ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.55.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 55/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2016 o dovolání, které podal obviněný D. N. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 11 To 127/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 40 T 8/2014, byl obviněný D. N. T. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rovněž vysloveno ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně dvou spoluobviněných.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali spoluobvinění V. H. T. a V. T. N., jakož i státní zástupce v neprospěch všech obviněných, odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 11 To 127/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a současně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a uložených trestech z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 12 To 105/2014-2595, ohledně obviněných V. T. N. a V. H. T., a také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, č. j. 12 To 122/2014-2701, ohledně obviněného D. N. T. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že „ obžalovaní V. H. T., V. T. N. a D. N. T. jsou vinni, že
1. v době od března roku 2013 do 13. května 2013, ve skladových prostorách objektu domu v P. – Ž. na S. n. číslo … za pomocí specifického vybavení sestávajícího z potrubního ventilátoru RK 160L, triakového ventilátoru DIAMOND, potrubního ventilátoru s poškozeným přívodním vodičem Can-Fan 125L, radiálních ventilátorů, vysokotlakových sodíkových výbojek Philips Belgium Master Son – T PIA Plus o příkonu 600W, elektrických indukčních předřadníků značky Philips typ MK4 600W, ELT typ VSI 60/3T-B, MARI typ 1/A HQ300 NG 600ZT a Philips Ballast typ BLT HPS 600W, pokojových ventilátorů značek GS, Superama a nezjištěných značek, pokojového teploměru, uhlíkových filtrů nezjištěné značky, jednofázových jističů různých značek, třífázových jističů ROGY typ C32, vícenásobných zásuvek se specifickými pohyblivými přívody nezjištěné značky, dvojzásuvek nezjištěné značky, plastové nádoby se závlahovým roztokem a instalovaným kalovým čerpadlem GDT – 901, neoprávněně pěstovali tzv. indoorovým způsobem za využití zdrojů světla, vzduchotechniky, odsávání, cirkulace vzduchu, stabilizace teploty a zavlažování rostliny konopí ve všech fázích růstu – konkrétně 1050 rostlin o velikosti zhruba 10 cm, 141 rostlin o velikosti zhruba 60 až 80 cm, 214 rostlin o velikosti zhruba 85 až 110 cm a 159 rostlin o velikosti 60 až 85 cm s celkovým obsahem 1 998,3 g delta-9-tetrahydrocannabinolu – s cílem z těchto rostlin postupným procesem sklizně, sušení, oddělení aplikovatelných částí a následným zpracováním vyrobit marihuanu, přičemž v procesu tohoto zpracování již měli v daných prostorách usušenou rostlinnou drť (vrcholíky) o hmotnosti 3 150 g s obsahem 23,2 % delta-9-tetrahydrocannabinolu, tedy celkem 548,2 g delta-9-tetrahydrocannabinolu
2. obžalovaní V. T. N. a V. H. T. společné s již odsouzenou T. B. G. V. nejméně od 13. května 2013 v T., B. n. č. p. …, v bytě o velikosti 3+1, pronajatém již odsouzenou T. B. G. V., která zde společně se svým druhem V. H. T., alias „S.“, t. č. neznámého pobytu, vybavila byt pěstírnou, postavila stan pro indoorové pěstování a připravila rozvod elektrické energie pro osvětlení a ventilaci a roztoky na hnojení, zalévali nejméně 600 ks rostlin v nízkém stadiu růstu, upravovali je řízkováním, přičemž již odsouzená T. B. G. V. zajišťovala nákup prostředků k dalšímu pěstování konopí, nákup sazenic i jejich následný prodej a oba obžalovaní byli dne 15. května 2013 v 17:02 hod. zadrženi Policií ČR v předmětném bytě, a jednání v bodech 1 a 2 se obžalovaný V. H. T. dopustil přesto, že byl dne 26. 11. 2012 na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 40 PP 671/2012, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se stanovením zkušební doby do 26. 11. 2013 uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 6. 2012, č. j. 6 T 72/2012-220, pro pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
3. obžalovaný D. N. T. od přesněji nezjištěného data v roce 2013 do 15. 5. 2013 s odsouzenými V. T. N. a V. H. T. v T., B. n. č. p. …, v bytě o velikosti 3+1, pronajatém odsouzenou T. B. G. V., která zde společně se svým druhem V. H. T., alias ,,S.“, t. č. neznámého pobytu, vybavila byt pěstírnou, postavila stan pro indoorové pěstování a připravila rozvod elektrické energie pro osvětlení a ventilaci a roztoky na hnojení, zaléval nejméně 600 ks rostlin v nízkém stadiu růstu, upravoval je řízkováním, přičemž odsouzená T. B. G. V. zajišťovala nákup prostředků k dalšímu pěstování konopí, nákup sazenic i jejich následný prodej a dne 15. května 2013 v 17:02 hod., byl obžalovaný v předmětném bytě zadržen Policií ČR,
přičemž nikdo z obžalovaných neměl ve vztahu k uvedenému jednání povolení k zacházení s návykovými látkami a konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a jeho účinná látka D-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou, uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vy vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Za to byl obviněný D. N. T. uznán vinným pokračujícím pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věcí nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněných.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. N. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání jen proti výroku o trestu, které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný při vědomí limitů, v rámci kterých může být uvedený dovolací důvod uplatněn, přesto vytýká napadenému rozsudku soudu druhého stupně, že se zcela nedostatečným způsobem vypořádal s možností moderace jeho trestu vzhledem k rozsahu jím spáchaného skutku ve srovnání se skutkem spáchaným spoluobviněnými a nezohlednil tak jeho podíl na projednávané trestné činnosti. Vrchní soud v Praze se podle názoru dovolatele nevypořádal s možností aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku a nijak neodůvodnil, na základě jakých důvodů se neztotožnil se zmírněním trestu, tak jak to učinil soud prvního stupně. Dovolatel se dále domnívá, že otázka nesprávného právního posouzení dopadá na jeho případ, když odvolací soud zásadním způsobem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že z původně uloženého tříletého podmíněného trestu odnětí svobody uložil nepodmíněný trest osmiletý. Dovolatel připouští, že Vrchní soud v Praze do výroku o trestu zahrnul i jeho předcházející odsouzení, ale i přesto se domnívá, že při svém rozhodování měl uplatnit moderaci trestu. Obviněný má tedy za to, že v této části je rozsudek Vrchního soudu v Praze ,,…nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek ve výroku o trestu zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten hned v úvodu zdůraznil, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu, neboť proti výroku o trestu lze brojit zásadně pouze na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Státní zástupce je toho názoru, že uplatněné námitky by nespadaly ani pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolání obviněného je pouhou polemikou s konkrétní výměrou uloženého trestu, což je však námitka vymykající se zákonem předvídaným dovolacím důvodům ve smyslu §265b tr. ř. Námitku založenou na fakultativní možnosti zmírnění uloženého trestu pod dolní hranici zákonem stanovené trestné sazby nelze svým charakterem podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Subjektivní přesvědčení obviněného o možnosti stanovit trest pod dolní hranici trestní sazby nemůže založit právní nárok na snížení trestní sazby. Tuto úvahu nemůže dle názoru státního zástupce ovlivnit ani skutečnost, že k odvolání podanému v neprospěch obviněného byl trest odvolacím soudem zvýšen o pět let. Státní zástupce poukazuje na to, že ke zpřísnění trestu měl odvolací soud vytvořené procesní podmínky za situace, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání v neprospěch obviněného státní zástupce činný u Městského státního zastupitelství v Praze. V tomto případě se tak neuplatnil zákaz reformationis in peius a zcela podstatná je rovněž skutečnost, že rozsudkem soudu druhého stupně byl uložen společný trest za více dílčích útoků, přičemž došlo ke zrušení výroku o vině a trestu z předchozího rozsudku Vrchního soudu v Praze. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodů k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
V tomto kontextu je nutné zdůraznit též výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, na který poukazuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „ pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).“
Otázka stanovení konkrétní výše trestu odnětí svobody je pouze a výlučně na úvaze soudu, a proto se dovolatel, vedený svým subjektivním přesvědčením o nepřiměřenosti trestu, nemůže domáhat uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby. Toto oprávnění soud může využít v rámci své rozhodovací činnosti, pokud ovšem takový postup nezvolí, dovolatel se nemůže domáhat jeho uplatnění.
Nad rámec přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §§283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí osm až dvanáct let. Přitom jde o společný trest uložený mu též za další dílčí útok tohoto trestného činu, jímž byl uznán vinným v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 12/2013, když rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 12 To 122/2014, mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Uložený trest odnětí svobody ve výměře osmi let tak je trestem v rámci trestní sazby stanovené zákonem, a to na samotné její spodní hranici.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. N. T. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž by se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu