ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.749.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 749/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2009 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, sp. zn. 9 To 512/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 132/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. října 2008, sp. zn. 2 T 132/2008, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 24. 9. 2007 ve 12.30 hod. na silnici mezi obcemi Ž. a P., fyzicky napadl M. B., a to tak, že poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje a když byl na zemi tak ho několikrát kopl do obličeje a do celého těla, potom ho odtáhl asi metr směrem k lesu a ještě ho několikrát kopl, přičemž vzhledem na použitou intenzitu a charakter útoku si musel být vědom toho, že může poškozenému způsobit závažná, těžká poranění, kdy poškozený utrpěl zranění spočívající ve vyhřeznutí ploténky mezi 2. a 3. krčním obratlem, výhřezu ploténky mezi 4. a 5. krčním obratlem, s útlakem míchy mezi 2. a 3. krčním obratlem s následným traumatickým pohmožděním krční míchy v tomto místě a jejím částečným odumřením, zlomenině 11. žebra vlevo, krevních výronech okolo obou očí, uvedená zranění si vyžádala dobu léčení v délce několika měsíců, přičemž poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
O odvoláních obviněného J. R. a okresního státního zástupce rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 12. prosince 2008, sp. zn. 9 To 512/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v posuzovaném případě na podkladě provedeného dokazování nebylo možno učinit jednoznačný závěr o jeho pachatelství trestným činem, kladeným mu za vinu. Obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně vypověděl, že se trestné činnosti nedopustil, ani se v rozhodné době nemohl nacházet na místě činu, když byl v obci H. na schůzce se svědkem R. K. a po ní odjel přes T. D. do P. vyzvednout syna ze školky, stejnou cestou se pak vracel zpět. Předchozí konflikty s poškozeným nevyvolal, naopak se snažil o jejich smírné urovnání, což poškozený opakovaně odmítal. Pokud pak byl ohledně posuzované události kontaktován Policií ČR, kdy byl zároveň upozorňován na to, že má dosud ruce potřísněné krví, nejednalo se o krev, ale o mahagonovou lazuru, kterou obviněný používal k renovaci oken. S výpovědí obviněného korespondují i výpovědi dalších svědků (A. P., R. K. a J. Š.), ty však soudy (neodůvodněně) hodnotily jako nevěrohodné. Význam svědeckých výpovědí M. T. a J. M. pro obhajobu obviněného byl soudy naopak bez dalšího bagatelizován. Naproti tomu soudy uvěřily výpovědi poškozeného M. B., která však vykazuje množství rozporů (ve vztahu k údajnému vyzvánění nebo vibrování mobilního telefonu poškozeného, způsobu zajištění motocyklu po dobu jeho odstavení na krajnici vozovky, způsobu útoku apod.). Ani výpověď svědkyně M. B., která má jeho výpověď podporovat, nelze považovat za věrohodnou. I v její výpovědi existují rozpory. Její pravdivost mohla být navíc negativně ovlivněna také kontakty s poškozeným nebo dlouholetým přátelským vztahem k jeho rodině. Soudy také nijak nepřihlížely ke vzájemným rozporům ve výpovědích svědkyň D. R., A. P. a J. K., které se vyjadřovaly ke vzájemnému postavení osob zúčastněných na posuzované události. Pokud jde o listinné důkazy, na přítomnost obviněného na místě útoku nelze usuzovat ani ze zajištěných biologických stop. Závěry znaleckého posudku MUDr. L. H. ve vztahu k rozsahu poranění poškozeného pak podle názoru obviněného nelze považovat za kategorické. Znalecký posudek není úplný, obsahuje nekonkrétní závěry, nevychází z kompletní zdravotnické dokumentace poškozeného (např. záznamů o jeho předchozích potížích s páteří) a bez dalšího se opírá o předchozí znalecký posudek MUDr. B., který byl vyhotoven ještě před zahájením trestního stíhání obviněného. Obviněný proto navrhoval, aby dokazování bylo doplněno znaleckým posudkem MUDr. M. B., Ph.D., který k těmto otázkám nechal zpracovat, soudy však k tomuto důkazu jako k nadbytečnému nepřihlédly. V posuzované věci tedy skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, který by nevyvolával důvodné pochybnosti, soudy proto měly respektovat zásadu in dubio pro reo a měly rozhodnout ve prospěch obviněného. Soudy však hodnotily provedené důkazy svévolně, v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Stejným způsobem pak soudy postupovaly při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost a stanovení druhu a výše ukládaného trestu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že dovolací námitky uplatněné v jeho rámci nenaplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání v podstatě rekapituluje ve věci provedené důkazy, které pak sám (způsobem odlišným od hodnocení soudu) hodnotí a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry. Dovolání je ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené zákonné dovolací důvody. Opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně se na podkladě dovolání domáhat nelze. Námitky ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu pak lze podřadit pouze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je ovšem naplněn pouze tehdy, pokud obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií podle §31 až §34 tr. ř., prostřednictvím dovolání namítat nelze. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, popřípadě nevykonání všech navrhovaných důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Přitom vycházely především z výpovědi poškozeného M. B., která však nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi J. K., A. P., M. B., D. R. a R. R. (o jejichž věrohodnosti neměly soudy důvodu pochybovat) a řady listinných důkazů (oznámení ze dne 24. 9. 2007 ve 12.36 hod. na linku tísňového volání, protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace, lékařských zpráv o zranění poškozeného a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. L. H.). Pokud soudy k některým důkazům nepřihlédly (např. ke svědeckým výpovědím A. P., R. K., J. Š. a P. K.) nebo neprovedly některé důkazy navržené obhajobou, pak tento svůj postup logicky a přesvědčivě zdůvodnily (srov. str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-7 usnesení odvolacího soudu). Na základě takto učiněných skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ (obviněný to ostatně v dovolání ani netvrdil), kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Pokud obviněný v dovolání rovněž namítl, že soudy při stanovení druhu a výměry ukládaného trestu nepřihlédly ke všem okolnostem posuzovaného případu (např. k bezkonfliktnosti obviněného či k jeho dosavadní bezúhonnosti), Nejvyšší soud pouze připomíná, že pochybení soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (tj. zejména tzv. polehčujících nebo přitěžujících okolností) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík