ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.952.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 952/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání obviněné Bc. R. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2009, sp. zn. 8 To 222/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 97/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29 T 97/2006, byla obviněná Bc. R. N. uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustila společně s obviněným P. V., a byl jí za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně jako policejní inspektoři Služby kriminální policie a vyšetřování, služebně zařazení na Obvodním ředitelství Plodič České republiky v Praze 2, v úmyslu zvýšit objasněnost trestné činnosti, což má vliv na jejich pracovní hodnocení, v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v přesně nezjištěný den po smrti M. O., který zemřel dne 24. 2. 2001, vypracovali záznam o podání vysvětlení a zápis o prověrce výpovědi podezřelého, tyto doklady opatřili datem 14. 2. 2001 a padělanými podpisy zemřelého, a na základě těchto dokumentů, ve kterých se jmenovaný měl doznat ke spáchání třinácti případů krádeží vloupáním do osobních automobilů, ke kterým došlo v obvodu P. v době od 4. 1. do 7. 2. 2001, obžalovaná Bc. R. N. v uvedených 13 případech rozhodla dne 1. 11. 2001 ve smyslu §159/2 tr. řádu s poukazem na ustanovení §11/1e tr. řádu, o odložení těchto věcí, kde původně bylo vedeno řízení proti neznámým pachatelům.
O odvolání obviněných rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 23. února 2009, sp. zn. 8 To 222/2008, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Bc. R. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
Obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, za který je nutno považovat Městský soud v Praze. Jeho nepříslušnost je přitom podle dovolatelky potřeba spatřovat v tom, že svým přístupem k projednání posuzované věci nesplňuje požadavky na nezávislou soudní instanci, nebot\' již při rozhodování o prvním odvolání státního zástupce zaujal názor o vině obviněné posuzovanými trestnými činy a věc pak opakovaně vracel soudu prvního stupně s pokyny, jakým způsobem má na základě provedených důkazů rozhodnout, a nerespektoval tak zásadu, že hodnocení důkazů vždy náleží tomu soudu, před kterým byly takové důkazy provedeny. Městský soud poté podle §262 tr. ř. bez vážného důvodu odebral věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a přikázal ji jinému soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 10), čímž výrazně omezil právo dovolatelky na rovnost stran a na zákonného soudce. Důvodem tohoto postupu nebylo jen nerespektování právního názoru odvolacího soudu, ale především rozdílné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající rozdílný názor na rozhodnutí o vině obviněné. Podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu však není v souladu se zákonem, pokud odvolací soud nařídí, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu pouze proto, aby bylo dosaženo jiného způsobu rozhodnutí. Pochybnosti o dodržení zásady rovnosti stran měl v posuzovaném případě i Ústavní soud, který tento svůj názor vyslovil ke stížnosti obviněné v rozhodnutí ze dne 17. ledna 2007, byť podané ústavní stížnosti nevyhověl. Protože Městský soud v Praze v posuzované věci v podstatě vystupoval jako soud prvního stupně, tak o odvolání obviněné nemohl rozhodovat, ale její odvolání mělo být přezkoumáno Vrchním soudem v Praze jako soudem věcně příslušným. Pokud by městský soud provedl sám dokazování (tj. důkazy by provedl i zhodnotil), potom by dovolatelka měla možnost, aby její odvolání přezkoumal nezávislý soud, kterým by byl příslušný vrchní soud. Jelikož před rozhodnutím o zamítnutí řádného opravného prostředku ve věci několikrát rozhodoval věcně nepříslušný soud, tak podle názoru dovolatelky je dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř.
Dovolatelka dále namítla, že napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její jednání nenaplňuje subjektivní stránku skutkových podstat trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. V případě prvního trestného činu soudy vycházely ze zjištění, že obvinění měli jednat za účelem zvýšení objasněnosti trestné činnosti, což má vliv na jejich pracovní ohodnocení. Tato zjištění jsou však v rozporu s ve věci provedenými důkazy (výpověďmi svědků H. a N.). Pokud jde o druhý z trestných činů, soudy nemohly dospět k závěru o podvodném jednání obviněných, když oba shodně uvedli, že zadrželi a následně předvedli osobu bez dokladů, která se prezentovala jako M. O. Tato osoba byla následně vyslechnuta a bylo s ní provedeno ztotožnění míst trestné činnosti, poté byla propuštěna. Při pokusu o její opětovné vyslechnutí pak bylo zjištěno, že osoba jménem M. O. zemřela. Z provedených důkazů přitom nijak nevyplývá, že by obvinění věděli, že vyslýchaná osoba není a ani nemůže být M. O., neboť tento je již mrtev. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí mu předcházející, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu nalézacímu, popř. Krajskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil tak, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. K dovolacím námitkám, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvedl, že k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku kteréhokoli obvodního soudu působícího v obvodu hlavního města Prahy je místně a věcně příslušný Městský soud v Praze, což jednoznačně vyplývá z ustanovení §9 odst. 2 a §29 písm. a) zákona Č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jakož i z ustanovení §252, věty první, tr. ř. Proti rozhodnutí soudu (krajského, resp. městského v Praze), které bylo učiněno v řízení o odvolání, není další odvolání přípustné, a to bez ohledu na to, zda odvolací soud svými pokyny a závaznými názory ovlivnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a další odvolání není přípustné ani tehdy, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodne rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. Trestní řád pak neumožňuje ani takový postup, kterým by krajský nebo jiný jemu na roveň postavený soud atrahoval věci, které spadají do příslušnosti okresních, resp. obvodních soudů, a pak ve věci sám rozhodoval jako soud prvního stupně. V posuzované věci obviněné tedy byl k rozhodování příslušný Městský soud v Praze a námitky, kterými se obviněná v podstatě snaží zpochybnit objektivitu rozhodování tohoto soudu, nejsou pro posouzení věcné příslušnosti relevantní. Námitkami ve vztahu k postupu odvolacího soudu podle §262 tr. ř., který přikázal věc jinému místně příslušnému soudu než byl ve věci původně rozhodující Obvodní soud pro Prahu 2, dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje otázku místní příslušnosti soudu, kterou však nelze namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Ani námitky, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplňují. Dovolatelka v podstatě toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obsaženými ve skutkové větě výroku o vině a prosazuje vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nelze mít za důvodně uplatněný, a to vzhledem k neopodstatněnosti námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolatelka uplatnila tento dovolací důvod specifickým tvrzením, že v posuzované věci byl Městský soud v Praze jako soud odvolací k rozhodování věcně nepříslušný, nebot\' svým přístupem k věci - v rámci řízení o odvolání si na soudu prvního stupně „vynucoval” konkrétní hodnocení provedených důkazů a nakonec věc nedůvodně odňal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a přikázal ji Obvodnímu soudu pro Prahu 10 - nesplňoval požadavky na nezávislou odvolací instanci. Odvolací soud ve věci v podstatě „suploval” úlohu soudu prvního stupně a obviněné tak mělo být umožněno nestranné projednání jejího odvolání příslušným vrchním soudem.
Věcná příslušnost soudů je pro řízení v prvním stupni upravena především v ustanoveních §§16 a 17 tr. ř., v nichž se mimo jiné stanoví, že pokud trestní řád nestanoví něco jiného, koná řízení okresní soud. Na odvolací řízení pak dopadá ustanovení §252 tr. ř., podle něhož o odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud. O odvolání proti rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud. Podle §9 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, vykonává v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu Městský soud v Praze a působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy. Jiná kritéria (jako např. právní názor soudu) pro určení věcné příslušnosti soudu v trestním řízení z relevantních předpisů nevyplývají a tedy nejsou pro její určení rozhodná.
Věcně nepříslušným soudem je pak takový soud, který rozhodl v rozporu s výše uvedenými pravidly. Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodovat krajský soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, publikované pod č. T 1110. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 tr. ř. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. už vůbec není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
Při promítnutí výše uvedených zásad na nyní projednávaný případ je zřejmé, že pokud ve věci (v posuzované věci se nejednalo o žádný z trestných činů vymezených v §17 odst. 1 tr. ř.) rozhodoval jako soud prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 10 a o odvolání obviněné rozhodoval Městský soud v Praze, jednalo se vždy o soudy, které byly podle zákona věcně příslušné k projednání této trestní věci a námitky dovolatelky stran nedostatku věcné příslušnosti soudu jsou proto zjevně neopodstatněné.
Námitky dovolatelky ve vztahu ke způsobu, jakým odvolací soud v posuzované věci provedl přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně a jakým následně aplikoval §262 tr. ř., pak nenaplňují uplatněný, ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud tak není oprávněn se těmito námitkami dovolatelky zabývat.
K tvrzení dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces odnětím její věci zákonnému soudci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z obsahu spisu vyplývá, že dne 16. března 2005 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 111/2004 rozsudek, jímž obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby z důvodu, že (výše již popsaný) skutek není trestným činem. Stalo se tak ovšem až poté, co v důsledku podaného odporu došlo ke zrušení ve věci vydaného trestního příkazu. Tento rozsudek byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2005, sp. zn. 8 To 304/2005, a věc byla vrácena zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. října 2005, sp. zn. 2 T 111/2004, tak, že obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal. Toto rozhodnutí však opět neakceptoval Městský soud v Praze, který k odvolání státního zástupce napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 8 To 551/2005, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a opět věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který znovu rozhodl rozsudkem ze dne 14. června 2006, sp. zn. 2 T 111/2004, tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby tentokráte s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. Městský soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce i tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §258 odst. 1 písm. a) a d) tr. ř. zrušil a podle §262 tr. ř. přikázal posuzovanou věc obviněné k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10, který o věci konečně (jeho předchozí odsuzující rozsudek ze dne 5. března 2007, sp. zn. 29 T 97/2006, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2007, sp. zn. 8 To 171/2007, zrušil) rozhodl dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29 T 97/2006, tak, že obviněnou uznal vinnou a uložil jí trest.
Podle ustanovení §262 tr. ř., rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může z důležitého důvodu nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Tento postup představuje zákonem povolenou výjimku ze zásad o místní příslušnosti soudů v trestním řízení, která jsou rozvedením ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 2) několikrát nerespektoval opakované výtky a pokyny odvolacího soudu vydané v souladu se zákonem a ve třech, resp. včetně vydaného trestního příkazu ve čtyřech, po sobě jdoucích rozhodnutích v téže věci rozhodl zcela rozdílnými způsoby, aniž by však došlo k podstatné změně podkladů pro jeho rozhodnutí. Okolnosti, pro něž odvolací soud přistoupil k postupu podle §262 tr. ř. lze tedy považovat za zřetelné, výjimečné a důležité důvody, které jsou zřejmé a nepochybné a jejichž existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 1995, sp. zn. III. US 90/95). Ostatně i sama dovolatelka připustila, že též Ústavní soud v tomto směru nevyhověl její ústavní stížnosti. Městský soud v Praze tento svůj postup logicky a přesvědčivě odůvodnil. Soud vyložil, v čem spatřuje ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 závažné vybočení z logiky věci při hodnocení provedených důkazů jak v jeho jednotlivostech, tak i v celém jeho souhrnu, jakož i (opakované) nerespektování jeho právního názoru (např. stran hodnocení společenské nebezpečnosti skutku) a poukázal i na možné ovlivnění soudců tohoto soudu služebními kontakty s policisty Služby kriminální policie a vyšetřování OŘ PČR Prahy 2 (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 360/2006). S ohledem na výše uvedené pak není opodstatněn ani dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, nebo usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku (nenaplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů), její dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání tak ve skutečnosti nejsou obsaženy námitky směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněné. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je pak nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne, 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. US 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména ze svědeckých výpovědí A. V., N. P., J. P., A. H. a V. Č. a dále též z celé řady listinných důkazů (např. z plánů služeb, ze spisů místních oddělení Policie České republiky Vinohrady OR2-46/MO2-TČ-2001, OR2-62/MO2-TČ-2001, OR2-106/MO2-TČ-2001, OR2 171/MO-TČ-2001, OR2-205/MO2-TČ-2001, OR2-207/MO2-TČ-2001, OR2-214/MO2-TČ-2001, OR2-226/MO2-TČ-2001, OR2-281/MO2-TČ-2001, OR2-374/MO2-TČ-2001, OR2-54/MO1-TČ-2001, OR2-59/MO1-TČ-2001 a OR2-71/MO1-TČ-2001, ze zprávy o úmrtí M. O., z výkazů práce firmy M. K. P., s. r. o., ze zprávy Zdravotního ústavu Policie ČR, z evidence o provozu policejních vozidel, ze záznamů o předvedení a z odborných vyjádření z oboru technického zkoumání dokladů a písemností). Na podkladě těchto důkazů, o jejichž věrohodnosti nevznikla žádná rozumná pochybnost, soudy dospěly k závěru, že obviněná svým jednáním naplnila jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (str. 5-9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-7 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzovaném případě se dále nejedná ani o případ (dovolatelka to ostatně ani nenamítá), kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněné Bc. R. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík