ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.615.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 615/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 3. září 2010 o dovolání obviněné P. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, sp. zn. 9 To 4/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 10/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, sp. zn. 9 To 4/2010, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 tr. řádu se obviněná P. T. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 10 T 10/2009, byla obviněná P. T. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byla odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 (šesti) let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byly P. T. a spoluobviněná Mgr. M. Š. zavázány k náhradě škody ve výši 21,799.200,- Kč rukou společnou a nerozdílnou poškozenému České dráhy, a. s., Praha 1, Nábř. Ludvíka Svobody 1222/12.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že s další obviněnou Mgr. M. Š. v době od 25. ledna 2006 do 8. září 2008 v P., po předchozí společné dohodě, v úmyslu získat majetkový prospěch neoprávněně vystavovaly faktury s fiktivním předmětem plnění souvisejícím s prezentací Českých drah, a. s., se sídlem Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, a marketingovými službami v částkách ve výši od 36.000,- Kč do 680.000,- Kč bez DPH, kdy takto vystavily a u Českých drah, a. s., uplatnily k proplacení celkem 48 faktur, přičemž plnění dle výše uvedených faktur ve prospěch Českých drah, a. s., neproběhla, na odboru komunikace Českých drah, a. s., který měl uvedené faktury schválit, nebyly v evidenci zjištěny za období let 2006 až 2008 žádné případy objednávky služeb od dodavatele P. T., výše uvedené faktury nejsou evidovány v knize došlé pošty a došlých faktur, Mgr. M. Š. v době od 25. 1. 2006 do 2. 1. 2008, kdy pracovala u Českých drah, a. s., na odboru komunikace jako systémový pracovník a od 2. 1. do 8. 9. 2008 po odchodu na mateřskou dovolenou, opatřovala shora uvedené faktury veškerými náležitostmi, aby vypadaly jako faktury schválené odborem komunikace a byly způsobilé k proplacení odborem finančním, a to otiskem razítka s logem „ČD generální ředitelství komunikace“ s číselným označení 01, které měla v držení, a které neodevzdala po svém odchodu na mateřskou dovolenou, dále převážnou část faktur opatřila zápisem ve znění 8P2000644088ČD psaným vlastní rukou, a to i na fakturách vystavených a proplacených v době, kdy již byla na mateřské dovolené, dále je opatřila naskenovaným podpisem ředitele odboru komunikace Českých drah, a. s., Ing. Z. H., který byl ve většině případů obtažený kuličkovým perem, shora uvedené faktury takto opatřené všemi náležitostmi pak obviněné doručily na finanční odbor Českých drah, a. s., k proplacení a tyto byly následně proplaceny do 30. 4. 2007 převodem na účet a od 31. 5. 2007 do 3. 9. 2008 převodem na účet majitele a jediného disponenta P. T., která je následně vybírala a s Mgr. M. Š. se o ně dělila, na základě výše specifikovaných faktur byly na účty P. T. neoprávněně vyplaceny finanční prostředky v celkové výši 21,799.200,- Kč, které obviněné užily pro svou potřebu a tímto jednáním způsobily poškozené společnosti České dráhy, a. s., se sídlem Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, škodu v této výši.
Rozsudek soudu I. stupně napadla obviněná odvoláním. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. března 2010, sp. zn. 9 To 4 /2010, předmětné odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 25. března 2010. Dovolatelka svým dovoláním napadla výrok o vině i výrok o trestu rozhodnutí odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále uvedla, že Městský soud v Praze rozhodoval o její trestné činnosti v době, kdy ještě nebyl účinný nový trestný zákoník a správně její jednání kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Protože odvolací soud rozhodoval o jejím odvolání veřejným zasedáním dne 3. března 2010, kdy byl již v účinnosti nový trestný zákoník, podle názoru dovolatelky odvolací soud měl posuzovat její jednání podle nového trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 a protože podle nově účinného zákoníku je nižší sazba za její jednání, a to horní hranice, která činí deset let. Dovolatelka připomíná, že zásadní změnou v novém trestním zákoníku je to, že nový trestní zákoník opustil materiální stránku trestného činu a neobsahuje ustanovení §88 zák. č. 140/1961 Sb. Dle názoru dovolatelky nová právní kvalifikace umožňuje snížit trestní sazbu pod spodní hranici i u kvalifikované skutkové podstaty. Z toho vyvozuje, že odvolací soud měl s ohledem na její poměry snížit trest pod spodní hranici trestní sazby. Svůj názor odůvodňuje tím, že v řízení podle ní bylo prokázáno, že trpí patologickým hráčstvím a byla to spolupachatelka Mgr. M. Š., která využila této její duševní poruchy k jejímu protiprávnímu obohacování.
Závěrem dovolání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, sp. zn. 9 To 4/2010, a uznal ji vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 nového trestního zákoníku a zároveň ji snížil trest odnětí svobody, a to s ohledem na souhrn shora uvedených okolností pod spodní hranici trestní sazby.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit se závěry, opřenými o argumentaci Vrchního soudu v Praze, kterými podepírá tento soud svoje přesvědčení, že neshledal důvody ve prospěch zvýhodnění dovolatelčina postavení v předmětném trestním řízení za použití pozdější právní úpravy. Podle názoru státní zástupkyně bylo jednoznačně namístě, aby soud prvního stupně právně kvalifikoval jednání obviněné jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, který je pro tuto pachatelku zcela evidentně příznivější. Rozhodným zůstává, že soud prvního stupně ukládal trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby od 5 do 12 let a že odvolací soud rozhodoval již za situace, kdy jej k úvaze o otázce příznivosti pozdější právní úpravy měla vést již samotná zákonná změna trestního práva hmotného, která se ve vztahu k jednání obviněné P. T. odrazila ve zřetelně mírnějším rozpětí trestní sazby, odpovídajícím skutkové podstatě závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. Odvolací soud se však zabýval pouze úvahami o tom, zda soud prvního stupně uložil obviněné trest nepřiměřeně mírný či nikoli. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že výše uvedeným způsobem snížení horní hranice trestní sazby podle pozdějšího trestního zákoníku došlo z vůle zákonodárce k dílčí dekriminalizaci jednání obviněné a proto se již z tohoto principu stala pro ni ve smyslu §2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., příznivější aplikace právě tohoto trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze tak rozhodl v rozporu s podmínkami ust. §2 odst. 1 zákona č. 40/20009 Sb., o časové působnosti trestního zákoníku. V této návaznosti dle státní zástupkyně lze odvolacímu soudu (byť již mimo rámec stěžejní dovolací argumentace) vytknout, že při svých právních úvahách, vztahujících se k aplikaci výše označeného zákonného ustanovení trestního zákoníku o časové působnosti, nezvážil, že kdykoliv v budoucnu nelze vyloučit eventualitu potřeby ukládání souhrnného trestu (§35 odst. 2 tr. zák., §43 odst. 2 tr. zák.) k jím zpravomocněnému prvostupňovému rozsudku. Pro případ, že by obviněná byla v jiném trestním řízení ohrožena sazbou trestu odnětí svobody mírnější, než upravuje §209 odst. 5 tr. zák., mohl by soud za splněných podmínek §43 odst. 2 věty prvé tr. zák. při ukládání souhrnného trestu vycházet z rozpětí trestu odnětí svobody právě podle tohoto ustanovení, tj. až na deset let. Pokud by ovšem zůstala nyní projednávaná trestná činnost kvalifikovaná podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., stala by se v budoucnu při úvahách o uložení souhrnného trestu vůdčí tam uvedená sazba trestu odnětí svobody v rozpětí pěti až dvanácti let. Dle státní zástupkyně tedy použití zákona účinného v době spáchání trestného činu není pro obviněnou příznivější než použití zákona nového.
Státní zástupkyně uzavírá, že ze strany odvolacího soudu nebylo jednání obviněné po jeho právní stránce posouzeno správně, neboť pro aplikaci trestního zákona, účinného v době, kdy byl čin spáchán (zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009), nebyly dány zákonné podmínky, v čemž je spatřováno pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a je tak dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) linea prvá tr. řádu. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu důvodným a aby rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušují v celém rozsahu a dále aby rozhodl podle §265 l tr. řádu tak, že se věc přikazuje k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Současně navrhla, aby bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu než jsou uvedena v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu [ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání podle §265a odst. 1 písm. a), h) tr. řádu, dále zda bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat. Shledal, ze jsou splněny všechny zákonné podmínky, aby podané dovolání projednal.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývá, že její námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatelka v dovolání namítla, že odvolací soud rozhodoval o jejím odvolání za účinnosti nového trestního zákoníku a neposuzoval její jednání podle tohoto zákoníku, přičemž jeho uplatnění je pro ni příznivější. Domnívá se, že nová právní kvalifikace jejího jednání umožňuje snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby, a to s ohledem na poměry pachatele. Připomíná, že v řízení bylo prokázáno, že trpí patologickým hráčstvím a byla to spolupachatelka Mgr. M. Š., která využila této její duševní poruchy k jejímu protiprávnímu obohacování.
Podle §2 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle §3 odst. 1 trestního zákoníku pachateli lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.
Podle judikatury Ústavního soudu týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 158/2000, III. ÚS 444/01, IV. ÚS 525/01).
K interpretaci časového střetu nové a staré trestněprávní zákonné úpravy [čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 28. června 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000. Konstatoval, že ústavní pojem příznivější zákon je nutno hodnotit jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona, čili nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Při vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější, nebylo dle Nejvyššího soudu ČR až dosud v právní praxi pochyb o tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti zákona, o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku trestnosti i aboliční ustanovení amnestií. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud ČR vztáhl pod okolnosti zakládající příznivější zákonnou úpravu také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního zákona.
Dle stanoviska doktrinálního „při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby.“ (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I, §1 až 139, Komentář, Praha 2009, s. 43.)
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku obohatil sebe nebo jiného tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Veškeré uvedené znaky skutkové podstaty jsou nyní obsaženy v ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Škodou velkého rozsahu podle obou citovaných předpisů je třeba rozumět škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák. a §138 odst. 1 tr. zákoníku). Zatímco pachatel trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, pachateli zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let.
Vrchní soud v dovolání napadeném usnesení se otázkou dopadů čl. 40 odst. 6 Listiny a §2 odst. 1 tr. zák. na posuzovanou věc podrobně zabýval. Konstatoval, že obecné srovnání rozpětí obou posuzovaných trestních sazeb však není rozhodujícím hlediskem pro vyvození závěru o tom, který trestní zákon je pro obžalovanou příznivější. Tímto hlediskem je dle něj pouze skutečnost, zda při použití trestního zákona by jeho aplikace byla konkrétně pro obžalovanou příznivější tak, aby se projevila v uložení příznivějšího trestu odnětí svobody, než se stalo odvoláním napadeným rozsudkem nalézacího soudu. Poté, co odvolací soud vykonal podrobnou analýzu všech okolností relevantních pro posouzení trestnosti skutku a přijetí rozhodnutí o trestu dospěl k závěru, dle něhož právní kvalifikace předmětného jednání dovolatelky učiněná nalézacím soudu odpovídá podmínkám plynoucím z čl. 40 odst. 6 Listiny a §2 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud ve věci obdobné s věcí posuzovanou v předmětném řízení v usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010, konstatoval: „Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu v případě, kde přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, bude hrát roli především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu, jako je tomu v nyní posuzované věci, je příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici trestní sazby (k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, komentář, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck., Praha 2009, str. 43).“
Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu dospěl k závěru, dle něhož soud odvolací v dovolání napadeném usnesení při posuzování ústavních a zákonných podmínek uplatnění intertemporality v trestním právu nevycházel z hledisek, jak tyto plynou z Listiny, trestního zákoníku, jakož i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu a svým rozhodnutím založil naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pro uvedené, aniž by tímto Nejvyšší soud sám provedl hmotněprávní posouzení předmětné věci a nahrazoval tím funkci odvolacího soudu, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, sp. zn. 9 To 4/2010, v celém rozsahu zrušil, podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo v předmětné věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V novém řízení o této věci bude Vrchní soud v Praze povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší soud ještě dodává, že za stavu, kdy skutek spáchaný obviněnou bude v její prospěch – vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku – nutné nově právně kvalifikovat jako zločin podvodu podle §209 odst.1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze v rámci mírnější trestní sazby od 5 do 10 let odnětí svobody uložit obviněné naprosto shodný trest jako za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Takový postup bez určitého proporcionálního zásahu do výměry trestu by totiž nepochybně znamenal jen zcela formální nápravu zjištěného pochybení.
Podle §265 l odst. 4 tr. řádu, vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněná P. T. tento trest k dnešnímu dni vykonává ve Věznici S. n. S. Výkon trestu nastoupila na základě výzvy soudu sama. Protože Nejvyšší soud neshledal v nynějším stadiu řízení u obviněné žádný z důvodů vazby podle §67 tr. řádu, rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. řádu tak, že se obviněná nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman