiny relevantní. Obv. P. totiž plnil roli ,,koordinátora“, který pověřoval řadou úkolů spoluobv. D. Ten pak zajišťoval chod pěstíren konopí, a to i ve vztahu k instrukcím pro spoluobv. T., který stál na tzv. pomyslném řebříčku organizované skupiny nejníže. Ačkoli je tedy možné, že obv. P. spoluobv. T. neznal osobně, skutková zjištění nepřipouštějí jinou možnost, než že si byl jeho zapojení do skupiny vědom. Ze všech zhodnocených skutečností je tedy zřejmé, že všichni obvinění jednali v rámci uvedeného činu koordinovaně, každý z nich měl ve skupině svoji určenou úlohu, což mělo zvyšovat pravděpodobnost úspěšného prodeje drogy.
29. Na podkladě shora uvedených závěrů Nejvyšší soud shrnuje, že pokud se obv. P. P. domníval, že nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil jako člen organizované skupiny, není možné této jeho výhradě přiznat opodstatněnost, neboť uvedený znak byl dostatečně a bez pochybností nejen důkazy zjištěn, ale i správně právně kvalifikován, a proto byli obvinění v souladu se zákonem i ustálenou soudní praxí uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
30. Pokud jde o další námitku obviněného, že množství zajištěného konopí nemohlo rozhodně naplnit znak ,,ve značném rozsahu“, je nutné v obecné rovině připomenout, že podle
stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, ve spojení s metodologií propočtu konkrétního rozsahu nedovoleného nakládání s psychotropními látkami ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, je východiskem pro závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ,,ve značném rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku určitý násobek takového množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (viz třetí a pátý sloupec přílohy č. 2 k citovanému nařízení vlády). „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. Základem pro toto určení by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé ve smyslu nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. (pátý sloupec v jeho příloze č. 2). Jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (třetí sloupec v příloze č. 2 citovaného nařízení vlády), nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě.
31. Jak tedy vyplývá z výše uvedených judikatorních závěrů, hranicí značného rozsahu je množství nejméně 1000 gramů rostlinné sušiny konopí, resp. 100 gramů THC. Konkrétní objem účinné látky však lze považovat za relevantní pouze v případě, že je obsah účinné látky skutečně zjištěn, a není-li tomu tak, je nutné vyjít z celkového množství sušiny, s níž pachatel nedovoleně nakládal. Tak je tomu i v tomto případě, kdy orgány činné v trestním řízení zjistily 20,2 kg odpadních částí rostlin konopí, z něhož bylo možno získat celkem 584 g THC, přičemž bylo prokázáno, že se jednalo pouze o určitou část z celkového množství marihuany. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně tedy jasně vyplývá, že hranice značného rozsahu byla zcela bezpečně překročena. Nad rámec uvedeného nutno zdůraznit, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vycházel z tohoto minimálního zjištěného množství THC, ačkoli je vzhledem k množství odpadních částí rostlin konopí patrné, že trestnou činností bylo získáno výrazně vyšší množství marihuany, než se orgánům činným v trestním řízení podařilo prokázat. S ohledem na zákonnou úpravu dopadající na předmětný skutek, provedené dokazování a výše rozvedené obecné zásady týkající se dané problematiky, je tedy zřejmé, že námitka obviněného, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nemohla obstát.
32. Nejvyšší soud závěrem doplnil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a formuloval je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
33. Protože napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. P. P. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu