ECLI:CZ:NSS:2015:2.ADS.151.2015:27
sp. zn. 2 Ads 151/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: ROSSO
STEEL, a. s., se sídlem Evropská 2589/33b, Praha 6 - Dejvice, zastoupené JUDr. Miloslavou
Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou, se sídlem Pražská 45, Plzeň, proti žalovanému:
Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5069/1.30/13/14.3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 A 39/2014 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni
(dále jen „správní orgán prvního stupně“) zahájil dne 10. 4. 2012 v provozovně žalobkyně v obci
Mirošov kontrolu plnění povinností žalobkyně jako zaměstnavatele vyplývajících
z pracovněprávních předpisů se zaměřením na to, zdali žalobkyně neumožňovala výkon nelegální
práce.
[2] Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, č. j. 18534/6.71/13/14.3., správní orgán prvního
stupně vyslovil, že žalobkyně umožnila výkon nelegální práce ve smyslu §5 písm. e) bod 1
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“), tedy umožnila výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah pěti
konkrétním fyzickým osobám. Správní orgán prvního stupně zjistil, že M. B. uzavřel s žalobkyní
rámcovou smlouvu o dílo, na základě které pro žalobkyni prováděl dělení ocelových svitků. V. V.
pak uzavřel smlouvu o dílo s M. B., s nímž pracoval na jedné dělící lince a pro něhož vykonával
pomocné práce. Ostatní fyzické osoby měly uzavřenu smlouvu o dílo se společností
MARSAFRAN a M, s. r. o., na j ejímž podkladě rovněž dělily ocelové svitky; společnost
MARSAFRAN a M, s. r. o., uzavřela smlouvu o dílo s žalobkyní. Žalobkyně vpustila tyto
pracovníky do své provozovny, umožnila jim přístup k dělicím linkám a přidělovala jim práci,
přičemž společnost MARSAFRAN a M, s. r. o., působila toliko jako zprostředkovatel. Správní
orgán prvního stupně dospěl k závěru, že všechny jmenované osoby ve skutečnosti vykonávaly
pro žalobkyni závislou práci, aniž s ní byly v pracovněprávním vztahu, a proto žalobkyni uložil
pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle §140 odst. 1 písm. c) ve spojení s §140 odst. 4 písm. f)
zákona o zaměstnanosti. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že se společností
MARSAFRAN a M, s. r. o., i s M. B. uzavřela řádnou smlouvu o dílo,
jakož i to, že v posuzovaném případě nebyly naplněny znaky závislé práce. Správní orgány
dle jejího názoru příliš extenzivně vykládaly pojem výkonu nelegální práce podle §5 písm. e)
bod 1 zákona o zaměstnanosti.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 A 39/2014 – 59
(dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Správní orgány podle
něj byly povinny prokázat, zda práce vykonávané fyzickými osobami označenými v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně splňovaly podmínky závislé práce podle §2 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“); tomuto
požadavku dostály. Krajský soud konstatoval, že správní orgány opatřily dostatek důkazů (listiny,
svědecké výpovědi, foto/video-dokumentace) a taktéž protokol o výsledku kontroly se opíral
o opakovanou kontrolu v provozovně žalobkyně v rozmezí několika měsíců. Správní orgán
prvního stupně provedl podle názoru krajského soudu dostatečně podrobné a logické
zhodnocení důkazů, skutková zjištění byla dostačující pro závěr o tom, že se žalobkyně správního
deliktu dopustila. Krajský soud měl za prokázané, že byly naplněny všechny znaky závislé práce,
a ztotožnil se s názorem žalovaného, že skutečnost, že si posuzovaní pracovníci sami hradili
náklady na ochranné pomůcky, nemůže sama o sobě vyvrátit závěr o výkonu závislé práce,
neboť ostatní (výrazně vyšší) náklady nesla žalobkyně. Krajský soud taktéž nesouhlasil
s žalobkyní v tom, že nebyla naplněna podmínka existence vztahu nadřízenosti žalobkyně
jako zaměstnavatele k posuzovaným pracovníkům.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, v níž uvedla, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu (již nijak
nespecifikovala - pozn. Nejvyššího správního soudu) musí závislá práce kumulativně splňovat
následující podmínky: 1) vztah nadřízenosti a podřízenosti, 2) výkon práce na určeném pracovišti,
ve stanovené době, za mzdu nebo odměnu, a 3) zaměstnavatel dodává pracovní oděvy, ochranné
pomůcky a režijní materiál. V souzeném případě však dle názoru stěžovatelky vztah nadřízenosti
a podřízenosti neexistoval, neboť M. B. byl osobou samostatně výdělečnou činnou, jež má právo
se rozhodnout, zda bude svou živnost vykonávat jako zaměstnanec, nebo na základě smlouvy
o dílo; činnost pro stěžovatelku vykonával na základě smlouvy o dílo, neboť mu pracovní poměr
nevyhovoval, když setrvání u jednoho z objednatelů po celou pracovní dobu ho zdržuje od
ostatních zakázek. Podle stěžovatelky nelze činnost, jež je vykonávána se živnostenským
oprávněním na základě obchodní smlouvy, v žádném případě považovat za nelegální práci.
Rovněž se společností MARSAFRAN a M, s. r. o., uzavřela stěžovatelka smlouvu o dílo, které
tato společnost prováděla svými zaměstnanci, jimž dával pokyny jejich vedoucí I. R. na základě
objednávek stěžovatelky. Ve správním řízení dále dle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by měli
posuzovaní pracovníci jí stanovenou pracovní dobu, a pracovníci MARSAFRAN a M, s. r. o.,
pobírali mzdu nikoliv od ní, ale od této společnosti. Cenu díla hradila stěžovatelka dodavatelům
podle „nadělených“ kilogramů plechu, jak je to v oboru obvyklé. Zdůraznila, že i krajský soud
připustil, že stěžovatelka nedodávala posuzovaným pracovníkům potřebné ochranné pomůcky či
pracovní oděvy. Správní orgány tudíž neprokázaly naplnění všech znaků závislé práce ve smyslu
§2 zákoníku práce.
[6] Názor krajského soudu, podle něhož o výkonu závislé práce svědčí i to, že stěžovatelka
nesla veškeré ostatní náklady kromě ochranných a pracovních pomůcek, považovala stěžovatelka
za nesprávný. Ani to, že výrobní linky a materiál byly vlastnictvím stěžovatelky, nelegální práci
nedokazuje. Koncepce smluv o dílo v obchodním zákoníku totiž ponechává na vůli stran,
zda zhotovitel provádí práce na materiálu dodaném objednatelem, když podstatné
je, že na zhotovení díla převládá práce zhotovitele. Obchodní zákoník také nevylučoval,
aby výrobní zařízení bylo ve vlastnictví objednatele. Dělicí linky, na nichž byla díla prováděna,
byly zhotovitelům pronajaty za oboustranně dohodnuté nájemné a nikdo jiný na nich po dobu
trvání nájmu nepracoval. Stěžovatelka (v pozici objednatele) musela zajišťovat opravy dělicích
linek nad rámec běžné údržby, neboť to bylo její povinností (jako pronajímatele). Skutkové
okolnosti nesvědčily právnímu názoru, že pracovníci společnosti MARSAFRAN a M, s. r. o.,
a M. B. vykonávali pro stěžovatelku nelegální práci.
[7] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Stěžovatelka podřadila důvody pro podání kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že byla podána pouze z důvodu
podle písm. a) uvedeného ustanovení, neboť stěžovatelka brojila proti nesprávnému závěru
vyvozenému ze zjištěného skutkového stavu. Nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění
stěžovatelka netvrdila. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní zákonná ustanovení
je však záležitostí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem, a nejde proto o nedostatek
návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; veškerá zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[10] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[11] Podle §5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí „výkon závislé
práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah“. Citované ustanovení je odrazem významné novely
zákona o zaměstnanosti provedené zákonem č. 367/2011 Sb., účinným od 1. 1. 2012.
Dle důvodové zprávy k zákonu č. 367/2011 Sb., dostupné z www.psp.cz, bylo cílem „omezit
praktiky, kdy fyzické osoby vykonávají práci pro jinou fyzickou nebo právnickou osobu mimo pracovněprávní
vztahy, tzn. zabránit obcházení zákona formou výkonu samostatně výdělečné činnosti nebo na základě
občanskoprávních smluv“. Pokud by se smluvní strany snažily zastřít existenci pracovněprávního
vztahu uzavřením občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy, je namístě posuzovat jejich
soukromoprávní vztah podle jeho pravé povahy. Při posuzování, zda dochází v konkrétním
případě k výkonu závislé práce, nemůže být rozhodujícím, na jakém formálním základě pracovník
svou činnost provádí. I pokud smluvní strany uzavřou občanskoprávní či obchodněprávní
smlouvu, která splňuje veškeré zákonné náležitosti, bude nutno posoudit jejich vztah
jako pracovněprávní, naplňuje-li činnost realizovaná na základě takových smluv znaky závislé
práce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 3 Ads 101/2013 – 28).
[12] Pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiny kasační stížnosti je tudíž nezbytné správně
vymezit definiční znaky závislé práce.
[13] Při výkladu pojmu závislé práce je nutno vycházet z §2 zákoníku práce, který ve svém
odstavci 1 definuje závislou práci jako práci, „která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně“. Odstavec 2 citovaného ustanovení pak dále rozvíjí,
že „[z]ávislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost
zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě“. Současné
znění §2 zákoníku práce reflektuje změny provedené zákonem č. 365/2011 Sb., je účinné
taktéž od 1. 1. 2012 a bylo podrobně interpretováno Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35. Nejvyšší správní soud kladl důraz na to, aby výklad
pojmu závislé práce obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, avšak aby tento pojem
zároveň neztratil obrysy, tedy aby správní orgány nezaměňovaly závislou práci s ryze obchodními
vztahy, s nefalšovaným samostatným podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou pomocí. Ve výše
uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že definiční znaky závislé práce (nově) vyplývají pouze
z §2 odst. 1 zákoníku práce, a vyložil, že „správní orgány musí při postihování nelegální práce v řízení
obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem
zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu“ (shodně
ke znakům závislé práce viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2015,
č. j. 2 Ads 33/2015 – 16, ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Ads 40/2014 – 41, ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 3 Ads 101/2013 – 28, nebo ze dne 8. 7. 2014, č. j. 6 Ads 53/2014 - 36).
[14] Naproti tomu výše citované ustanovení §2 odst. 2 zákoníku práce neobsahuje definiční
znaky závislé práce, nýbrž povinnosti, které zaměstnavateli na základě výkonu práce vznikají,
resp. podmínky, za nichž má být závislá práce vykonávána. Tyto podmínky nejsou samostatnými
znaky závislé práce, jsou však významnými vodítky, na základě nichž lze usuzovat,
zda jsou v daném případě znaky závislé práce naplněny. Kupříkladu pobírání odměny za práci
nepatří mezi obligatorní znak závislé práce, na jejím základě však lze existenci závislého postavení
zaměstnance vůči zaměstnavateli prokázat (srov. již zmiňované rozsudky č. j. 6 Ads 46/2013 – 35
nebo č. j. 2 Ads 33/2015 – 16).
[15] Pro zhodnocení, zda se v konkrétním případě jedná o výkon závislé práce, je třeba
komplexně posoudit všechny znaky závislé práce (za současného přihlédnutí k podmínkám
jejího výkonu). Pokud správní orgány prokážou naplnění veškerých znaků plynoucích
z §2 odst. 1 zákoníku práce, půjde o výkon závislé práce i tehdy, neposkytuje-li zaměstnavatel
svému zaměstnanci za jeho práci mzdu, plat či odměnu, případně nehradí-li zaměstnavatel
náklady spojené s výkonem práce zaměstnance, či odmítá-li zaměstnavatel přijmout odpovědnost
za práci vykonanou zaměstnancem, anebo není-li práce vykonávána v pracovní době
na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě, jak vyžaduje §2 odst. 2 tohoto
zákona. Posuzování, zda byly naplněny jednotlivé znaky, by přitom nemělo sklouznout k ryze
formálnímu „škatulkování“, ale mělo by vycházet z materiálního posouzení vykonávané činnosti
a charakteru soukromoprávního vztahu (zda jsou smluvní strany vůči sobě fakticky v postavení
dvou rovnocenných obchodních partnerů apod.).
[16] (Nová) definice závislé práce, kterou přinesl zákon č. 365/2011 Sb., i shora uvedený
výklad vztahu mezi oběma odstavci §2 zákoníku práce tak ve svém důsledku zamezují vzniku
takových absurdních situací, kdy by mezi smluvními stranami existoval vztah popsaný v odstavci
prvém tohoto ustanovení, při výkonu práce by byla dodržována většina podmínek jejího výkonu
dle odstavce druhého, avšak zaměstnavatel dopouštějící se nelegálního zaměstnávání by mohl
jednoduše „uniknout odpovědnosti“ kupříkladu tvrzením, že si zaměstnanec zakoupil pracovní
rukavice nebo ochrannou přilbu z vlastních finančních prostředků. Nové nahlížení na výkon
závislé práce taktéž umožňuje postihovat například výkon práce „na zkoušku“, která je zcela
protiprávním vztahem, když zaměstnavatel nevyplácí zaměstnanci (který pro něj soustavně
a osobně vykonává práci v souladu s jeho pokyny a ve vztahu podřízenosti) za jeho činnost
žádnou odměnu.
[17] Poté, co Nejvyšší správní soud vyložil zákonná ustanovení dopadající na nyní souzenou
věc, lze přistoupit k vlastnímu posouzení kasačních námitek. Je však třeba zdůraznit, že obsah
a kvalita kasační stížnosti, s ohledem na přísnou dispoziční zásadu ovládající správní
soudnictví, předurčuje rozsah přezkumné činnosti kasačního soudu, ale i obsah rozsudku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 – 60,
nebo ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 237/2014 - 40). Stěžovatelka ve své kasační stížnosti směšovala
znaky závislé práce s podmínkami jejího výkonu, resp. povinnostmi, které zaměstnavateli
na základě jejího výkonu vznikají, přestože definiční znaky závislé práce již byly judikaturou
podrobně a přesvědčivě vymezeny (viz výše). Svou argumentaci opírala také o existenci smluv
uzavřených v souladu s dříve platnými a účinnými předpisy obchodního práva. Uzavření
občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy namísto smlouvy pracovní je přitom pro zastřený
pracovněprávní vztah, resp. nelegální zaměstnávání, naprosto příznačné. Argumenty,
jimiž se stěžovatelka snažila vyvrátit závěry krajského soudu, potažmo správních orgánů, se jádra
věci, tj. posouzení jednotlivých znaků závislé práce, dotýkaly jen okrajově.
[18] Tvrdila-li stěžovatelka, že pokud fyzická osoba vykonává činnost, pro kterou jí bylo
uděleno živnostenské oprávnění, na základě obchodněprávní smlouvy, pak takovou činnost
v žádném případě nelze považovat za nelegální práci, nelze jejímu názoru přisvědčit. Akceptování
stěžovatelčina názoru by ve svém důsledku bylo podporou tzv. švarc systému, jemuž
se zákonodárce zákazem nelegální práce snaží zamezit. Krajský soud ani správní orgány
nepochybily, pokud kladly daleko větší důraz na fakticitu vztahu mezi stěžovatelkou a fyzickými
osobami jmenovanými v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, než na formální základ
takového vztahu, a když se zaměřily na to, zda byly v daném případě naplněny zákonné znaky
závislé práce.
[19] Ve vztahu ke znakům závislé práce, jejichž naplnění bylo nezbytné prokázat, stěžovatelka
rozporovala pouze názor krajského soudu, že správní orgány prokázaly existenci vztahu
nadřízenosti a podřízenosti mezi ní a posuzovanými fyzickými osobami (naplnění ostatních znaků
nezpochybňovala). K tomu uvedla, že jejich vzájemný vztah byl založen obchodněprávními
smlouvami, pracovníkům společnosti MARSAFRAN a M, s. r. o., přiděloval práci jejich vedoucí
I. R. na základě objednávek předávaných mu panem Š. (tj. vedoucím provozu stěžovatelky) a M.
B. byl osobou samostatně výdělečně činnou - mohl se tedy rozhodnout, zda bude vykonávat svou
činnost na základě smlouvy o dílo nebo jako zaměstnanec. Krajský soud měl naopak za to,
že nadřízenost stěžovatelky v těchto vztazích byla prokázána, což dokresluje vyplácení
pravidelných měsíčních odměn pracovníkům i to, že dělicí linky byly ve vlastnictví stěžovatelky,
přičemž je pracovníci nemohli využívat k práci pro někoho jiného. Nadto byl obsah výrobních
průvodek i celý pracovní postup shodný pro kmenové zaměstnance stěžovatelky i pro externí
pracovníky.
[20] Nejvyšší správní soud shledal, že shora uvedená argumentace stěžovatelky nijak
nezpochybňuje závěry krajského soudu ani správních orgánů. Sjednání smluv o dílo
s podnikajícími subjekty nikterak neprokazuje, že stěžovatelka v těchto vztazích reálně
nevystupovala v nadřízeném postavení zaměstnavatele. Osamocená informace, že I. R. přiděloval
práci na základě objednávek stěžovatelky, taktéž nevyvrací závěr o nadřízeném postavení
stěžovatelky, neboť stěžovatelčiny objednávky a zejména výrobní průvodky lze v kontextu
zjištěných skutečností považovat za pokyny, podle nichž pracovníci postupovali při výkonu
práce, k čemuž ostatně dospěl i správní orgán prvního stupně. Stěžovatelka tudíž nepředložila
žádnou argumentaci, která by mohla založit pochybnosti zdejšího soudu o tom, že znaky závislé
práce, tak jak jsou vymezeny v §2 odst. 1 zákoníku práce a v související judikatuře, nebyly
dostatečně prokázány.
[21] K tvrzení, že nebylo prokázáno ani to, že by stěžovatelka stanovila posuzovaným
fyzickým osobám pracovní dobu, Nejvyšší správní soud opakuje, že stanovení pracovní doby
není obligatorním znakem závislé práce, a tudíž nebylo nezbytně nutné jej prokázat.
Nadto se stěžovatelkou nelze souhlasit, neboť správní orgán prvního stupně zjistil, že pracovníci
mohli provádět práce pro stěžovatelku jen v její výrobní hale, která byla otevřena
v době od 5 do 22 hodin. Z těchto skutkových zjištění krajský soud oprávněně dovodil,
že k výkonu práce mohlo docházet pouze v době, kdy byl výrobní areál otevřen. Ujednáním
o tom, že pracovníci mohou provádět dělení ocelových svitků jen ve stěžovatelčině výrobní hale,
tedy stěžovatelka pracovní dobu nepřímo stanovila, třebaže pružně. Ve správním řízení
taktéž nemuselo být postaveno najisto, že pracovníci, kteří prováděli pro stěžovatelku práce
prostřednictvím společnosti MARSAFRAN a M, s. r. o., pobírali odměnu přímo od stěžovatelky.
Existenci zastřeného pracovněprávního vztahu nicméně napovídá skutečnost, že pracovníci
vykonávající práci pro stěžovatelku dostávali sice zaplaceno od prostředníka - společnosti
MARSAFRAN a M, s. r. o., - kterému stěžovatelka hradila cenu za „dílo“, avšak její výše
souvisela s množstvím práce provedeným pro stěžovatelku. Ani tvrzení, že některé pracovní
pomůcky nebyly pracovníkům dodávány ze strany stěžovatelky, nemůže vyvrátit závěry krajského
soudu a správních orgánů, jak již Nejvyšší správní soud výše vysvětlil (viz odst. [15] a [16] tohoto
rozsudku). Že většinu nákladů spojených se “zhotovením díla” nesla stěžovatelka (energie, revize
a provoz dělicích linek nad rámec běžné údržby), nebylo kasační stížností vůbec zpochybněno.
[22] Stěžovatelka taktéž namítala, že skutečnost, že dělicí linky a výrobní materiál byly v jejím
vlastnictví, neprokazovala nelegální práci, neboť dělicí linky byly pronajaty „zhotovitelům díla“.
K tomu nezbývá než poznamenat, že tato argumentace plyne z lpění stěžovatelky na tom, jaké
vztahy zamýšleli „objednatelka“ a „zhotovitelé“ formálně založit obchodními smlouvami.
Podstatnější však je faktická stránka věci. Ve správním řízení vyšlo najevo, že sice existovaly
smlouvy o pronájmu (výpůjčce) dělicích linek (jež ale správní orgán prvého stupně
měl za neplatné), avšak s tím, že pracovníci na nich mohli dělit ocelové svitky pouze ve výrobní
hale stěžovatelky a v době, kdy byla hala otevřena, přičemž na těchto linkách nemohli provádět
práce pro nikoho jiného než pro stěžovatelku. Nájemné se pak započítávalo proti vyplacené
odměně za provedenou práci, alias „ceně za dílo“. Tyto okolnosti dokreslují, že vůlí smluvních
stran bylo, aby pracovníci na „pronajatých (vypůjčených)“ dělicích linkách vykonávali práce
jen pro stěžovatelku v souladu s jejími obchodními zájmy. Je patrné, že stěžovatelka vystupovala
v dominantním postavení a faktické postavení pracovníků vyjmenovaných v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně se nijak nelišilo od postavení jejích ostatních zaměstnanců.
[23] Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že od ůvodnění napadeného rozsudku
by působilo přesvědčivěji, kdyby krajský soud zmínil existenci pro daný případ přiléhavé
judikatury, a pečlivěji rozlišil, které skutečnosti měly být ve správním řízení prokazovány
a která skutková zjištění měla toliko podpůrný charakter. Na druhou stranu však krajský soud
s důležitými pojmy pracoval a při přezkumu závěrů napadeného rozhodnutí se držel v mezích
vytyčených žalobními body. Podstatné je, že správní orgán prvního stupně komplexně posoudil
povahu vztahu stěžovatelky a vyjmenovaných pracovníků a dospěl ke správnému závěru,
na nějž navázalo i napadené rozhodnutí. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil, neboť žalobní
body neodůvodňovaly jiné právní posouzení. Krajský soud tedy nepochybil, když stěžovatelčině
žalobě nevyhověl.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. V případě žalovaného nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu